PROGRAM:

Lukáš Janata
SWIRL (8´)

Camille Saint-Saëns
Koncert pro violoncello a orchestr č. 1 a moll op. 33 (20´)

Allegro non troppo
Allegretto con moto
Allegro non troppo

/přestávka/

Josef Suk
Fantastické scherzo op. 25 (12´)

Leoš Janáček
Taras Bulba, rapsodie pro orchestr (23´)

Smrt Andrijova
Smrt Ostapova
Proroctví a smrt Tarase Bulby

ÚČINKUJÍ:

Camille THOMAS – violoncello
Janáčkova filharmonie Ostrava
Andrey BOREYKO – dirigent

Český skladatel, pedagog a hudební interpret Lukáš Janata (*1995) v současné době žije a působí v San Franciscu. V kompozici patřili mezi jeho mentory Otomar Kvěch, David Conte a John Corigliano. Jeho skladby byly uvedeny v mnoha centrech Evropy, USA i ve Spojených arabských emirátech a získaly řadu ocenění. Mnohá z jeho děl vznikla na objednávku renomovaných těles, jako San Francisco Symphony, Alarm Will Sound, Cantori New York, Friction Quartet, Orchestra of St Luke‘s, Bluvenduo nebo nyní Janáčkovy filharmonie Ostrava. Je zakladatelem a hudebním ředitelem smíšeného komorního sboru Mouthscape, který propaguje nová díla skladatelů na sanfranciské konzervatoři, jíž je absolventem a kde nyní vyučuje. Působí v několika neziskových hudebních organizacích, je členem správního orgánu The Resonance Project, který se zabývá propojením hudby a neurovědy jako prostředku k transformaci konfliktu.
Ke skladbě SWIRL, komponované na objednávku Janáčkovy filharmonie Ostrava, Lukáš Janata uvedl: „Vzhledem ke kontextu koncertu jsem se rozhodl napsat skladbu, která reflektuje neustálý pohyb různých, vzájemně se ovlivňujících sil. Vířivá a modulující passacaglia, která se neustále skrývá a vynořuje a vytváří tak základní tektoniku skladby, se mísí s působivým harmonickým sladěním uvnitř a vně, a činí z cesty dílem tour de force pro souhru orchestru, který čelí různým výzvám v rytmickém soukolí. Emocionální rozsah SWIRL vytváří chiaroscuro v jediném rámci a oslavuje silnou jednotu a zápal celého ansámblu. Obojím dle mého mínění Janáčkova filharmonie rozhodně disponuje, a stalo se to mimo jiné inspirací stylu psaní pro toto těleso. Každý přispívá celku jakožto individuální mistr i ansámblový hráč. Neobvyklé rozdělení smyčců po různých kombinacích pultů využívá tenčí, ale o to rozsáhlejší výrazovou plochu, v níž se schovávají i další koloristické techniky, podporující atmosféru a komplexní barevnost skladby. Od standardních melodických prvků, přes fragmentovaná gesta až po klikající zvuk drhnoucích smyčců, tříštivě zářivé krotaly či beztónové výdechy naskrz orchestrální skupiny. To vše ve výsledku zabalené ve strhující spirále, konstantě posouvající tempo i metrum; či alespoň jejich iluzi.”

Francouzský skladatel Camille Saint-Saëns (1835–1921) zkomponoval během své dlouhé kariéry na 300 skladeb nejrůznějších žánrů a jako profesor pařížské konzervatoře vychoval několik generací skladatelů. Velkou a mezi francouzskými skladateli 19. století mimořádnou pozornost věnoval koncertantním skladbám, které komponoval i pro nástroje, které byly tehdy v tomto směru opomíjeny. Svůj Koncert pro violoncello a orchestr č. 1 a moll op. 33 napsal Saint–Saëns v roce 1872 pro svého přítele Augusta Tolbecqua (1830–1919), jenž byl nejvýznamnějším francouzským violoncellistou své doby. Tolbecque se zasadil o premiéru díla na jednom z koncertů Pařížské konzervatoře, kde byly dosud Saint-Saënsovy skladby odmítány. Provedení tohoto koncertu znamenalo definitivní etablování Saint-Saënse na francouzské hudební scéně. Klasické třívěté uspořádání je v koncertu pojato volně – její tři části jsou spojeny v jednovětý prokomponovaný celek. Úvodní část otevírá akord celého orchestru, po němž sólové violoncello energicky přednese hlavní téma. Motivický materiál první části rámuje celou skladbu, je totiž také základem závěru skladby. S dramatickými krajními částmi koncertu kontrastuje prostřední věta – graciézní menuet.

Josef Suk (1874–1935), talentovaný syn křečovického řídícího učitele a regenschoriho, byl přijat v 11 letech na pražskou konzervatoř, kde studoval houslovou hru u Antonína Bennewitze a kompozici u Karla Steckera. Když se v roce 1891 stal Antonín Dvořák profesorem na tomto ústavu a byl pověřen vedením nejnadanějších adeptů kompozice na mistrovské škole, byl mezi jeho studenty také Suk, jehož kompoziční tvorbu Dvořák ovlivnil zásadním způsobem. Oba skladatelé se sblížili také lidsky. Dvořák zval svého žáka k pobytům na svém letním sídle ve Vysoké, kde se Suk seznámil s Dvořákovou dcerou Otilií, s níž se roku 1898 oženil. Náhlá smrt jeho choti v roce 1905 na zástavu srdce, zapříčiněná její vrozenou srdeční vadou, zasáhla Suka natolik, že vedla k razantní proměně jeho kompozičního stylu směrem k progresivním výrazovým prostředkům a monumentální architektonice. Fantastické scherzo z roku 1903 v lecčem předznamenává tento přelom. Tato instrumentačně vycizelovaná skladba je pojata jako makabrózní valčík naplněný svéráznou, téměř groteskní chromatickou melodikou.

Ke svému jedinečnému stylu dospěl Leoš Janáček (1854–1928) po trnité cestě až po padesátce. Na počátku proměny z tradicionalisty ve zřejmě nejprogresivnějšího evropského skladatele své generace stojí Janáčkův badatelský zájem o folklór. Jeho první tvorba inspirovaná lidovou hudbou měla podobu konvenčně zpracovaných stylizací tanců a písní. Posléze folklórní postupy nezvyklé v evropské umělé hudbě integruje do vlastního skladatelského projevu. Za zlom v jeho vývoji bývá považována opera Její pastorkyňa, v prvotní verzi provedená v Národním divadle v Brně v roce 1904. Uvedení opery pražským Národním divadlem v roce 1916 a vídeňskou Dvorní operou roku 1918 stály na počátku jeho veřejného uznání a mezinárodní proslulosti. Janáčkova vrcholná tvorba je navzdory skladatelovu pokročilejšímu věku naplněna mladickou energií a novátorskými postupy. To platí i o jeho symfonické rapsodii Taras Bulba, již Janáček dokončil v roce 1915 a o tři roky později se k ní vrátil. Po brněnské premiéře v roce 1921 ji ještě revidoval. Tragický příběh kozáckého atamana zpracovaný Nikolajem Vasiljevičem Gogolem byl rusofilně orientovanému Janáčkovi východiskem z pro něj děsivé aktuální reality první světové války, v níž proti sobě bojovali Slované na obou stranách fronty. Janáček ztvárnil s mimořádnou dramatičností a působivou zvukovostí tři klíčové epizody Gogolovy povídky – zabití Tarasova zrádného syna Andrije samotným Tarasem, popravu jeho druhého syna Ostapa a Tarasovu vlastní krutou smrt, při níž vyzývá své muže k dalšímu boji.

(Vlastimil Tichý)

Optimismus, vitalita a radostná nevázanost jsou hlavními znaky bohaté a podmanivé osobnosti violoncellistky Camille Thomas. Mladá francouzsko-belgická hudebnice, která v roce 2017 podepsala exkluzivní smlouvu s Deutsche Grammophon, chápe sílu umění v možnosti spojovat lidi různých kultur, zemí a prostředí. Její charismatické umění je poháněno vášní a touhou inspirovat ostatní, aby otevřeli svá srdce zázraku a emocím klasické hudby. V letošní sezóně ji posluchači uslyší mj. v Nagoji, Bělehradě, Hamburku, Vídni, Salcburku, Istanbulu a Paříži.
Nedávné debuty s Los Angeles Philharmonic a Paolem Bortolameollim, Houston Symphony a Gemmou New a National Symphony s Gustavem Gimenem a také recitály v Bostonu a New Yorku uchvátily publikum a vyvolaly ovace ve stoje. S Brahmsovým Dvojkoncertem s Rayem Chenem vystoupila v Tokiu, kde se také zúčastnila koncertů k 50. výročí Nippon Music Foundation, díky které si může užívat hry na violoncello zn. Antonio Stradivari zvané “Feuermann” (přízvisko podle významného majitele). Dále se vydala na Tchaj-wan a do Hong Kongu (s uměleckým ředitelem Pittsburgh Symphony Manfredem Honeckem) a do Izraele, kde zahrála dramatický koncert, který pro ni napsal Fazil Say. Ve Vídni hrála koncert Anny Clyne Dance a Elgarův koncert a čekají ji recitály ve velkých evropských městech. Vrátila se do Tippet Rise Art Center na recitál a na dokončení natáčení „Rendez-vous“.
Uplynulou sezónu zahájila sérií koncertů na Šlesvicko-Holštýnském hudebním festivalu, po nichž následovaly recitály v Dusznikách, Biarritzu a na Kronberg Festival, debutovala s National Symphony Orchestra ve Washingtonu pod taktovkou Gustava Gimena a také s recitálem v Bay area se San Francisco Performances. Svůj talent předvedla na letních festivalech po celé Evropě, v Tippet Rise Art Center a také s Portland Symphony Orchestra, Stuttgart Philharmoniker, Sinfonieorchester Aachen a Philharmonie Zuidnederland.
Kromě živých vystoupení vydala v červnu 2023 novou nahrávku pro Deutsche Grammophon. Jedná se o Chopin Project, který vzdává hold autorovu oblíbenému nástroji, violoncellu. Je to trojalbum, které prokazuje hluboké porozumění Chopinově hudbě. První díl s názvem Franchomme Legacy zkoumá blízký vztah mezi Chopinem a violoncellistou Augustem Franchommem. Druhá část nazvaná Complete Chamber Music obsahuje kompletní kolekci autorových komorních skladeb v podání Camille Thomas a dalších světových hudebníků. Třetí kapitola Cello Arrangements představuje unikátní sbírku nejslavnějších Chopinových děl, kterou pro violoncello upravili hudebníci všech dob.
Thomas spolupracovala s významnými světovými dirigenty, jakými jsou Gemma New, Paolo Bortolameolli, Paavo Järvi, Alondra de la Parra, Mikko Franck, Darrell Ang, Kent Nagano a Stéphane Denève a koncertovala s předními orchestry, jako Houston Symphony, Los Angeles Philharmonic, Deu-
tsche Kammerphilharmonie Bremen, Academia Santa Cecilia, Staatsorchester Hamburg v Elbphilharmonie, Orchester National de Bordeaux, Bruselská filharmonie, RTE National Symphony Ireland a Korejský symfonický orchestr Soul.
K nedávným vystoupením patří její debut v Japonsku (2022) s Ryusuke Numarjiri a Kyoto Symphony Orchestra, koncerty s Paavem Järvim v Brémách, s Mikko Franckem v Accademia Nazionale di Santa Cecilia s Orchestre Philharmonique de France, s Lucerne Festival Strings v Mnichově a s mexickou dirigentkou Alondrou de la Parra v renomované Elbphilharmonie v Hamburku. Debutovala v Kanadě v montrealské Salle Bourgie a nedávno se vrátila do Québecu na vystoupení s l’Orchestre Symphonique de Québec. Představila se v USA na Brevard Music Festivalu v roce 2019 s Elgarovou skladbou pod taktovkou Keitha Lockharta. Její umění ji přivedlo k řadě dalších předních orchestrů a na mnoho zajímavých akcí a míst, včetně Purdue Convocations, The Cliburn, Society of Performing Arts v Houstonu, Interlochen Presents, Wisconsin Union Theatre, Emory University, Peoples‘ Symphony Concerts (koncert v New Yorku na radnici) a Delaware Symphony Orchestra a Illinois Symphony Orchestra.
Její další CD, nazvané Aznavouriana, vyšlo v květnu 2024 a je jejím prvním crossover albem. Je věnované legendárnímu Charlesi Aznavourovi u příležitosti 100. výročí jeho narození. Album Voice of Hope bylo vydáno v červnu 2020 a setkalo se s velkým ohlasem. Obsahuje mj. světově premié-
rovou nahrávku Koncertu pro violoncello a orchestr Fazila Saye „Never Give Up“, což je skladatelova reakce na teroristické útoky v Paříži a Istanbulu. Je to první klasické album nahrané ve spolupráci s UNICEF a odráží snahu violoncellistky pomáhat prostřednictvím hudby druhým.
Studovala ve třídě Franse Helmersona a Wolfganga-Emmanuela Schmidta na Hochschule für Musik Hannse Eislera v Berlíně po předchozí spolupráci s Marcelem Bardonem a Philippem Mullerem v Paříži a Stephanem Forckem v Berlíně. Hraje na violoncello zn. Stradivari zvané „Feuermann“ (1730) díky štědrosti Nippon Music Foundation a používá smyčce Eugèna Sartoryho laskavě zapůjčené Fondation Roi Baudoin – Fonds Bollandsee.

Andrey Boreyko nedávno ukončil své úspěšné působení ve funkci hudebního a uměleckého ředitele Varšavské filharmonie. Jeho inspirativní vedení během posledních pěti sezón zvýšilo úroveň orchestru, s nímž absolvoval rozsáhlá turné po Evropě, Asii a USA, dále pravidelná vystoupení na Pendereckého festivalu, Beethovenově velikonočním festivalu a festivalu Chopin & jeho Evropa. Mezi četné společné nahrávací projekty patří zajímavá paleta méně známého repertoáru jako např. Libera me Giji Kančeliho, Pendereckého Vánoční symfonie (č. 2), Kletzkého Sinfonietta e moll nebo Szymanowského Mýty a masky.
Pravidelně hostuje u London Philharmonic Orchestra, kde v této sezóně bude dirigovat Šostakovičovu monumentální Symfonii č. 13 „Babi Jar“. Což navazuje na jeho tamní mimořádně úspěšné provedení Šostakovičovy 5. symfonie v sezóně 2022/23, kterou dramaturgicky spojil se skladbou Eleny Langer The Dong with a Luminous Nose (světová premiéra) a dílem Victorie Vity Polevé Nova (britská premiéra). Koncert se setkal s velmi pozitivním ohlasem: „Andrey Boreyko byl hlavní osobou na pódiu pro trojici děl, která vzrušovala a fascinovala stejnou měrou… uspořádal mistrovský kurz o tom, jak dirigent slouží zájmům skladatelů a jejich děl a jak nechat publikum toužit po dalších podobných zážitcích.“ – Bachtrack. „Výkon Andreye Boreyka byl působivě koncentrovaný.“ – The Financial Times.
Mezi vrcholy sezóny 2024/25 patří koncerty s Vídeňskými symfoniky s Julií Fischerovou ve vídeňském Konzerthausu a na Festivalů národů v Bad Wörishofenu. S Antverpským symfonickým orchestrem oslaví 90. výročí Giji Kančeliho ve speciálním programu, který představí skladatelovo dílo Libera Me (Quasi-Requiem) a Prokofjevovu Symfonii č. 3. Hostovat bude rovněž u Aarhus Symphony, Hamburg State Philharmonic Orchestra, Polish Radio Symphony Orchestra, Stuttgart Philharmonic, Vancouver Symphony, s nimiž provede mj. Zemlinského The Mermaid, Mahlerovy písně v nastudování Thomase Hampsona. Po úspěchu jeho nedávného turné po Asii s Varšavskou filharmonií se vrací v červnu 2025 do Tokia, aby zde dirigoval Šostakovičovu 11. symfonii s New Japan Philharmonic.
Boreyko zůstává oblíbeným hostem renomovaných orchestrů, jakými jsou Vienna Radio Symphony, RTVE Symphony Orchestra (Madrid) nebo Prague Symphony, v posledních sezónách se také vrátil k Royal Scottish National Orchestra, Rundfunk-Sinfonieorchester Berlin, Gürzenich Orchester Köln, Montreal Symphony, Orquesta Sinfónica de Galicia, Sinfonica Nazionale RAI a Valencia Orchestra. Během svého působení v pozici rezidenčního dirigenta u Orchestra Sinfonica de Milano v letech 2022 až 2024 zde dirigoval řadu abonentních koncertů a také několik významných vystoupení včetně slavnostních koncertů k zahájení sezóny v Teatro alla Scala a Mahlerovy Symfonie č. 2 „Vzkříšení“ na Mahlerově festivalu.
V roce 2022 dokončil osmou a poslední sezónu ve funkci hudebního ředitele umělecké organizace Artis-Naples. V uplynulých letech vykonával také funkci hudebního ředitele u Jenaer Philharmonie, Hamburger Symphoniker, Berner Sinfonieorchester, Düsseldorf Symphoniker, Winnipeg Symphony a Orchester National de Belgique.