Pro Slovanské tance hodlal Antonín Dvořák (1841–1904) využít jako vzor Brahmsovy Uherské tance. Ale zatímco Brahmsovy tance jsou vlastně variacemi na existující lidové nápěvy, Dvořák zkomponoval v duchu lidové hudby vysoce stylizovaný cyklus. V první řadě tanců vychází (s výjim-
kou ukrajinské dumky) z lidových inspirací českých: furianta, polky, sousedské a skočné. Autorova schopnost rozvíjení hudebních myšlenek, jejich obměňování, zdobení, kombinování, harmonických přesunů i tříštění jakoby neznala mezí. Samostatnou kapitolou je pak instrumentace: všechny přednosti klavírní verze jsou ještě umocněny, slyšíme-li dílo v orchestrální podobě (až za ni dostal Dvořák honorář).

Suita Arlézanka pochází z původní scénické hudby Georgese Bizeta (1838–1875) ke stejnojmenné divadelní hře Alfonse Daudeta z roku 1872. Hra, která měla premiéru v Paříži 1. října, nebyla však úspěšná a dočkala se pouhých patnácti repríz. Bizetova hudba se ale s úspěchem přestěhovala do koncertních sálů a hraje se dodnes. Skladatel totiž ještě v témže roce sestavil z motivů scénické hudby čtyřvětou orchestrální suitu, další čtyři části pak upravil po autorově smrti Ernest Guiraud.

Aram Chačaturjan (1903–1978) byl arménský hudební skladatel, klavírista a dirigent. Světový věhlas mu získala zejména věta z posledního jednání jeho baletu Gajané s názvem Šavlový tanec, dokončená v roce 1942, která evokuje arménský vířivý bojový tanec, při němž tanečníci prokazují své umění se šavlemi. Ve své střední části vychází z arménské lidové písně původem z Gjumri. Šavlový tanec se proslavil v 60. letech po celém světě jako hlavní hudební téma ve slavné filmové komedii Raz, dva, tři režiséra Billyho Wildera.

Světoznámá skladba Vokalíza op. 34 Sergeje Rachmaninova (1873–1943), která byla zkomponována v roce 1915, je vlastně lyrickým cvičením pro zpěváky, kteří skladbu zpívají bez textu, zpívají pouze samohlásky (v angličtině se tento styl zpěvu nazývá “vowel”). Díky nádherné melodii a krásnému doprovodu byla tato skladba aranžována pro mnoho instrumentálních a voálních kombinací.

Čtvero ročních dob je název nejznámějších houslových koncertů Antonia Vivaldiho (1678–1741). Tuto kompozici můžeme bez nadsázky řadit mezi jedno z nejpopulárnějších a nejznámějších děl klasické hudby. Zpěv ptáků, letní bouře a řada dalších momentů je s těmito houslovými koncerty neodmyslitelně spjata. Skladba sestává ze čtyř částí, tzv. sonát: jara, léta, podzimu a zimy. Každé roční období se skládá ze tří vět. Třetí věta části Léto je psána ve tříčtvrťovém taktu při tempovém označení Presto a je zřejmě nejznámější a nejpopulárnější větou z celého cyklu (minimálně pro houslisty). Jde o technicky nejefektnější větu hudebně popisující běsnící bouři.

První symfonie pětadvacetiletého Sergeje Prokofjeva (1891–1953) se z jeho další tvorby zcela vymyká. Haydnovsky prostá melodika a průzračná sazba učinily z “Klasické” snad nejhranější skladatelovo dílo a první vlaštovku neoklasicismu v moderní hudbě. Začal ji psát již v roce 1916, kdy vznikla její třetí část, Gavotte (podle starého francouzského tance), většinu však napsal až v létě roku 1917, kdy pobýval v malé vesnici poblíž Petrohradu. Premiéra symfonie se konala v dubnu 1918 právě v Petrohradě. Šumivé, impulzivní Finále, je, stejně jako první část, napsané ve formě sonáty, a navrací posluchače do počátečního nezastavitelného víření. Taneční charakter tématu, průzračná orchestrace, jasnost formy, jako by shrnovaly „klasičnost“ symfonie a stvrzovaly její jméno.

Preludia Clauda Debussyho (1862–1918) neznamenají v historii klavírní hry a literatury o nic méně než Bachův Temperovaný klavír či Beethovenovy sonáty. Jedná se o jeden z nejčistších impresionistických projevů vůbec a zároveň významný mezník v nástrojové tradici evropské hudby. 24 skladeb pro sólový klavír rozdělil autor do dvou knih po 12 preludiích. Kniha I byla napsána mezi prosincem 1909 a únorem 1910 a Kniha II vznikla v letech 1911 a 1912. Jako celek bývají Preludia uváděna zřídka, protože jejich technická a výrazová obtížnost je enormní. Existuje celá řada orchestrací.

Opera Wolfganga Amadea Mozarta (1756–1791) Figarova svatba měla na rozdíl od Vídně obrovský úspěch v Praze, kde Mozart v roce 1787 řídil několik představení a provedl Pražskou symfonii. Je to první opera, na níž spolupracoval s libretistou Lorenzem da Pontem. Beaumarchaisova divadelní hra Figarova svatba vznikla v roce 1775, ale poté, co během soukromého čtení Ludvík XVI. pochopil satiru týkající se aristokracie, byla hra zakázána. V roce 1784 byla hra králem konečně povolena a Mozartova opera měla premiéru jen o dva roky později.

Samson a Dalila, opera Camilla Saint-Saënse (1835–1921) měla premiéru ve Výmaru v roce 1877, předtím byla v Paříži odmítnuta kvůli ztvárnění biblického tématu. Exotická a sugestivní „Bacchanale“, nejznámější úryvek opery, je často uváděna na koncertech v instrumentální úpravě. Saint-Saëns v Bacchanale napodobil půl tuctu starých arabských nástrojů. Hobojový úvod připomíná zvuk šalmaje, harfa imituje qunan a pizzicato smyčců napodobuje oude, loutně podobnou kytaru, na kterou se drnká trsátkem. Vzdáleně připomíná scénu na Venušině hoře z Wagnerova Tannhäusera a jistě byla také inspirací pro Straussův Tanec sedmi závojů ze Salome.

Markéta Matulová se narodila ve Zlíně. Od dětství se věnovala folkloru v cimbálovém souboru Prameny. Zpívá, hraje na housle, klavír, kytaru a flétnu. Absolvovala Střední pedagogickou školu v Kroměříži a následně pod vedením Vandy Kavkové vystudovala Vyšší odbornou školu hereckou ve Zlíně. Tehdy začala hostovat v Městském divadle Zlín a také spolupracovala s uměleckými platformami Doktrin a Plešatý králíček, kde se věnovala autorskému či dokumentárnímu divadlu. Do ostravského Divadla Petra Bezruče přišla před sedmi lety jako mladičká Valaška, která jde za svou láskou – divadlem. Od té doby si zde zahrála spoustu krásných rolí. V posledních sezónách to byla např. role Julky v Šikmém kostele, za niž byla nominována na cenu Thálie, kritiky i publikum oslnila v roli Věry Špinarové. Je hrdou držitelkou Cen divadelní kritiky – talent roku i nejlepší divadelní herečka 2021. Také se věnuje práci v dabingových studiích a hostuje na dalších ostravských scénách. Spolupracovala rovněž na několika filmových projektech s divadlem Mír.

Lenka Jaborská je scénáristkou a režisérkou především velmi oblíbených dětských koncertů řady D Janáčkovy filharmonie, na nichž se podílí již od počátku. S ostravským orchestrem spolupracuje také jako lektorka workshopů pro děti a interaktivních koncertů pro školy, které si získávají stále větší a větší přízeň. Vede rovněž kurzy pro učitele hudební výchovy po celé ČR. Pedagogicky působila v ZUŠ Hlučín (literárně dramatický obor), Janáčkově konzervatoři v Ostravě, kde vyučovala dramatickou výchovu a jevištní pohyb, a na Ostravské univerzitě (dramatická výchova, pohybové dovednosti). Je maminkou čtyř dětí.

Maroš Potokár vystudoval hru na housle a dirigování na Košické konzervatoři. Ve studiích pokračoval na VŠMU v Bratislavě, kde vystudoval hru na housle ve třídě J. Kopelmana a A. Jablokova a na JAMU v Brně, kde vystudoval dirigování ve třídě R. Hališky a R. Štúra. Během studia absolvoval také masterclass u Z. Nagye.
Jako dirigent vystoupil s PKF – Prague Philharmonia, Filharmonií Brno, Filharmonií Bohuslava Martinů, Moravskou filharmonií, Janáčkovou filharmonií, Filharmonií S. Lunchevici Kišiněv, s orchestrem Slovenského národního divadla, Státního divadla Košice, Národního divadla moravsko-
slezského Ostrava a dalšími.
Od sezóny 2021/2022 po úspěšném konkurzu zastává post asistenta šéfdirigenta v Janáčkově filharmonii, kde se již podílel na řadě koncertních projektů a spolupracoval s dirigentskými osobnostmi, jako D. Raiskin, V. Bringuier či K. M. Chichon.
Od roku 2013 se v opeře Státního divadla Košice postupně podílel na inscenacích Dialogy karmelitek (F. Poulenc), Rigoletto (G. Verdi), Falstaff (G. Verdi), jakož i na inscenacích Bohéma (G. Puccini) a Hoffmannovy povídky (J Offenbach), které se souborem státního divadla hudebně nastudoval. Od roku 2017 spolupracuje s Národním divadlem moravskoslezským v Ostravě. V témže roce úspěšně debutoval ve Slovenském národním divadle.
Jako houslista se již během studia stal v roce 2007 koncertním mistrem Státní filharmonie Košice, kde působí dodnes, a se kterou pravidelně vystupuje i jako sólista. Bohaté zkušenosti získal i v komorních souborech (Quasars Ensemble, Albrechtovo kvarteto, Klavírní trio Animé, klavírní duo s Jordanou Palovičovou). V komorních uskupeních absolvoval řadu koncertů na významných domácích i zahraničních pódiích (Česko, Maďarsko, Polsko, Rakousko, Německo, Švýcarsko, Lucembursko, Bulharsko). V roce 2018 měl houslový recitál v prestižním Shanghai Oriental Art Center v Číně. Od roku 2014 je uměleckým vedoucím komorního orchestru Musica Cassovia. Přes deset let trvá i jeho práce sbormistra v Košickém pěveckém sboru učitelů.