Concert program

PROGRAM

Pēteris Vasks
Musica serena (10´)

Robert Schumann
Koncert pro violoncello a orchestr a moll op. 129 (25´)

Nicht zu schnell
Langsam
Sehr lebhaft

/přestávka 15 minut/

Felix Mendelssohn-Bartholdy
Symfonie č. 3 a moll op. 56 „Skotská“ (40´)

Andante con moto
Vivace non troppo
Adagio
Allegro vivacissimo. Allegro maestoso assai

ÚČINKUJÍ

Bryan CHENG – violoncello
Janáčkova filharmonie Ostrava
Daniel RAISKIN – hlavní hostující dirigent JFO

Pēteris Vasks (*1946) je rodákem ze západolotyšského města Aizpute. V současné době žije v Rize, kde působí jako skladatel na volné noze a učitel kompozice. Jeho profesní život je spojen nejen s rodnou vlastí, ale i se sousední Litvou. Absolvoval Litevskou hudební akademii ve Vilniusu, kde se vzdělával coby kontrabasista a později studoval skladbu (1973–1978) u Valentina Utkina na Lotyšské hudební akademii v Rize. Více než deset let působil jako orchestrální hráč, a to v Litevské filharmonii, Lotyšské komorní filharmonii i v Orchestru Litevského rozhlasu a televize. Za své skladby byl několikrát vyznamenán lotyšskou Státní hudební cenou (Litene, 1993; Houslový koncert „Vzdálené světlo“, 1988; Druhá symfonie, 2000) a mnoha dalšími oceněními doma i ve světě. V roce 1996 byl na Stockholmském festivalu nové hudby jmenován hlavním skladatelem. Je rovněž čestným členem Lotyšské akademie věd i Švédské královské hudební akademie.
Jako skladatel Vasks nepřijal sovětskou kulturní doktrínu a ve své kompoziční činnosti se rozhodl navazovat spíše na starší lotyšské komponisty. Důležitou úlohu v jeho dílech hraje také starobylý pobaltský folklór, který exponuje v nových estetických souvislostech. Ve svých programních dílech se rád nechává inspirovat lotyšskými dějinami, vlastním životem nebo vztahem člověka a přírody. Teprve po rozpadu Sovětského svazu začal Pēteris Vasks psát symfonie; v trojici svých skladeb tohoto žánru reagoval na politickou emancipaci pobaltských států. Je rovněž autorem dvou houslových a jednoho violoncellového koncertu. Svou pozornost často obrací také ke komorní a sborové tvorbě.
Skladbu pro smyčcový orchestr Musica serena z roku 2015 zkomponoval jako dárek k 70. narozeninám svého přítele, finského dirigenta Juhy Kangase, který ji s Pohjanmským komorním orchestrem 21. listopadu 2015 premiéroval na koncertě v Kokkole. Dílo je věrné svému italskému názvu, který znamená „Klidná hudba“. Dynamika skladby postupně narůstá, přesně uprostřed kulminuje, načež její meditativně houpavé harmonické předivo začne opět plynule utichat, až se zcela vytratí.

Německý romantik Robert Schumann (1810–1856) se narodil v saském Zwickau, kde jeho otec provozoval úspěšné knihkupectví. Prvních hudebních zkušeností se mu dostalo od matky, která mu však později nedovolila vzdělávat se v hudbě a poslala jej do Lipska studovat práva. Schumanna nicméně přitahovala více klavírní hra a komponování, a tak se brzy ukázalo, že právníkem nikdy nebude. Teprve poté matka souhlasila, aby se stal pianistou. Roku 1828 začal v Lipsku studovat klavírní hru u Friedricha Wiecka, u něhož se seznámil s jeho dcerou Clarou. I přes mnohaletý Wieckův odpor si Schumann Claru v roce 1840 vzal a zplodil s ní osm dětí. Clara Schumannová se brzy vypracovala ve vynikající klavírní virtuosku, která svého chotě zastiňovala v popularitě. Stala se neúnavnou propagátorkou díla svého manžela, a to dlouho po Schumannově smrti (zemřela v roce 1896). Sám Robert Schumann musel dráhy nadějného klavíristy zanechat, jelikož mu vinou úporného cvičení ochrnul prst pravé ruky. O to více se pak věnoval komponování, dirigování a hudební kritice.
Roku 1843 byl Robert Schumann jmenován profesorem skladby na nově zřízené konzervatoři v Lipsku a o rok později se odstěhoval do Drážďan; tam však nebyl spokojen, a tak v roce 1850 přesídlil do Düsseldorfu, kde byl jako městský hudební ředitel zodpovědný za průběh koncertních sezón místního orchestru a sboru. A právě v den svého dirigentského debutu v Düsseldorfu dokončil skicu Koncertu pro violoncello a orchestr a moll op. 129 a za další týden byl hotov s celou kompozicí. Tato skladba je některými muzikology spolu s příbuzným opusem Antonína Dvořáka považována za nejkrásnější koncertantní dílo pro violoncello období romantismu. Zatímco u Dvořáka dostane sólový nástroj slovo až po rozsáhlé orchestrální introdukci, v Schumannově koncertu je violoncello exponováno hned po nenápadném čtyřtaktovém úvodu, kdy zazní zpěvné hlavní téma v mírném tempu a altové poloze. A i v dalším průběhu úvodní věty a vlastně i v pomalé druhé větě, která je na první navázána attacca, je orchestr poněkud upozaděn. Sólista tak má značný prostor pro předvedení svého umění procítěné interpretace vroucích melodií. Prostřední věta vpluje rovněž bez pauzy do hybné závěrečné části, v níž virtuozita sólového partu není jen efektní, ale z hlediska stavby celého díla též plně funkční.

Německý skladatel Felix Mendelssohn (1809–1847) pocházel ze vzdělané a dobře situované židovské rodiny. Jeho otec, zámožný bankéř, však přestoupil na luterskou víru a rozšířil název svého rodu o jméno Bartholdy. Felix projevoval značné hudební nadání již v dětském věku; nejen v této souvislosti bývá srovnáván s Mozartem. Mezi svým dvanáctým a čtrnáctým rokem zkomponoval mj. tucet symfonií pro smyčcový orchestr, ty však později nezařadil mezi své skladby opatřené opusovými čísly. V šestnácti letech složil operu Camachova svatba. Dílo nedosáhlo valného úspěchu a Mendelssohn se poté kompozici opery již nevěnoval. Z jeho díla na koncertních pódiích žijí zejména jeho zralé symfonie, hudba k Shakespearově komedii Sen noci svatojánské a řada komorních děl.
V roce 1835 přijal Felix Mendelssohn-Bartholdy nabídku dirigentského místa v Gewandhausu v Lipsku. V největším městě Saska zůstal s malými přestávkami až do konce svého krátkého života. Roku 1843 zde založil konzervatoř, která se brzy stala jedním z nejvyhledávanějších hudebně-vzdělávacích ústavů v Evropě. Ve stejném roce mu bylo uděleno čestné občanství města Lipska. V tomto období vzniklo také jedno z nejhranějších Mendelssohnových děl – Symfonie č. 3 a moll op. 56 zvaná „Skotská“. Ačkoliv pochází z roku 1842, zdroj její inspirace musíme hledat o 13 let dříve. Tehdy skladatel navštívil Skotsko, kde se setkal se spisovatelem Walterem Scottem a prohlédl si starý edinburský hrad Holyrood, jehož atmosféra, podtržená s ním spjatou historií týkající se zejména Marie Stuartovny, na něj mocně zapůsobila. Podobně jako Schumann ve svém violoncellovém koncertu trval i Mendelssohn na tom, aby se všechny části této skladby hrály attacca, tedy jako jednolitý hudební proud bez pauzy. Začíná elegicky laděnou větou v sonátové formě, v níž hlavní téma zazní až po delší introdukci. V této části zaujme mj. zvukomalba zobrazující bouři a vítr. Kratičká druhá věta má pastorální charakter. Úvodní témata pomalé třetí části jsou doprovázena pizzicato smyčci. Nostalgický ráz této věty je vystřídán energickou závěrečnou částí, která končí stylizací slavnostního dvorského tance. Premiéra Mendelssohnovy Skotské symfonie se konala 3. března 1842 v lipském Gewandhausu pod taktovkou svého autora.

(Petr Ch. Kalina)

Po nedávných úspěších na některých z nejprestižnějších světových soutěží, včetně soutěže královny Alžběty, Concours de Genève a International Paulo Cello Competition se v Kanadě narozený violoncellista Bryan Cheng, žijící v Berlíně, etabloval jako jeden z nejpůsobivějších mladých umělců na světové scéně klasické hudby.
Ve 14 letech debutoval na vyprodaném recitálu v Carnegie Hall, ve 20 letech debutoval v Elbphilharmonie s Deutsche Kammerphilharmonie Bremen pod taktovkou Joshuy Weilersteina a v roce 2022 byl prvním violoncellistou, kterému byla udělena cena Yvese Paternota, nejvyšší ocenění Verbier Festival Academy pro nejslibnějšího a nejuznávanějšího hudebníka. V roce 2023 se stal držitelem ceny Virginia Parker Prize Canada Council for the Arts, nejvyššího národního vyznamenání pro mladé hudebníky.
K nedávným vrcholům patří jeho debut s Deutsches Symphonie-Orchester Berlin v Berlínské filharmonii v cyklu koncertů „Debüt im Deutschlandfunk Kultur“ (dalšími významnými umělci, kteří v této sérii vystupovali na začátku své kariéry, jsou Sir Simon Rattle, Daniel Barenboim, Jacqueline du Pré, Cecilia Bartoli, Isabelle Faust, Evgeny Kissin, Santtu-Matias Rouvali, Renaud Capuçon aj.), vystoupení se Slovenskou filharmonií a Calgary Philharmonic Orchestra, včetně návratů mimo jiné k Orchestre symphonique de Montréal a National Arts Center Orchestra Ottawa.
Mezi nejnovější debuty patří koncerty s NDR Radiophilharmonie Hannover (Michael Sanderling), Orchester Metropolitain (Louis Langrée), hr-Sinfonieorchester Frankfurt (Erina Yashima), BBC National Orchestra of Wales (Simone Menezes), Bochumer Symphoniker (Nil Venditti), Tampere Philharmonic Orchestra (Robert Moody), Orquesta Reino de Aragón (Ricardo Casero), Greensboro Symphony Orchestra, Presidential Symphony Orchestra Ankara, Romanian National Symphony Orchestra at Choriner Musiksommer, stejně jako návrat k Deutsches Symphonie-Orchester Berlin, Cape Town Philharmonic, Johannesburg Philharmonic, Symphony Orchestra of India, Winnipeg Symphony, premiéra zbrusu nového dvojkoncertu Denise Gougeona s komorním orchestrem I Musici de Montreal a také dnešní vystoupení s Janáčkovou filharmonií.
V probíhající koncertní sezóně je Cheng rezidenčním umělcem Filharmonického orchestru „Banatul“ v Temešváru v Rumunsku a uvedl několik symfonických a komorních koncertů v rámci Evropské hlavní město kultury 2023. Stejnou roli přebírá na švýcarském Week-End Musical de Pully 2024, kde bude mj. sólistou Guldova violoncellového koncertu.
Vystupoval s orchestry, jakými jsou Deutsches Symphonie-Orchester Berlin, Helsinská filharmonie, Bruselská filharmonie, Orchester de la Suisse Romande, Orchestre symphonique de Montreal, National Taiwan Symphony Orchestra, Antverpský symfonický orchestr, Tapiola Sinfonietta a s váženými dirigenty, jako Stéphane Denève, Martyn Brabbins, Susanna Mälkki, Alpesh Chauhan, Matthias Pintscher, Dalia Stasevska, Christian Arming, Yan-Pascal Tortelier, Giordano Bellincampi, Jonathan Darlington a Laurence Equilbey.
Jako člen Cheng² Duo, CelloFellos a jako komorní hráč vystupuje často po celém světě. Měl tu čest spolupracovat s partnery, jakými jsou Gidon Kremer, Lars Vogt, Christian Tetzlaff, Angela Hewitt, Till Fellner, Viviane Hagner a Antje Weithaas. Mezi poslední vrcholné recitály patří vystoupení se Sirem Andrásem Schiffem na Verbier Festivalu a Wigmore Hall, debuty na Schleswig-Holstein Musikfestival, Festspiele Mecklenburg-Vorpommern, Kronberg Festival, Chamberfest Cleveland, Rockport Chamber Music Festival, Banff International String Quartet Festival a návraty na Heidelberger Frühling, Beethovenfest Bonn, Ottawa Chamberfest, Montreal‘s Salle Bourgie, Walter Hall v Torontu, Halifax‘s Cecilia Concert Series, Kingston‘s Isabel Bader Centre, Chamberfest Cheboygan a Festival of the Sound.
Vydal trilogii kritikou uznávaných alb pro německé vydavatelství: Russian Legends (2019), Violoncello del fuego (2018) a Violoncelle français (2016). Zatím posledním počinem je jeho recitálové album Portrait (2023) pro Centrediscs, které obsahuje nová díla a vlastní úpravy skladatelů asijského původu, jež bylo nominováno na dvě ceny JUNO.
Hraje na nástroj 1696 „Bonjour“ Stradivari, štědře zapůjčený Canada Council Musical Instrument Bank laureátu jejich soutěží v letech 2018 a 2023. Je příjemcem stipendií od Deutschlandstipendia a hudební nadace Sylvy Gelberové. Bakalářský a magisterský titul získal na Universität der Künste Berlin pod vedením Jense Petera Maintze a nyní studuje v programu odborných studií na německé Kronberg Academy v ateliéru Wolfganga Emanuela Schmidta.

Daniel Raiskin se se svým nezaměnitelným uměleckým rukopisem stal jedním z nejuznávanějších dirigentů své generace a ve svých nápaditě pojatých programech rozvinul široký repertoár daleko přesahující mainstream. Syn významného muzikologa vyrůstal v Petrohradě. Navštěvoval proslulou konzervatoř v rodném městě a pokračoval ve studiu v Amsterdamu a Freiburgu. Nejprve se zaměřil na hru na violu, k převzetí taktovky ho inspirovalo setkání s významným dirigentem a pedagogem Lvem Savichem. Kromě toho také navštěvoval mistrovské kurzy Marisse Jansonse, Neeme Järviho, Milana Horvata, Woldemara Nelsona a Jormy Panuly.
Od sezóny 2020/2021 je šéfdirigentem Slovenské filharmonie v Bratislavě. Od srpna 2018 je hudebním ředitelem Winnipegského symfonického orchestru a od sezóny 2017/18 také hlavním hostujícím dirigentem Bělehradské filharmonie. A od roku 2026 bude zastávat funkci šéfdirigenta u Janáčkovy filharmonie Ostrava.
„Daniel Raiskin je zcela jednoznačně hudebník s výraznou senzibilitou, který svému řemeslu opravdu rozumí; snad je dalším příkladem posledního velkého daru starého Sovětského svazu s přísností a důkladností jeho dirigentské školy.“ (Gramophone)
K jeho pravidelným hostováním patří koncerty s Hong Kong Sinfonietta, Naples Philharmonic Orchestra, National Symphony Orchestra Taiwan, Niederösterreichische Tonkünstlerorchester, Orchestre National de Belgique, Orchestre National de Lyon, Orquesta Sinfónica de Tenerife, Osaka Philharmonic, Residentie Orkest, Sinfonia Varsovia, Stuttgarter Philharmoniker, Swedish Chamber Orchestra a Warsaw Philharmonic Orchestra. Jeho operní inscenace zahrnují Carmen, Šostakovičův Nos a Mozartova Dona Giovanniho. V rámci Mezinárodního hudebního festivalu InClassica Dubai 2021 a 2022 dirigoval Slovenskou filharmonii. Kromě toho bude tento orchestr dirigovat i na turné v Japonsku a Jižní Koreji v roce 2023.Byl šéfdirigentem Staatsorchester Rheinische Philharmonie v Koblenci (2005–2016) a Filharmonického orchestru Arthura Rubinsteina v Lodži (2008–2015) a hlavním hostujícím dirigentem Orquesta Sinfónica de Tenerife (2017/18).
Také se vytrvale snaží sdílet své znalosti a vášeň s mladými hudebníky po celém světě. Pravidelně se věnuje práci s mládežnickými orchestry mimo jiné v Kanadě, Estonsku, Německu, na Islandu, v Nizozemsku, Rusku a Jihoafrické republice.
Mezi přední sólisty, se kterými spolupracuje, patří například Emanuel Ax, James Ehnes, Renée Fleming, Nelson Freire, Martin Fröst, Alban Gerhardt, Vadim Gluzman, Natalia Gutman, Kari Kriiku, Simone Lamsma, Lang Lang, François Leleux, Jan Lisiecki, Alexei Lubimov, Tatjana Masur-Schott, Olli Mustonen, Steven Osborne, Julian Rachlin, Benjamin Schmid, Julian Steckel, Anna Vinnitskaya a Alexei Volodin.
V poslední době realizoval kritikou vysoce hodnocené nahrávky Mahlerovy Symfonie č. 3 a Šostakovičovy Symfonie č. 4 (AVI). Jeho nahrávka violoncellových koncertů E. W. Korngolda, E. Blocha a B. Goldschmidta s Julianem Steckelem (AVI) získala v roce 2012 ocenění Echo Klassik. Mezi jeho další nahrávací projekty posledních let patří cyklus symfonií Louise Glasse (Cena Dánského rozhlasu za nejlepší nahrávku dánské symfonické hudby), jakož i cyklus se všemi koncerty a rapsodiemi Arama Chačaturjana (CPO), nahrávka Lutosławského vokálně-instrumentálních děl Prorok Izajáš a Žalmy (World Premiere Recordings).

Koncert probíhá za finanční podpory Moravskoslezského kraje a statutárního města Opavy. Abonentní cyklus symfonických koncertů JFO se koná pod záštitou náměstka hejtmana Moravskoslezského kraje Mgr. et Mgr. Lukáše Curyla a primátora statutárního města Opavy Ing. Tomáše Navrátila.