PROGRAM

Leoš Janáček
Šumařovo dítě, balada pro orchestr JW VI/14 (12´)*

Thomas Adés
Koncert pro housle a orchestr “Concentric Paths” op. 23 (20´)

1. Rings
2. Paths
3. Rounds

/přestávka/

Alexandr Borodin
Symfonie č. 2 h moll (30´)

Allegro
Prestissimo
Andante
Allegro

ÚČINKUJÍ 

Leila JOSEFOWICZ – housle
Janáčkova filharmonie Ostrava
Geoffrey Paterson – dirigent
Anna Sulkowska-Migoń – dirigentka

* Skladba Šumařovo dítě L. Janáčka byla podpořena finančním příspěvkem Nadace Leoše Janáčka.

Léta před vypuknutím první světové války nebyla pro skladatele Leoše Janáčka (1854–1928) nikterak jednoduchá. Jeho originální a na svou dobu experimentátorské hudební vyjadřování se setkávalo s nepochopením a jeho skladbám se nedařilo proniknout za hranice Moravy. Janáčkova opera Její pastorkyňa, byla pražským Národním divadlem a jeho hudebním šéfem Karlem Kovařovicem neustále odmítána. Jako ředitel a učitel skladby brněnské Varhanické školy se začal setkávat s odporem některých svých tehdejších žáků, kteří nedokázali pochopit jeho osobitě formulovanou hudební teorii. K tomu se družily i záležitosti osobní, kdy po úmrtí skladatelovy dcery Olgy v roce 1903 došlo k postupnému rozkolu mezi manželi Janáčkovými. Janáčkovu tehdejší sklíčenost asi nejpříznačněji odráží klavírní cyklus V mlhách z roku 1912, jenž jako by naznačoval i skladatelovo přemítání o tom, zda se na své skladatelské dráze neocitl ve slepé uličce. Povzbuzení v této situaci se skladateli dostalo na podzim roku 1912 od dirigenta České filharmonie Viléma Zemánka, který Janáčka oslovil s žádostí o nové orchestrální dílo.
Vznikla tak symfonická báseň Šumařovo dítě, která je první z řady významných Janáčkových skladeb určených symfonickému orchestru. Námět je spojen se stejnojmennou baladou Svatopluka Čecha z roku 1873, charakteristickou hořkým humorem a ostře sociálním podtextem. Vypráví příběh chudého vesnického šumaře, který zemřel v takové nouzi, že po něm zbyly jen housle a malé děcko. Duch šumaře se však v noci vrátí a odnese si s sebou jak housle, tak i duši svého dítěte, aby ho ušetřil bídného pozemského života. Janáček na Šumařově dítěti pracoval v prvních měsících roku 1913 souběžně s Výlety pana Broučka. Premiéra se měla uskutečnit v březnu 1914 s Českou filharmonií pod taktovkou Janáčka. Pro nazkoušení interpretačně náročné skladby s houslovým sólem a čtyřmi sólovými violami však bylo skladateli vyhrazeno pouze minimum zkoušek, hráči navíc své party neuměli, a tak musela být premiéra odložena. K prvnímu provedení Šumařova dítěte proto došlo až v listopadu 1917, kdy Českou filharmonii řídil Otakar Ostrčil. Emočně vypjatá skladba se řadí k vrcholným Janáčkovým dílům.

Skladatel, klavírista a dirigent Thomas Adès (*1971) patří k nejvýznamnějším britským umělcům současnosti. Vystudoval hru na klavír u Paula Berkowitze a skladbu u Roberta Saxtona na Guildhall School of Music and Drama v Londýně. Vzdělání v oblasti kompozice si rozšířil v letech 1989–1992 na King‘s College v Cambridgi, kde byl žákem Alexandra Goehra a Robina Hollowaye. Od roku 2004 působí jako profesor kompozice na londýnské Královské hudební akademii. Adèsova strmá skladatelská kariéra jej přivedla ke spolupráci s renomovanými interprety a tělesy. Jeho četné orchestrální kompozice vznikly na objednávku proslulých Hallé Orchestra, City of Birmingham Symphony Orchestra, Los Angeles Philharmonic či Berliner Philharmoniker. Je rovněž autorem dvou oper: Powder Her Face (Napudruj jí tvář) z roku 1995 a The Tempest (Bouře) z roku 2004, které byly uvedeny na předních světových operních scénách včetně londýnské Covent Garden, newyorské MET nebo vídeňské Státní opery. Přestože se jeho hudba zdá chytlavá a známá, je zároveň i sofistikovaná a náročná. Adèsův postmoderní hudební jazyk zahrnuje vlivy barokní hudby, minimalismu, ale také jazzu a pop music.
Koncert pro housle a orchestr “Concentric Paths” op. 23 vznikl roku 2005 na objednávku Los Angeles Philharmonic a Berliner Festspiele. V průběhu dvaceti let si získal oblibu publika i hudebních kritiků. Do svého repertoáru jej zařadila řada světových houslistů a do dnešního dne se uskutečnilo neuvěřitelných více než 1000 provedení tohoto koncertu. Podtitul, který lze přeložit jako „soustředné cesty“, je dráždivým a paradoxním slovním spojením, které reflektuje směřování uzavřené do kruhu, vedoucí odnikud nikam. Tento zdánlivý protiklad tvoří hybnou sílu celého houslového koncertu, v němž dvě spíše kratší věty, „Rings“ (Prstence) a „Rounds“ (Kruhy), rámují rozsahově dominantní pomalou větu „Paths“ (Cesty). Podle skladatele se tato věta skládá ze „dvou velkých a mnoha malých, na sobě nezávislých cyklů, které se při svém pohybu k rozuzlení překrývají a někdy i prudce střetávají.“ Obálka vydané partitury s reprodukcí geometricky se překrývajících trajektorií mapy Země a planetárních drah z hvězdného atlasu Harmonia macrocosmica z roku 1660 pak doplňuje skladatelův kruhový labyrint o další metaforu. A konečně odráží podtitul také estetiku Adèsovy tvorby, která soustřeďuje různé stylové proudy minulosti. Koncert poprvé zazněl 4. září 2005 v podání houslisty Anthonyho Marwooda a Chamber Orchestra of Europe pod skladatelovou taktovkou.

Ruský skladatel Alexandr Porfirjevič Borodin (1833–1887) byl v průběhu svého života znám především jako významný vědec v oboru chemie a balneologie. Byl nemanželským synem gruzínského knížete Luky Stěpanoviče Gedianova. O výchovu všestranně nadaného dítěte se starala matka. A přestože jejímu synovi nebylo vzhledem k nevolnickému původu umožněno získat gymnaziální vzdělání, podařilo se jí dosáhnout toho, že byl v roce 1850 přijat na Lékařskou akademii v Petrohradě. Tamější profesor chemie Nikolaj Nikolajevič Zinin viděl v nadaném Borodinovi svého nástupce a odrazoval jej od hudby v přesvědčení, že není možné, aby se Borodin se stejnou intenzitou věnoval oběma svým zájmům. Po získání doktorského titulu byl Borodin akademií vyslán na studijní cesty po Evropě a po návratu do Petrohradu v roce 1862 jmenován odborným asistentem pro obor chemie. Téhož roku se Borodin také seznámil se skladatelem Milijem Balakirevem a stal se členem Balakirevova hudebního kroužku, který v hudební historii vešel ve známost pod názvem Mocná hrstka. Dalšími členy kroužku byli skladatelé Kjuj, Musorgskij, Rimskij-Korsakov a hudební kritik Stasov, který vystupoval jako jeho myšlenkový vůdce. Vzhledem ke své vědecké kariéře, se Borodin kompozici mohl věnovat jen ve volném čase, což zdržovalo jeho práci, a v době jeho smrti v roce 1887 po něm zůstala řada nedokončených projektů.
Borodinova Symfonie č. 2 h moll vznikala v letech 1869–1876 paralelně s jeho slavnou operou Kníže Igor a společně s ní představuje vrchol skladatelovy tvorby. Idea symfonie je spjata se zájmem skladatelů Mocné hrstky o lidovou epiku, o národní legendy a tzv. byliny, opěvující činy ruských bohatýrů. O kompozici Druhé symfonie začal Borodin uvažovat bezprostředně po premiéře První symfonie Es dur v lednu 1869, práce na ní však v létě zanechal, jelikož byl zaujat novým operním námětem, který pro skladatele zpracoval Vladimir Stasov na základě staroslovanského eposu Slovo o pluku Igorově. K práci na symfonii se Borodin znovu vrátil v dubnu 1870, kdy zkomponoval většinu první věty, druhou a třetí větu pak naskicoval během jara 1871 a v říjnu téhož roku načrtnul závěr díla. Vzhledem k dalším projektům a povinnostem v průběhu následujících let, však symfonii v klavírním particellu dokončil teprve v květnu 1873 a instrumentaci dokonce až o dva roky později. Když Borodin v roce 1870 ukázal první větu členům Mocné hrstky, ti ji okamžitě přijali s ohromným nadšením. Musorgskij pro ni navrhl podtitul „Slovansko-hrdinská“, zatímco Stasov ji nazval „Bohatýrská“. Přestože symfonie nemá konkrétní program, smysl jejích hudebních obrazů je více než zřejmý. Vladimir Stasov napsal, že sám Borodin mu nejednou řekl, že v první části si přál zobrazit shromáždění ruských bohatýrů, v pomalé části pak bojana, postavu staroruského pěvce, který své básně přednášel za doprovodu guslí, a ve finále pak svátek hrdinů uprostřed jásotu lidu. Když Borodina na podzim roku 1876 oslovila Ruská hudební společnost s žádostí o provedení symfonie, skladatel s překvapením zjistil, že partituru ztratil. Podařilo se mu objevit materiál ke druhé a třetí větě, avšak první větu a finále musel celé zinstrumentovat znovu. Premiéra se uskutečnila 26. února (10. března) 1877 v Petrohradu pod taktovkou Eduarda Nápravníka.
(Ondřej Pivoda)

Vášnivá obhajoba současné hudby pro housle se u Leily Josefowicz odráží v rozmanitých programech a nadšení pro hraní nových děl. Tato houslistka je proto logicky oblíbenkyní žijících skladatelů a premiérovala mnoho koncertů, včetně skladeb Colina Matthewse, Lucy Francesconiho, Johna Adamse a Esa-Pekky Salonena, které byly všechny napsány speciálně pro ni.
V sezóně 2024/25 provede Duende–The Dark Notes Lucy Francesconiho s New York Philharmonic a Susannou Malkki, dále ji čeká britská premiéra Houslového koncertu Helen Grime se Symfonickým orchestrem BBC a Sakari Oramem na festivalu v Aldeburghu. Mezi další angažmá patří koncerty s Minnesota Orchestra, London Symphony Orchestra, Gulbenkian Orchestra a orchestry v Houstonu, San Diega, KBS, Singapuru, City of Birmingham, Prahy a symfonickými orchestry BBC. K vrcholům posledních sezón se řadí její vystoupení s Berliner Philharmoniker, Tonhalle-Orchester Zürich, Royal Concertgebouworkest, Konzerthausorchester Berlin, symfonickými orchestry Londýna, Osla, Helsinek a Los Angeles, Chicaga, San Francisca, Clevelandu a Filadelfie, NDR Elbphilharmonie, pod taktovkami předních světových dirigentů Paava Järviho, Matthiase Pintschera, Johna Storgårdse, Cristiana Măcelarua, Thomase Søndergårde, Esy-Pekky Salonena, Dalie Stasevske, Hannu Lintu a Johna Adamse.
Velmi úzký pracovní vztah měla se zesnulým Oliverem Knussenem, společně provedli více než 30 různých koncertů, včetně koncertu samotného Knussena. Mezi další premiéry patřila Assonanza Matthiase Pintschera s Cincinnati Symphony Orchestra, Šeherezáda 2 Johna Adamse s New York Philharmonic, Duende–The Dark Notes Lucy Francesconiho se Symfonickým orchestrem Švédského rozhlasu a Beautiful Passing Stevena Mackeyho s BBC Philharmonic.
Společně s Johnem Novacekem, s nímž od roku 1985 úzce spolupracuje, vystupovala na recitálech na věhlasných pódiích, jako je newyorská Zankel Hall a Park Avenue Armory, Kennedy Center a Library of Congress ve Washingtonu, stejně jako na vyhlášených místech v Reykjavíku, Trentu, Bilbau a Chicagu. V letošní sezóně jejich spolupráce pokračuje návratem do londýnské Wigmore Hall, kde ve světové premiéře představí dílo Charlotte Bray Mriya. Další komorní spolupráce pro rok 2024/25 zahrnují Alexeje Tartakovského na Newport Classical a Paula Watkinse, s nímž uvede premiéru nového díla Seana Shepherda na festivalu komorní hudby Great Lakes Chamber Music Festival, Santa Fe Chamber Music Festival and Chamber Music Northwest.
Vydala několik nahrávek, zejména pro Deutsche Grammophon, Philips, Universal a Warner Classics a byla uvedena v uznávané aplikaci pro iPad společnosti Touch Press. Její poslední nahrávka, která vyšla v roce 2019, obsahuje Houslový koncert Bernda Aloise Zimmermanna se Symfonickým orchestrem Finského rozhlasu pod vedením Hannua Lintua. Již dříve získala nominace na ceny Grammy za své nahrávky Šeherezáda 2 se St Louis Symphony pod taktovkou Davida Robertsona a Houslový koncert Esy-Pekky Salonena se Symfonickým orchestrem Finského rozhlasu pod taktovkou skladatele.
Jako uznání za své mimořádné úspěchy a excelentní výkony získala v roce 2018 cenu Avery Fisher Prize a v roce 2008 pak prestižní MacArthur Fellowship, čímž se připojila k významným vědcům, spisovatelům a hudebníkům, kteří významným způsobem ovlivnili současný svět.

Britský dirigent Geoffrey Paterson je obdivován pro svůj precizní smysl pro detail, citlivost vůči hudebníkům a schopnost přirozeně a autoritativně formovat hudbu i z těch nejsložitějších partitur.
Geoffrey studoval na Cambridgeské univerzitě, zvítězil v soutěži Leeds Conductors Competition a zdokonaloval se u Pierra Bouleze. Působil také jako asistent Kirilla Petrenka v Bayreuthu při cyklu Prsten Nibelungův.
V posledních měsících spolupracoval s Dánským národním symfonickým orchestrem, Hamburským symfonickým orchestrem, Aarhuským symfonickým orchestrem, stejně jako s Královskou liverpoolskou filharmonií a BBC Skotským symfonickým orchestrem.
V sezóně 2024/25 vystoupí s Varšavskou filharmonií či Londýnskou Sinfoniettou. Pravidelně spolupracuje s norským saxofonistou Mariusem Nesetem, s nímž vystoupil na BBC Proms a Bergenském festivalu. Dirigoval opery v Anglické národní opeře, Nizozemské národní opeře či Bavorské státní opeře.