PROGRAM

Bedřich Smetana
Dvě vdovy, předehra k opeře (7´)

Fryderyk Chopin
Koncert pro klavír a orchestr č. 1 e moll op. 11 (40´)

Allegro maestoso
Romanze. Larghetto
Rondo. Vivace

/přestávka 15 minut/

Ludwig van Beethoven
Symfonie č. 2 D dur op. 36 (37´)

Adagio molto. Allegro con brio
Larghetto
Scherzo: Allegro
Allegro molto

ÚČINKUJÍ

Lukáš VONDRÁČEK – klavír
Janáčkova filharmonie Ostrava
Valentin URYUPIN – dirigent

Vedle symfonických básní vynikají v kompozičním odkazu Bedřicha Smetany (1824–1884) jeho operní díla. Tohoto letošního jubilanta, od jehož narození letos uběhlo přesně dvě stě let, uctíme mimo jiné jako zakladatele české národní opery. Svou hudebně dramatickou prvotinu, historickou operu se silným národním až nacionalistickým akcentem a závažným obsahem Braniboři v Čechách, Smetana komponoval až po návratu ze Švédska do domoviny v roce 1862. Posléze se v průběhu následujících let soustavně věnoval tvorbě operních děl – po komicky laděné Prodané nevěstě, dále Daliborovi odkazujícímu na jiné historické souvislosti a slavnostní zpěvohře Libuše, se Smetana zatoužil opět zabývat odlehčenější tématikou. V roce 1873, kdy se mu do rukou dostala jednoaktová francouzská komedie Dvě vdovy (Les dex veuves) Pierra F. Mallefilla, působil jako umělecký ředitel Prozatímního divadla a byl také čerstvě jmenovaným ředitelem operní školy při zmíněné instituci. V soukromém životě se mu příliš nedařilo. Lze se domnívat, že skladatel hledal útěchu a jakýsi únik ze svého nepříliš šťastného druhého manželství, v němž zavládlo odcizení, do tvůrčí činnosti a hudebního světa plného situační komiky a líbezné lyriky. Veršované libreto komické opery o dvou dějstvích vytvořil český básník, dramatik a překladatel Emanuel František Züngel. Pro Smetanu představovalo výzvu ponořit se poprvé do světa kultivovaného salónu, který si však idealizoval obdobně jako své postavy z vesnického prostředí. Děj byl ovšem přenesen z Francie do společnosti českých venkovských statkářů, a jak tomu napovídá i samotný název díla, jsou hlavními postavami dvě mladé ovdovělé dívky. Každá z nich se odlišným způsobem vyrovnává se ztrátou svého manžela – paní statku Karolína je houževnatá, emancipovaná a optimisticky naladěná, naopak její sestřenice Anežka je neustále zádum-
čivá a zamyšlená. Primární zápletka této konverzační opery po vzoru francouzské opéra comique je milostného charakteru. Intrika, kterou kolem konvencemi spoutané mladé truchlící vdovy rozehrává její nápadník a její emancipovaná sestřenice, má šťastný konec. Premiéra Dvou vdov se konala v Praze v březnu 1874 pod taktovkou samotného autora, aby ji o několik let později Smetana upravil – zejména prózu nahradil recitativy, a navíc dokomponoval několik dalších operních čísel. Není bez zajímavosti, že se jedná o poslední operu, kterou skladatel mohl nastudovat a veřejně uvést ještě před ztrátou sluchu. Popularity Prodané nevěsty sice tato opera nikdy nedosáhla, byla však mnohokrát inscenována, např. jen v Opavě pětkrát – v letech 1948, 1954, 1966, 1980 a naposledy v roce 2001. Šestiminutová předehra živého tempa hned na začátku opery svým vyzněním předznamenává humorný a zároveň ironický charakter díla.

Prvním učitelem hry na klavír Fryderyka Chopina (1810–1849) byl Čech Vojtěch Živný, který působil v Polsku. Ve třinácti letech se pak stal žákem varšavského lycea, aby od roku 1826 studoval hudebně-teoretické předměty včetně skladby na místní konzervatoři, kde se jako devatenáctiletý nesměle zamiloval do budoucí pěvkyně Konstancie Gładkow-
ské. Právě tato mladická láska byla emočním impulzem a tvůrčí inspirací ke vzniku jeho prvního koncertantního díla pro klavír a orchestr v tónině f moll. Bylo to i období, kdy měl možnost naživo slyšet virtuózní výkony Niccoly Paganiniho či klavíristy Johanna Nepomuka Hummela, jež oba obdivoval, a kdy zdárně absolvoval svůj pianistický debut ve Vídni. V roce 1930, bezprostředně po prvním provedení zmíněného Klavírního koncertu f moll, přistoupil ke kompozici dalšího díla pro totožné obsazení tentokrát v e moll a rovněž v populárním stylu „concerto brillante“ upřednostňujícím zejména technickou náročnost a bravuru sólového partu. Oba klavírní koncerty jsou považovány za vrcholné kompozice Chopinova varšavského období, přičemž v pořadí druhý zazněl v rámci skladatelova „koncertu na rozloučenou“ tři týdny předtím, než navždy opustil svou vlast a sedm týdnů před vypuknutím Polského listopadového povstání. Obě kompozice byly vydány až po přesídlení svého autora do Paříže – jejich opačné číslování nakladatelem pak vneslo zmatek a dotazy nad pořadím jejich vzniku. Koncert pro klavír a orchestr č. 1 e moll, zkomponovaný jako druhý, nese věnování klavíristovi Friedrichu Kalkbrennerovi. Názory na Chopinovo ztvárnění orchestrálního doprovodu koncertu jsou velice rozmanité: jedni proklamují, že je nezajímavý a nedostatečně rozpracovaný, druzí zase, že je záměrně skromný a úsporný a že správně podporuje part sólového klavíru. Vyznění díla nemá působit ohromujícím a mocným způsobem, nýbrž klidně, a navodit romantickou a melancholickou náladu. Úvodní živé Allegro vystřídá zasněná věta Larghetto, kterou skladatel popisoval jako „druh meditace o krásném jaru za měsíčního svitu“. Závěrečné temperamentní Rondo je tanečního rytmu a nabízí působivou hru orchestru s klavírem při jeho zběsilých figuracích, tak obtížných pro interprety. Díky líbivým melodiím a upřímnosti výpovědi skladatele se koncert stále těší značné oblibě.

Nejvýraznější osobnost vrcholného klasicismu, Ludwiga van Beethovena (1770–1827), považujeme v dnešní době i za jednoho z nejvýznamnějších tvůrců symfonie v dosavadních dějinách hudby. Druhá symfonie D dur op. 36 věnována skladatelově mecenáši Karlu Aloisi Lichnovskému z Voštic vznikla na začátku Beethovenova velmi plodného kompozičního období (1802–1812), jež pro třicetiletého hudebníka bylo zároveň po psychické stránce dosti obtížné. Jeho hluchota se postupem času zhoršovala, musel se vyrovnat s tímto nelehkým zdravotním postižením a uvědomit si význam svého profesního poslání. Z té doby pochází i dopis jeho blízkému příteli Karlu Amendovi, ve kterém skladatel píše, že se rozhodl chytit osud pod krkem a nedovolit mu, aby jej zcela zdrtil. Zároveň je však známo, jak velmi se trápil, jak se izoloval a přestal navštěvovat společenské akce a jak se nedokázal smířit se skutečností, že svá nová díla neuslyší a už vůbec je nebude moci sám interpretovat. Rok po dokončení Druhé symfonie dokonce uvažoval o sebevraždě. Navzdory všemu uvedenému je jeho Symfonie č. 2 komponovaná v Heiligenstadtu, dnešním předměstí Vídně, zcela optimistického vyznění. Skladatel Hector Berlioz v roce 1862 poznamenal, že „se v této symfonii všechno usmívá“. První věta je jakýmsi ohlédnutím za tvorbou dalšího hudebního genia – Wolfganga Amadea Mozarta. Druhá část symfonie, kontemplativní Larghetto, je snad nejdelší pomalou větou svého autora, vyniká elegantní melodií a komornější orchestrací. Namísto obvyklého menuetu zařadil Beethoven Scherzo Allegro rychlého tempa oplývajícího ostrou artikulací, posouvajícími se metrickými akcenty a častými změnami dynamiky a rejstříků, což připomíná vitalitu první věty. Poslední čtvrtá část symfonie Allegro molto představuje rázné finále, protkané beethovenovskými hudebními vtipy. Rozsáhlá coda končí triumfálně v D dur. Kompozice poprvé zazněla 5. dubna 1803 v Divadle na Vídeňce v rámci koncertu gigantických rozměrů – na programu byla také skladatelova První symfonie, Třetí klavírní koncert a oratorium Kristus na hoře Olivetské. Tenkrát se Druhá symfonie nedočkala vřelého přijetí, jedním vídeňským kritikem byla mimo jiné komentována slovy: „hrozně se svíjející, zraněný drak, který odmítá zemřít, ale svíjí se ve svých posledních agóniích a ve čtvrté větě vykrvácí.“
(Ivana Kalina Tabak)

Vrcholem sezóny 2023/24 Lukáše Vondráčka, nesporného vítěze Grand Prix z Mezinárodní klavírní soutěže královny Alžběty v roce 2016, je turné s Bamberger Symphoniker a Jakubem Hrůšou v Bostonu a návraty k dlouhodobým partnerům, jakými jsou Česká filharmonie, Západoaustralský symfonický orchestr a právě i Janáčkova filharmonie. Po nedávných koncertech na Flanders Festival, Le Piano Symphonique Festival a Weiwuying International Festival na Tchaj-wanu ho recitálová vystoupení zavedla na festival Chopin a jeho Evropa ve Varšavě a na Piano Loop Festival ve Splitu.
V posledním desetiletí cestoval po světě a spolupracoval s předními orchestry, jakými jsou Philadelphia Symphony Orchestra, Sydney Symphony Orchestra, Tokyo Metropolitan Symphony Orchestra, Dresdner Philharmonie, Frankfurt Radio Symphony Orchestra, Philharmonia Orchestra, Philharmonie Oslo a Nizozemské filharmonie, a renomovanými dirigenty, jakými jsou Paavo Järvi, Gianandrea Noseda, Jakub Hrůša, Yannick Nézet-Séguin, Marin Alsop, Christoph Eschenbach, Pietari Inkinen, Vasily Petrenko, Anu Tali, Stéphane Denève a mnoho dalších.
Recitály ho zavedly do hamburské Elbphilharmonie, do Fla-gey v Bruselu, lipského Gewandhausu, Konzerthausu ve Vídni, Concertgebouw v Amsterdamu a na renomované festivaly, jako Menuhin Festival Gstaad, Piano Espoo ve Finsku, Pražské jaro a Lille Piano Festival.
Poprvé veřejně vystoupil ve čtyřech letech, jako patnáctiletý v roce 2002 debutoval s Českou filharmonií a Vladimirem Ashkenazym, poté následovalo velké turné po USA v roce 2003. Udivoval a udivuje přirozenou muzikalitou a pozoruhodnou technikou hry. Dosáhl celosvětového uznání mj. i ziskem mnoha mezinárodních ocenění, především prvních cen z mezinárodních klavírních soutěžích Hilton Head, San Marino a Unisa International Piano Competition v Pretorii v Jižní Africe, stejně jako ceny Raymond E. Buck Jury Discretionary Mezinárodní klavírní soutěže Vana Cliburna (2009).
Po ukončení studií na Hudební akademii v Katovicích a na vídeňské konzervatoři získal pod vedením Hung-Kuan Chena Artist Diploma na bostonské New England Conservatory, kde s vyznamenáním promoval v roce 2012.

Valentin Uryupin se cítí stejně dobře jako dirigent v  symfonickém i operním repertoáru. V obou oblastech si v posledních letech vybudoval úzká umělecká partnerství s jednotlivými orchestry i operními domy. Kromě debutů jej čeká i několik návratů, např. do Symfonického rozhlasového orchestru ORF Vídeň, Frankfurtské opery, Teatro Regio Torino, Slovinské filharmonie, Deutsche Radio Philharmonie Saarbrücken Kaiserslautern a New National Theatre Tokyo, kde bude dirigovat Čajkovského Evžena Oněgina. Poprvé hostuje s Evženem Oněginem také v Hannoverské státní opeře, dále s Carmen ve Státní opeře Berlín a s Verdiho Nabuccem v Norimberském divadle; debutuje u Rot-terdamského filharmonického orchestru a Bělehradského filharmonického orchestru.
Jako hostující dirigent spolupracoval také s Vídeňským symfonickým orchestrem, Deutsches Symphonie-Orchester Berlin, Nizozemskou filharmonií, New Japan Philharmonic, Tapiola Sinfonietta, SWR Symphonieorchester, Orchestra della Toscana, Orchestra Filarmonica del Teatro Comunale di Bologna, Orchestra Sinfonica di Milano, Janáčkovou filharmonií Ostrava, Filharmonií George Enescua, Orchestre de Chambre de Lausanne a Dánským národním symfonickým orchestrem.
Jako operní dirigent řídil vysoce ceněné inscenace ve Státní opeře ve Stuttgartu (Láska ke třem pomerančům) a na festivalu v Bregenzu (Evžen Oněgin). Několikrát byl také hostem Tiroler Festspiele Erl. Spolupracoval se sólisty, jako Patricia Kopatchinskaja, Lars Vogt, Thomas Hampson, Bryn Terfel, Barbara Hannigan, Pepe Romero, Asmik Grigoryan, Vadim Gluzman, Vadim Repin, Juri Bashmet, Denis Matsuev, Nikolai Lugansky, Sergei Khachatryan
a Marc-André Hamelin. Jeho repertoár zahrnuje všechna období od Josepha Haydna a Jana Dismase Zelenky po Thomase Adèse, Jorga Widmanna a Kaiju Saariaho.
Na podzim roku 2021 se stal šéfdirigentem a uměleckým ředitelem v Novaja opera v Moskvě. Než na svůj post rezignoval, uvedl dvě pozoruhodné produkce – Korngoldovo Mrtvé město a Massenetovu Popelku. Jako umělecký ředitel Rostovského symfonického orchestru v letech 2015 až 2021 z něj dokázal vytvořit jedno z nejuznávanějších ruských těles. V Rusku také pravidelně hostoval u významných orchestrů, včetně Státního akademického symfonického orchestru Jevgenije Světlanova, Petrohradské filharmonie, Mariinského orchestru, Uralské filharmonie a Ruského národního symfonického orchestru mládeže, který naposledy dirigoval na festivalu v Lucernu v roce 2021. Několik let úzce spolupracoval s MusicAeterna Orchestra v Permské opeře.
Narodil se v Lozově na Ukrajině v roce 1985. Než slavil úspěchy na dirigentském pódiu, vyhrál jako klarinetista více než 20 mezinárodních soutěží a koncertoval po celém světě. Je vítězem Mezinárodní dirigentské soutěže Sira George Soltiho (2017). Hru na klarinet i dirigování studoval na Moskevské státní konzervatoři. Mezi jeho učitele patří Gennadij Rožděstvenskij a klarinetista Jevgenij Petrov; asistoval také Valeriji Georgievovi, Teodoru Currentzisovi a Vladimiru Jurowskému, významnou inspiraci čerpal při mistrovském kurzu od Kurta Masura. S ohledem na jeho četná dirigentská angažmá jeho sólistická kariéra nyní ustoupila do pozadí; příležitostně ho však lze slyšet na koncertech i jako klarinetistu, kromě toho je také nadšeným komorním hráčem.