PROGRAM

Anton Bruckner
Symfonie č. 3 d moll WAB 103 (1873, finální verze z let 1889–-90) (60´)

I. Mehr langsam. Misterioso
II. Adagio. Bewegt, quasi Andante
III. Scherzo. Ziemlich schnell
IV. Finale. Allegro

ÚČINKUJÍ

Janáčkova filharmonie Ostrava
Robert REIMER – dirigent

Milovníci hudby často sní o tom, že se někde ve snu setkají se svým oblíbeným, dávno již mrtvým skladatelem a poznají jeho zjev, řeč a celkové vystupování. Z jeho hudby i z dostupných informací se snaží vytvořit vlastní představu o tom, jaký byl člověk. K nejzajímavějším takovým setkáním by nezpochyby patřilo to s Antonem Brucknerem (1824–96), varhaníkem, učitelem a skladatelem nebývalého talentu, rozhledu a schopností, jenž byl jako člověk i jako umělec postavou osobitou až výstřední, aniž by o to byť v nejmenším usiloval. V jeho díle se lidská skromnost a askeze sváří s touhou dosáhnout omračujícího účinku a monumentality. Pokud bychom napříč historií pořádali soutěž o největšího podivína mezi skladateli, dozajista by se dostal na stupně vítězů. Výčet jeho rozličných psychických potíží by rozhodně nebyl krátký.

Osudy dítěte a mladíka Brucknera se v hlavních rysech nápadně podobají Janáčkovým: syn z učitelské rodiny je v útlém věku 13 let (Janáček už v jedenácti) dán do internátní školy augustiniánského kláštera, kde si chlapec „vydělává“ svým zpěvem a dostane za to špičkové vzdělání, aby se poté rozhodl stát se učitelem. Zde se jednalo o klášter ve Svatém Florianu. K hlavním odlišnostem patří to, že zatímco Janáček od brněnských augustiniánů načerpal schopnost samostatného kritického uvažování a urputnost v práci na „svém“ díle, která jej nakonec duchovně vzdálila od církevního prostředí, Brucknera tříletý pobyt v klášteře pevně a celoživotně připoutal k víře dvořákovské pevnosti a messiaenovské hloubky.

Brucknerovo první učitelské působiště od podzimu 1841 byl Windhaag, ukázkový zapadákov u českých hranic, dva kilometry od hraničního přechodu v Cetvinách, ale celých dvanáct kilometrů pěší chůze z Freistadtu, kam se dalo z Lince dostat známou Gerstnerovou koněspřežkou směrem na České Budějovice. Spokojenější byl od ledna 1843 v lépe dostupném Kronstorfu, tentokrát kousek od milovaného kláštera ve Sv. Florianu, který stál trvale v centru jeho zájmu. V roce 1845 zde získává vysněné místo učitele a v různých pozicích tu zůstává dalších deset let. Profiluje se postupně jako špičkový varhaník, především ale improvizátor a specialista na liturgii, zatímco skladeb pro varhany po sobě zanechal minimum. Přesto mu ve Florianu začíná být těsno, nevyhovuje mu jeho pozice vahraníka–náhradníka a roku 1855 pošilhává po blízkém Linzi. Tajně a neúspěšně se také hlásí na místo varhaníka v Olomouci, čímž ale rozzlobí představeného kláštera Friedricha Mayera, takže si pak netroufne jít ani ke konkurzu do Lince, musí k němu být přemlouván a dá si podmínku, že mu budou pro jistotu místo varhaníka držet dva roky i ve Sv. Florianu, kdyby si to náhodou rozmyslel. Když pak v říjnu 1868 odchází na prestižní post na vídeňské konzervatoři, opět si vyjedná zadní vrátka, aby se mohl vrátit. Učí harmonii a kontrapunkt (na kompozici si netroufá), totéž později přednáší i na Vídeňské univerzitě a také učí klavír na dívčím učitelském ústavu sv. Anny, odkud je ale potupně vyloučen pro nevhodné chování k žačkám, probírané i na úrovni ministerstva – zjevně šlo o žoviálnost a nepřiměřenost vystupování, nikoliv o predátorské chování.

Chudoba, která provázela jeho dětství, na něm zanechala trvalou stopu a i v pokročilém věku si jako dobře situovaný vysokoškolský pedagog bez závazků opravdově zoufal nad svými příjmy, aniž by z nich dokázal mnoho utratit. Pravidelně usiloval o uzavření sňatku a rodinu, nebyl však schopen potlačit bizarní aspekty svého vystupování, proto se nesetkal s úspěchem. Byl ohromného vzrůstu a často chodil špinavý a špatně oblečený, což jej ve Vídni společensky deklasovalo. Jako student byl vždy mimořádně úspěšný, přesto dlouho nenabyl pocitu dokončeného vzdělání a učitele různých disciplín, často i o mnoho let mladší, navštěvoval až do svých čtyřiceti let.

Nutno též zmínit, že tak jako je pro životní osudy rozličných umělců typická jednou noblesa a společenské uznání, jindy smůla a rodinné tragédie nebo kupřípadu rebelství, psanectví a exil, většina situací v Brucknerově životě má charakter trapnosti a nedorozumění. Jeho osobnost byla prosta všech přízemních zakotvení, svým chováním byl proměnlivý a přizpůsobivý, nenacházíme u něj stálý povahový rys, který by jej charakterizoval. Byl vynikající učenec, usiloval o povýšení teoretických hudebních disciplín na úroveň plnohodnotné vědy, jako jeden z mála skladatelů se také pouštěl do analýzy vlastních skladeb, přesto vždy přitahoval pozornost jako tmář posedlý religiozitou a iracionálním mysticismem. Charakterizovala jej nerozhodnost a nedostatek sebedůvěry.

Specifické a okamžitě rozpoznatelné jsou Brucknerovy velkolepé symfonie. Byl obdivovatelem Richarda Wagnera, čímž pohněval své někdejší příznivce z konzervativních kruhů, především vlivného Eduarda Hanslicka, z jehož radikálních odsudků svých děl byl nešťastný a nevěděl si s nimi rady. Přesto se jeho symfonie Wagnerovu tvárnému symfonickému dramatismu podobají jen vnějškově velkým zvukem a převahou žesťů. Bruckner často staví repetitivní plochy, které jedna do druhé neústí postupným vývojem, nýbrž náhlým zlomem, švem. Staví efektní zvukové plochy, které se nevyvíjejí, jen začínají a končí. Představivost posluchače často sama koncipuje další vývoj nastolené hudební katarze, Bruckner ji ale utne a pokračuje jinudy. Je to jako jízda po silnici sestávající pouze z dlouhých rovin a občasných prudkých zatáček. Urputnost tohoto přístupu je pro mnohé odborníky nepochopitelná a kladou si otázku, jak se může tak mírný člověk při kompozici proměnit v radikálního anarchistu.

Bruckner míval období práce na nových skladbách a kromě toho také dlouhá období práce výhradně na revizích a vytváření nových verzí existujících skladeb. Kvůli pracovnímu vytížení a chatrnému zdraví svěřoval úpravy svých symfonií smazat oblíbeným žákům a absolventům, jejich úpravy někdy přijal, jindy ne, musel ale také řešit konflikty mezi různými upravovateli svých skladeb. Nejtypičtějším příkladem těchto rozporuplných přístupů je Symfonie č. 3 d moll. Existuje ve třech verzích, každá z nich má ale několik podverzí. Vznikla v roce 1873, Bruckner na ní pracoval na dovolené v Mariánských Lázních, aby ji následně přivezl ukázat obdivovanému Richardu Wagnerovi do blízkého Bayreuthu spolu se symfonií předchozí, Druhou, a požádat jej, aby si jednu z nich vybral k dedikaci. Wagner si vybral symfonii Třetí a Bruckner na ní pracoval dále až do konce roku. V létě o rok později ji zkoušeli Vídeňští filharmonikové, nakonec ji ale odmítli. V letech 1876–77 vzniká několik podob verze druhé, vedle zásadních změn a škrtů ve scherzu vzniká nová druhá věta (i když se nakonec vrátila původní) a jsou vyškrtnuty některé citáty z Wagnerových oper. V této podobě, po předchozích třech odmítnutích ze strany filharmonie, nakonec symfonie zazněla v premiéře 16. prosince 1877. Provázela ji ale smůla. Provedení prosadil jeden z Brucknerových zastánců dirigent Johann von Herbeck (1831–77), bohužel však 28. října umírá, a taktovky se musí chopit sám Bruckner, jakkoliv je to pro něj obtížné: není schopen udržet si autoritu ani udirigovat komplikovanou partituru. Orchestr provedení sabotuje, jak jen může, během koncertu většina obecenstva odejde, orchestr neobřadně zmizí hned po závěrečném tónu a Bruckner se sám klaní hrstce věrných zapálených studentů, kteří nadšeně a provokativně dlouze aplaudují, mezi nimi i sedmnáctiletý Gustav Mahler. V publiku byl ovšem přítomen i vydavatel Theodor Rättig, který symfonii navzdory debaklu v roce 1879 vydá tiskem.

Až v roce 1885 se Bruckner dočká mezinárodního ohlasu díky svojí Sedmé symfonii. Když ovšem Hermann Levi, dirigent jejího úspěšného mnichovského uvedení, odmítne dirigovat následující symfonii Osmou, Bruckner se z toho zhroutí a upadne do depresí, z nichž nachází východisko až důkladnou revizí řady svých předchozích skladeb, mimo jiné i Třetí symfonie. Úpravami orchestrace i celkové koncepce pověří svého žáka, dirigenta Franze Schalka. Z následného tvůrčího dialogu nad Schalkovými úpravami vzešla nová podoba prvních tří vět, při práci na čtvrté se ale ve Vídni v roce 1888 zjevil Gustav Mahler, který se přesouval z Lipska na nové ředitelské místo do Budapešti, a Brucknera od změn oproti Rättigovu vydání z roku 1879, na kterém tehdy sám vydatně spolupracoval, odrazoval. Bruckner se nakonec k Schalkovu zděšení Mahlerovi podvolil a jen čtvrtou větu ponechal v nově vytvořené podobě. Finální verze symfonie během šestnácti let pozbyla veškeré wagnerovské citáty a kvůli škrtům ztratila dobrých deset minut své původní stopáže. V této schůdnější podobě si dílo rychle našlo své příznivce a jednoznačně je před jinými verzemi preferoval i sám Bruckner.

Pestrý a různorodý je svět nejobsáhlejší první věty, od apokalyptických poloh Wagnerových oper přes tajemná vyprávění až po hymnické veselí. Pomalá věta nás přenese do pastorální, ba až biedermaierovské idyly, která brzy přeroste do první velké gradace. V následném pravidelném střídání nálad vynikne několik obzvláště tklivých, ale i dramatických momentů. Stejně jako na konci úvodní věty i jinde je tu naplno využit rytmický efekt triol. Jedině tato věta skončí ztišením. Scherzo je pro Brucknera typicky stručné, rychlé a úderné, ovšemže plné náladových zlomů a uprostřed s kontrastním Triem v podobě oddechového valčíku. Osudové existenciální drama přináší až závěrečné Finale, objevuje se tu poprvé vrcholný Bruckner, efektně krok za krokem gradující až do závěrečného triumfu, před koncem ovšem s důležitým kontrastním ztišením a překvapivou salonní idylou.

(Jan Špaček)

Německý dirigent Robert Reimer patří jistě k nejvšestrannějším dirigentům své generace s repertoárem od opery po balet, od baroka po současnou hudbu a od tradiční symfonie až po crossoverové koncerty. Od roku 2013 pravidelně vystupuje ve významných evropských operních domech, spolupracuje s předními orchestry, nahrává CD a DVD a objevuje se v rozhlasových a televizních produkcích.
Je zakladatelem a uměleckým ředitelem Anton Bruckner Festtage Berlin, který se poprvé konal v listopadu 2022 v berlínské katedrále. Dirigoval zde mimo jiné Brucknerovu 1. symfonii. Letos u příležitosti 200. výročí narození Antona Brucknera je na programu jeho 3. symfonie d moll a další autorovy skladby.
Reimer v roce 2022 úspěšně debutoval s Hong Kong Philharmonic Orchestra ve francouzském programu ke 200. výročí narození Césara Francka. Večer obsahoval Franckovu Symfonii d moll a symfonickou báseň „Le chasseur maudit“ a také Violový koncert Bély Bartóka.
V minulých sezónách dirigoval např. tři různé inscenace ve Vídeňské státní opeře, kde v létě 2021 úspěšně debutoval koncertem s Vídeňskými filharmoniky se skladbami D. Šostakoviče (15. symfonie) a I. Stravinského (Symfonie o třech větách). Od té doby zde řídil inscenace Čajkovského opery Evžen Oněgin a jeho baletu Labutí jezero.
Úspěšně v posledních letech debutoval ve velkých operních domech, jakými jsou Bavorská státní opera, Berlínská státní opera, Deutsche Oper Berlin, Ženevská opera, Královská kodaňská opera, Finská národní opera, Liceu Barcelona, Kodaňský operní festival nebo Státní opera ve Stuttgartu. Dirigoval opery, jako Tristan a Isolda, Manon, Evžen Oněgin, Kouzelná flétna nebo Káťa Kabanová, nebo balety Peer Gynt, Louskáček, Labutí jezero, Šípková Růženka či Don Quijote.
V roce 2018 dirigoval světovou premiéru díla F. Ledroita St. John Passion v Ludwigshafenu s Evropským komorním sborem, Německou státní filharmonií Porýní-Falcko a mezinárodními sólisty. Dílo nahrálo francouzské vydavatelství Skarbo. Koncertní verze Tristana a Isoldy z léta 2019 s Janáčkovou filharmonií a mezinárodními sólisty v Pendereckého Center of Music v Polsku vyšla u Navona Records v roce 2020. V roce 2022 dirigoval operu Sophie Charlotte Torstena Hardera.
Je také mezinárodně žádaný jako koncertní dirigent řadou významných orchestrů, jako Dánský národní symfonický orchestr, lipský Gewandhaus Orchestra, HR Symphony Orchestra, Německá rozhlasová filharmonie, Městský komorní orchestr Hong Kong, Orchestra Philharmonique de Strasbourg, Tonkünstler Orchestra Niederösterreich, Basel Sinfonietta, Kodaňská filharmonie, Německá státní filharmonie Porýní-Falcko, Royal Chapel Copenhagen a Janáčkova filharmonie Ostrava.
V televizi se pak objevuje pravidelně každý rok od roku 2014, a to jak na národní, tak na mezinárodní úrovni. Příkladem může být závěrečný koncert Kodaňského operního festivalu s Malmö Opera Orchestra (2014 a 2015), který živě přenášela dánská televize DRK, nebo First Night of Classic Open Air Berlin (2014 až 2018) a vystoupení v rámci Elbland Festival (2015 až 2019), které vysílalo Radio Brandenburg Berlin RBB. Jeho představení z Deutsche Oper Berlin a Ženevské opery zase živě přenášela francouzská kulturní stanice Mezzo-TV a italská Mondo Classica.