PROGRAM

Leoš Janáček
Balada blanická, symfonická báseň pro velký orchestr podle básně Jaroslava Vrchlického (8´)

Sergej Rachmaninov
Rapsodie na Paganiniho téma pro klavír a orchestr op. 43 (23´)

Introdukce: Allegro vivace Variace č. 1: (Precedente)
Téma: L‘istesso tempo
Variace č. 2: L‘istesso tempo
Variace č. 3: L‘istesso tempo
Variace č. 4: Più vivo
Variace č. 5: Tempo precedente
Variace č. 6: L‘istesso tempo
Variace č. 7: Meno mosso, a tempo moderato
Variace č. 8: Tempo I
Variace č. 9: L‘istesso tempo
Variace č. 10: Poco marcato
Variace č. 11: Moderato
Variace č. 12: Tempo di minuetto
Variace č. 13: Allegro
Variace č. 14: L‘istesso tempo
Variace č. 15: Più vivo. Scherzando
Variace č. 16: Allegretto
Variace č. 17: (Allegretto)
Variace č. 18: Andante cantabile
Variace č. 19: L‘istesso tempo
Variace č. 20: Un poco più vivo
Variace č. 21: Un poco più vivo
Variace č. 22: Un poco più vivo. Alla breve
Variace č. 23. L‘istesso tempo
Variace č. 24: A tempo un poco meno mosso

/přestávka 15 minut/

Wolfgang Amadeus Mozart
Symfonie č. 40 g moll KV 550 (34´)

Molto allegro
Andante
Menuetto: Allegretto
Allegro assai

ÚČINKUJÍ

Federico COLLI – klavír
Janáčkova filharmonie Ostrava
Tomáš NETOPIL – dirigent

Koncert probíhá za finanční podpory Moravskoslezského kraje a statutárního města Opavy. Abonentní cyklus symfonických koncertů JFO se koná pod záštitou náměstka hejtmana Moravskoslezského kraje Mgr. et Mgr. Lukáše Curyla a primátora statutárního města Opavy Ing. Tomáše Navrátila.

Převratné události roku 1918 a zejména založení samostatného československého státu vyvolaly ve společnosti nesmírné nadšení a zároveň se inspirativním způsobem podepsaly na vzniku mnoha uměleckých děl. Mezi díla trvalých hodnot zajisté řadíme i jednu ze symfonických básní moravského hudebního skladatele Leoše Janáčka (1854–1928) s názvem Balada blanická. Janáček se samotné kompozici pravděpodobně věnoval ve druhé polovině roku 1919, premiéra díla byla záhy realizována 21. března následujícího roku, a to v Brně u příležitosti sedmdesátých narozenin tehdejšího prezidenta republiky Tomáše Garrigua Masaryka, jemuž je skladba věnována. První provedení odehrál orchestr národního brněnského divadla pod taktovkou Františka Neumanna a skladatel měl původně před koncertem pronést úvodní řeč. To se však nakonec nestalo, protože se těsně před začátkem slavnostní události dozvěděl, že jím založená brněnská konzervatoř byla zestátněna, avšak jeho osoba již neměla figurovat v čele této instituce. V důsledku těchto pro něj nepříznivých zpráv se autor díla premiéry nakonec nezúčastnil. V Janáčkově deníku se můžeme dočíst, že koncert měl v úmyslu zahájit slovy zdůrazňujícími podstatu odpovědnosti národa, a především vzdát hold prezidentu nově vzniklého státu Masarykovi i dalším významným osobnostem z české minulosti, jakými byl husitský vojevůdce Jan Žižka či radikální církevní reformátor Petr Chelčický. Na úvod plánoval také zmínit Selské balady Jaroslava Vrchlického, z nichž jedna konkrétní mu posloužila jako literární podklad pro vznik skladby – text Balady blanické je rovněž součástí manuskriptu kompozice. Na rozdíl od zakladatele české národní opery Bedřicha Smetany a poslední části jeho cyklu Má vlast nebo opery Blaník Zdeňka Fibicha, Janáček nevychází z děje legendy ze starých pověstí českých, ve které se zesnulí rytíři v náročných časech probudí a vysvobodí svůj národ. Janáček raději sáhl po pacifisticky a utopisticky laděné Vrchlického básni, v níž je ústřední postavou vesnický kronikář Jíra. Ten se na Velký pátek vydá pod horu Blaník, kde následně v jejích útrobách před vlastním usnutím spatří spící blanické rytíře se svatým Václavem v čele obklopené jejich koni a zbraněmi. V důsledku kletby se Jíra probere ze spánku až po uplynutí sta let a s úžasem a překvapením zjistí, že bojovníkům u nohou už neleží meče a štíty, nýbrž zemědělské nářadí a venku na polích potká samé usměvavé a spokojené tváře oslavující svobodu prací. Je diskutabilní otázkou, v jaké míře Janáčkova Balada blanická líčí samotný děj Vrchlického básně, je však jisté, že mu posloužila jako inspirace ke zkomponování uměleckého svědectví o době pro český národ důležité.

Variace na Corelliho téma op. 42 pro sólový klavír Sergeje Rachmaninova (1873–1943) jsou kompozicí značného významu, jež rovněž představuje jakousi předzvěst autorovy následující slavné Rapsodie na Paganiniho téma pro klavír a orchestr op. 43. Okamžitá popularita Variací jej totiž povzbudila napsat další skladbu založenou na variačním principu navíc však rozsáhlejší, a to jak po stránce instrumentační, tak i s ohledem na dobu jejího trvání. Rachmaninov začal komponovat Rapsodii ve Švýcarsku v roce 1934, a jak napovídá už samotný název díla, jako dominantní melodické východisko si zvolil téma Paganiniho Capriccia č. 24 pro sólové housle. Byl to záměr dosti ambiciózní, poněvadž totožný chytlavý tematický materiál již před ním použili mnozí skladatelé, mezi nimi i Ferenc Liszt či Johannes Brahms. Další signifikantní melodie objevující se konkrétně ve variacích č. 7, 10 a 24 je téma Dies Irae z katolické zádušní mše evokující pochmurnou náladu.
Po svém čtvrtém klavírním koncertu, v rámci něhož si skladatel dovolil místy kompozičně experimentovat, se v Rapsodii, v jeho tzv. pátém klavírním koncertu, navrátil do polohy plnokrevného postromantismu, jenž mu coby autorovi nejvíce konvenoval. Seskupení 24 variací podle jejich charakteru a tempového určení vskutku odpovídá uspořádání třívěté koncertantní kompozice s okrajovými rychlými a střední pomalou větou (klidnější střední část začíná jedenáctou variací). Nejproslulejší se stala v pořadí osmnáctá variace Rapsodie v Ges dur, která z hudebního hlediska představuje melodickou inverzi Paganiniho tématu – často bývá využívána ve filmech nebo např. při krasobruslařských vystoupeních. Premiéra kompozice se konala hned v listopadu v roce svého vzniku (1934) v americkém městě Baltimore ve státě Maryland se skladatelem u klavíru a Leopoldem Stokowským na dirigentském stupínku. Od té doby je Rapsodie stálicí koncertantního repertoáru. Stala se velmi oblíbenou jak mezi pianisty, tak i u publika.

První významnou vývojovou etapu hudební formy symfonie jako takové tvoří zejména symfonický odkaz Josefa Haydna a také jeho mladšího souputníka Wolfganga Amadea Mozarta (1756–1791), představitelů První vídeňské školy a slohového období klasicismu. Jak Haydn, tak i Mozart věnovali této ryze orchestrální formě nemalý počet svých opusů.
Když se psal rok 1788, postihly dvaatřicetiletého Mozarta tíživé životní okolnosti – jeho půlroční dcera Theresia byla těsně po smrti, vídeňské publikum projevovalo sotva vlažný zájem o koncerty s Mozartovou hudbou a on sám prožíval jakési opojení preromantickým literárním hnutím Sturm und Drang (Bouře a vzdor) zdůrazňujícím v uměleckých dílech emoce výbušnějšího charakteru, až vztek a zoufalost. V letních měsících onoho pro Mozarta náročného roku (1788) vznikly v průběhu pouhých pár týdnů poslední tři skladatelova symfonická díla, a to v pořadí 39., 40. a 41. symfonie. Prostřední z nich č. 40 se ještě nazývá „Velká symfonie g moll“, aby byla snáze odlišitelná od jeho „Malé symfonie g moll“ č. 25. Není bez zajímavosti, že jsou to jediné dvě Mozartovy dochované symfonie v mollové tónině. Traduje se, že jedno z prvních uvedení Symfonie č. 40, jež se konalo v domě habsburského šlechtice barona Gottfrieda van Swietena, bylo pro autora kompozice natolik neuspokojivé, že během jejího provedení musel opustit místnost. Tenkrát zřejmě zazněla první verze díla, kterou Mozart posléze přepracoval tak, že zasáhl do její orchestrace – přidal totiž dvojici klarinetů, a navíc instrumentálně upravil party již implementovaných dechových nástrojů: flétny, hobojů, fagotů a lesních rohů. První veřejné uvedení revidované verze se pak uskutečnilo 17. dubna 1791 ve vídeňském Burgtheatru pod taktovkou Antonia Salieriho a s bratry klarinetisty Antonem a Johannem Nepomukem Stadlerovými. Za zmínku stojí také skutečnost, že ze všech jednačtyřiceti Mozartových symfonií obsahují pouze čtyři z nich party klarinetů. Symfonie č. 40 je čtyřvětá s obvyklým uspořádáním jednotlivých částí u symfonií klasicistního typu (rychle – pomalu – menuet – rychle). Skladba oplývá hudbou naléhavou až vášnivou s občasnými výbuchy jásotu. Robert Schumann ji shledal symfonií „helénského půvabu“. Každopádně se v dnešní době jedná o jedno z nejpopulárnějších Mozartových děl.

(Ivana Kalina Tabak)

Italský klavírista Federico Colli, o kterém The Daily Telegraph napsal, že se jeho hra vyznačuje „krásně lehkým dotykem a lyrickým půvabem“ a Gramophone jej nazval „jedním z nejoriginálnějších myslitelů své generace“, si rychle získává celosvětové uznání pro své přesvědčivé, nekonvenční interpretace a čistotu zvuku. Pozoruhodná originalita a vysoce nápaditý, filozofický přístup k tvorbě hudby odlišují jeho výkony a nahrávky. Jeho první vydání Sonát Domenica Scarlattiho u Chandos Records, pro něž je exkluzivním umělcem, bylo oceněno titulem „Nahrávka roku“ od Presto Classical. Druhý díl pak byl jmenován „Nahrávkou měsíce“ jak BBC Music Magazine, tak International Piano Magazine. BBC Music Magazine ho navíc vybrala mezi nejlepší klasická alba vydaná v roce 2020.
Po jeho raných úspěších, mezi které patří i zlatá medaile z Mezinárodní klavírní soutěže v Leedsu v roce 2012, ho časopis International Piano vybral jako jednoho z “30 klavíristů do 30 let, kteří budou pravděpodobně v nadcházejících letech dominovat světové scéně”. V roce 2023 byl také vybrán do seznamu nejvlivnějších lidí v umění a kultuře Fortune Italia „40 pod 40“. Vystupoval s renomovanými orchestry, včetně Mariinského orchestru a Petrohradské filharmonie, Philharmonia Orchestra, Royal Philharmonic, BBC Symphony a BBC Philharmonic, Royal Liverpool Philharmonic, Royal Stockholm Philharmonic, Accademia Nazionale di Santa Cecilia, RAI Symphony Orchestra, l‘Orchestre national d‘Île-de-France. Spolupracoval s uznávanými dirigenty, jakými jsou Valery Ger-
giev, Vladimir Ashkenazy, Yuri Temirkanov, Juraj Valčuha, Ion Marin, Thomas Søndergård, Ed Spanjaard, Vasily Petrenko, Sir Mark Elder, Dennis Russell Davies a Sakari Oramo.
Jako jeden z nejplodnějších a nejúžasnějších recitalistů předvedl své mistrovství v mnoha slavných světových sálech, jako Musikverein a Konzerthaus ve Vídni, berlínský Konzerthaus, mnichovský Herkulessaal, lipský Gewandhaus, amsterdamský Royal Concertgebouw, londýnské Royal Albert Hall a Royal Festival Hall, pražské Rudolfinum, Paris Philharmonie, Rome Auditorium Parco della Musica, Tokyo Nikkei Hall, Hong Kong City Hall, Seoul Kumho Art Hall, New York Lincoln Center a Chicago Bennett Gordon Hall. Účinkoval na festivalech, jako Klavier Festival Ruhr v Dortmundu, Dvořákův mezinárodní festival v Praze, Chopin a jeho Evropa ve Varšavě, Lucerne Festival a Ravinia Festival v Chicagu.
V sezóně 2024/25 je rezidenčním umělcem Janáčkovy filharmonie Ostrava. Ve stejné sezóně také dvakrát vystoupí s Orchestrem national d‘Île-de-France ve Philharmonie de Paris, absolvuje turné po Velké Británii s Nürnberger Symphoniker, čekají jej debuty s Varšavskou filharmonií a Filharmonií George Enescu Bukurešť. S recitály se vrátí do pražského Rudolfina, zahraje v Bechstein Hall v Londýně a vystoupí v Ravenně, Roveretu, Chiassu a Vilagarcii. V únoru 2025 bude spolupracovat se smyčcovým kvartetem Calidore na koncertech ve Varšavské filharmonii a Louisianském muzeu moderního umění v Dánsku.
Kromě živých vystoupení má před sebou i nabitý program nahrávání výhradně pro Chandos Records. Miluje Mozarta a během pandemie vytvořil pro svůj kanál YouTube vzdělávací sérii krátkých videí, jejichž cílem bylo znovu objevit Mozartovu Fantazii c moll KV 475 a zařadit Mozartovy hudební myšlenky do historického a kulturního kontextu. Inspirovaný tajemstvím kolem vzniku zmíněného díla, vytvořil příběh založený na hlubokém výzkumu Mozartových biografií, dopisů a historie a kultury 18. století. První ze série Mozartových alb tvoří disk s díly pro sólový klavír vydaný v květnu 2022, následovaný Mozartovými kvartety, vydanými v srpnu 2023, které si vysloužily kladné recenze. The Times napsal: „Jeho [Colliho] ostré, zvídavé frázování se okamžitě projeví v turbulentnějším ze dvou kvartetů (KV 478, g moll). Upoutá vaši pozornost a zároveň ponechává dostatek prostoru, stejně jako Mozart, pro ostatní účinkující, aby společně šířili radost.“ Budoucí nahrávací plány pro Chandos zahrnují projekt zaměřený na Šostakoviče a Prokofjeva.
Narodil se v Brescii v roce 1988, studoval na Milánské konzervatoři, Imola International Piano Academy a Salzburg Mozarteum pod vedením Sergia Marangoniho, Konstantina Bogina, Borise Petrushanského a Pavla Gililova.

Inspirativní síla zejména v české hudbě, Tomáš Netopil, je hlavním hostujícím dirigentem České filharmonie, se kterou kromě koncertů v sále Rudolfina v Praze pravidelně vystupuje na turné. V roce 2022/23 oslavil desátou a poslední sezónu ve funkci hudebního ředitele Aalto Musiktheater a Philharmonie Essen (2013–23); v této sezóně se zde podílel na inscenacích Wagnerova Tannhäusera, Kampeho Dogville a Mozartovy Figarovy svatby. Mimo Essen vedl také inscenaci Káti Kabanové v Ženevské opeře.
Operní inscenace v probíhající sezóně zahrnují Janáčkovu Jenůfu ve Staatsoper Hamburk a Dvořákovu Rusalku v pražském Národním divadle a také koncerty s orchestrem Frankfurtské opery a orchestrem Tyrolského zemského divadla. Mezi další symfonická angažmá patří koncerty s Filharmonií Nizozemského rozhlasu a návraty do Janáčkovy filharmonie Ostrava a Orchestre Philharmonique de Monte-Carlo. Nedávné a budoucí angažmá v USA zahrnují Neapolskou filharmonii, Fort Worth Symphony Orchestra a vystoupení na Aspen Festivalu. V sezóně 2022/23 debutoval s Concentus Musicus Wien Orchestra v návaznosti na svou práci s dobovými tělesy a dirigoval koncerty v Asii s Yomiuri a Korejským národním symfonickým orchestrem. V létě 2018 založil Mezinárodní letní hudební akademii v Kroměříži, která studentům nabízí jak výjimečnou uměleckou výuku, tak příležitost setkat se a pracovat s významnými hudebníky. V létě 2021 založila Akademie ve spolupráci s festivalem Dvořákova Praha Filharmonii mladých Dvořákova Praha s hudebníky z konzervatoří a hudebních akademií, které mají v péči hlavní hráči České filharmonie. S Festivalem Dvořákova Praha pojí Netopila již delší dobu úzký vztah, v roce 2017 byl rezidenčním umělcem a festival zahájil s Essen Philharmoniker a zakončil ho Dvořákovým Te Deum s Wiener Symphoniker.
Jeho diskografie pro Supraphon zahrnuje Janáčkovu Glagolskou mši (vůbec první nahrávka původní verze z roku 1927), Dvořákova kompletní violoncellová díla, Martinů Ariadnu a Dvojkoncert pro dva smyčcové orchestry, klavír a tympány a Smetanovu Mou vlast se Symfonickým orchestrem hl. města Prahy. Během jeho působení v Essenu pak vydal nahrávky Sukova Asraela a Mahlerových Symfonií č. 2, 3, 6 a 9.
V letech 2008–2012 zastával funkci hudebního ředitele pražského Národního divadla. Housle a dirigování studoval v České republice a také na Royal College of Music ve Stockholmu pod vedením Jormy Panuly. V roce 2002 vyhrál dirigentskou soutěž Sira Georga Soltiho v Alte Oper Frankfurt.