PROGRAM

Jan Václav Hugo Voříšek
Symfonie D dur (6´)

Allegro con brio

Bedřich Smetana
Předehra k opeře Libuše (6′)

Antonín Dvořák
Symfonie č. 6 D dur op. 60 (7′)

Scherzo (Furiant): Presto

Josef Suk
Pohádka, Smuteční hudba (7′)

ÚČINKUJÍCÍ

Veronika ZAPLATILOVÁ – soprán
Anna BANGOURA – průvodní slovo
Janáčkova filharmonie Ostrava
Jáchym SVOBODA – dirigent

Jan Václav Hugo Voříšek (1791–1825) byl všestranně hudebně i literárně nadaný a jeho zázračný hudební talent se projevil už v raném dětství, kdy se svým otcem podnikal pěší koncertní cesty po Čechách, kde hrál zejména na varhany. Dnes je Voříšek znám hlavně jako autor tzv. lyrických klavírních kusů raného 19. století. K nejznámějším sólovým skladbám patří jeho cyklus šesti Impromptus op. 7 a další skladby určené převážně jeho žákům. Symfonie D dur patří k jedinému symfonickému kusu jeho tvorby, byla dokončena roku 1823 a je alespoň v symfonické oblasti nejvýznamnějším spojovacím článkem mezi vídeňským klasicismem a českým romantismem. Výbušná, dynamická témata rychlých vět tu vyrůstají z téhož myšlenkového zázemí velké společenské přeměny jako u Beethovena, kompoziční struktura díla je však mozartovsky precizní a vypracovaná detailně. Odhodlané tóny první věty, tragické i smířené Andante, bouřlivé Scherzo s kouzelnou idylou Tria a radostně vítězné finále, to vše vytváří dějově hustý a stmelený hudební celek, jemuž lze přisoudit symboliku lidského zápasu s osudem.

Bedřich Smetana (1824–1884) je právem považován za zakladatele české národní hudby. Skladatel, který stál u zrodu významných kulturních spolků a institucí v druhé polovině 19. století, byl nejednou používán jako nástroj pro posílení národního cítění. Jeho dílo sehrálo obrovskou úlohu nejen v českém hudebním životě, ale dávno přesáhlo hranice domácího prostředí. Je autorem významných děl operních a symfonických, neméně přispěl i v oblasti klavírní a komorní tvorby. Cyklus symfonických básní Má vlast i opera Prodaná nevěsta, jejichž zpěvné melodie lidé milují, tvoří dnes neodmyslitelnou součást evropské hudební kultury. Operu Libuše určil Bedřich Smetana k provádění při slavnostních příležitostech, týkajících se života české společnosti. Takovou příležitostí se stalo pro českou společnost významné otevření Národního divadla, v roce 1881 nejprve dočasné a o dva roky později definitivní. Fanfáry ze Smetanovy opery Libuše byly použity při přivítání T. G. Masaryka v roce 1918. Od té doby jsou tradičně používány jako fanfáry prezidenta republiky.

Antonín Dvořák (1841–1904), světově nejhranější český skladatel, který svou profesionální dráhu začínal jako violista v soukromém orchestru. Věnoval se také komponování, ale většinu svých prací z této doby spálil. Těžištěm Dvořákova hudebního díla byly symfonie. Napsal jich devět a ta nejznámější Z Nového světa vznikla za jeho pobytu v Americe (1892-1893). Dvořák složil také jedenáct oper, z nichž především Rusalka, Jakobín a Čert a Káča jsou dodnes trvale na repertoáru světových operních scén. Symfonie D dur, která vznikla v krátkém čase pouhých sedmi týdnů na přelomu léta a podzimu 1880, je v pořadí šestou z Dvořákových devíti symfonií. Dlouho však byla označována jako „První“, neboť byla prvním Dvořákovým dílem tohoto druhu vydaným tiskem. Dílo se vyznačuje bohatou a zpěvnou melodikou, výrazovou rozmanitostí a rytmickou živostí. Symfonie bývá někdy označována přídomkem „česká“ a to z důvodu inspirace českou lidovou hudbou a pro stylizaci lidového tance furiant. Třetí scherzová věta, která je stylizací českého lidového tance furiant a která představuje jednu z autorových nejoriginálnějších symfonických vět, posluchače doslova strhává závratným vírem divokých rytmů. Ten se zklidní pouze ve středním, výrazně kontrastním oddílu, kterým jako bychom si na okamžik připomněli atmosféru předchozí věty. Symfonie č. 6 patří k prvním dílům, díky kterým Dvořák získal v zahraničí jednoznačné uznání a díky nimž se v mezinárodním kontextu etabloval jako jeden z předních skladatelů své doby.

Josef Suk (1874–1935) patří k velkým lyrikům české hudby na přelomu pozdního romantismu a moderny 20. století. Přestože Sukovo dílo není rozsáhlé, pro posluchače je však jedinečné svými rysy, které jsou protkané svébytnou zvukovou představivostí, emocionálním výrazem a expresivitou. Spolu s Vítězslavem Novákem byl nejvýraznějším představitelem Dvořákovy kompoziční školy a jedním ze zakladatelů české hudební moderny. Mimo jiné byl žákem a zetěm Antonína Dvořáka. „Začala nejkrásnější doba mého života“, vzpomíná Suk po letech, již na sklonku života, na chvíle, kdy tvořil hudbu k Zeyerově scénické pohádce Radúz a Mahulena. Sukova Pohádka je vzácné, vysoce kultivované a zároveň osobité dílo, které se řadí k tomu nejlepšímu, co vzešlo ze skladatelova pera.