PROGRAM

Ludwig van Beethoven
Fidelio, předehra op. 72c (7´)

Ludwig van Beethoven
Koncert pro klavír a orchestr č. 3 c moll op. 37 (35´)

Allegro con brio
Largo
Rondo. Allegro. Presto

/přestávka/

Johannes Brahms
Tragická předehra op. 81 (14´)

Allegro ma non troppo
Molto più moderato
Tempo primo ma tranquillo

Richard Strauss
Don Juan op. 20 (18´)

ÚČINKUJÍ

Anna BANGOURA – průvodní slovo
Kento SATSUMA – klavír
Janáčkova filharmonie Ostrava
dirigují posluchači oboru dirigování Curyšské hudební akademie:
Celia Llácer (Španělsko)
Gabriel Pernet (Švýcarsko)
Hannah Howard Andresen (Dánsko)
Jorge Yagüe (Španělsko)
Mario García Ramos (Španělsko)
pod vedením Christopha‑Mathiase Muellera

Předehra k jediné opeře Ludwiga van Beethovena (1770–1827) si prošla téměř stejně složitým vývojem jako opera samotná. Premiéra první podoby opery – v tu dobu ještě pod názvem Leonore, oder Der Triumph der ehelichen Liebe (Leonora, aneb Triumf manželské lásky) – se odehrála v Theater an der Wien (Divadlo na Vídeňce) 20. listopadu 1805, a to pouhých sedm dní poté, co Napoleonova armáda vstoupila do Vídně. Příslušníci rakouské šlechty, kteří Beethovena podporovali, z města uprchli a nízká návštěvnost spolu s nepříznivými kritikami vedly ke stažení opery již po třech představeních. Následná Beethovenova revize na začátku roku 1806 spojila první dvě jednání a představila novou verzi předehry, ani tato verze však nezaznamenala většího úspěchu. Proměnu přinesl až rok 1814, kdy trojice zpěváků z divadla U Korutanské brány požádala Beethovena o svolení provést operu v rámci benefičního představení. Jednou z nich byla i Anna Milder, která ve svých 19 letech ztvárnila původní Leonore a nyní patřila mezi uznávané zpěvačky oslňující publikum v operách Christopha Willibalda Glucka a Luigiho Cherubiniho. Při příležitosti třetího uvedení opery v květnu 1814 – již pod jménem Fidelio – provedl Beethoven četné změny v partituře a složil novou předehru, která do dnešních dnů slouží jako standardní předehra při inscenacích, ale stejně jako předchozí ouvertury také jako samostatný koncertní kus. V této finální podobě zazní také na dnešním koncertu. Zmínku si nicméně zaslouží rovněž předehra vznikající na přelomu let 1806 a 1807 zamýšlená pro provedení druhé verze opery v Praze, ke kterému však nikdy nedošlo.

Muzikolog a proslulý hudební analytik Donald Tovey poznamenal, že Koncert pro klavír a orchestr č. 3 c moll je jedním z děl, ve kterých můžeme nejzřetelněji pozorovat Beethovenův stylový přerod do nového skladatelského období – období, které dá vzniknout nejen „Eroice“, ale celé řadě dalších skladeb s „hrdinským“ étosem. Některé části tohoto koncertu, zejména pak první věta, se však obracejí spíše ke starší hudbě – mnohá srovnání poukazují kupříkladu na podobnosti mezi prvními větami Beethovenova koncertu a Klavírním koncertem c moll, K. 491 Wolfganga Amadea Mozarta. Beethovenova forma je téměř identická s Mozartovou a hlavní téma vykazuje rovněž přiznanou inspiraci. Celková nálada Beethovenova díla však spíše navazuje na Klavírní sonátu č. 8 op. 13, tzv. „Patetickou“. Beethoven začal koncert skicovat již roku 1797, tedy o rok dříve, než zahájil svoji práci na Sonata Pathétique. Většinu práce však provedl nejspíše až v roce 1800, byť je v posledních letech tento rok muzikology spíše zpochybňován. Koncert se nicméně dočkal finálních úprav ještě před samotnou premiérou 5. dubna 1803, na které sám Beethoven interpretoval sólový klavírní part, jenž v tu dobu však nebyl ještě zcela vypsán – Beethovenův přítel Ignaz von Seyfried, který mu ten večer obracel stránky not, později napsal: „Neviděl jsem téměř nic než prázdné stránky; nanejvýš bylo na té či oné stránce načmáráno několik pro mě zcela nesrozumitelných egyptských hieroglyfů, které mu měly sloužit jako nápověda; hrál totiž téměř celý sólový part zpaměti, protože, jak se často stávalo, neměl čas vše zaznamenat na papír.“

Když v létě 1880 navštívil Johannes Brahms (1833–1897) populární letovisko Bad Ischl (známé svými léčivými prameny a slanými koupelemi), složil zde dvě koncertní předehry. První z nich – Akademische Festouvertüre op. 80 – vznikla jako poděkování Vratislavské univerzitě za udělení čestného doktorátu za přínos hudbě, ta druhá – Tragische Ouvertüre op. 81 – jako reakce na ni. „Jedna pláče, druhá se směje“, popsal Brahms obě kompozice svému životopisci Maxi Kalbeckovi a svoji motivaci vysvětlil slovy: „Nemohl jsem zkrátka upřít své melancholické povaze uspokojení z komponování předehry k tragédii.“ Ačkoli nebyla psána pro žádnou konkrétní tragédii, existují spekulace, že byla komponována jako předehra k plánovanému scénickému zhudebnění Goethova Fausta. Vyskytují se rovněž domněnky, že skladbu inspirovalo Nietzscheho dílo Zrození tragédie z ducha hudby a Brahmsova předehra je dramatickým komentářem ducha tragédie v lidském životě. Ačkoliv je Tragická předehra kratší než všechny první věty jeho čtyř symfonií, využívá bohatší instrumentaci (předepisuje jak pikolu, tak i tubu) než kterákoli ze symfonií, a přitom v kondenzované formě ztělesňuje Brahmsův způsob transpozice archetypálního tragického dramatu do hudební kompozice bez jakýchkoliv konkrétních vnějších odkazů. Skladbu lze směle zařadit mezi nejvýznamnější jednověté orchestrální skladby 19. století. Za obrovského úspěchu ji poprvé uvedl Hans Richter 26. prosince 1880 ve Vídni.

Jedna z prvních symfonických básní Richarda Strausse (1864–1949) Don Juan vypráví o legendárním stejnojmenném španělském libertinovi, který se v tu dobu již útulně zabydlel v dílech celé řady proslulých skladatelů, mj. i Wolfganga Amadea Mozarta. Pro svou skladbu čerpal Strauss z verze příběhu rakouského básníka Nikolause Lenaua, vydaného posmrtně roku 1851. Po vzoru Lenaua zvolil Strauss spíše teskný konec než velkolepé finále – Lenauův titulní hrdina, unavený nekonečným pronásledováním, si v souboji nechá vzít život. Podobně se závěrečné fráze Straussovy symfonické básně po smrtelném zásahu ztišují a končí osamělými údery evokujícími nádechy umírajícího protagonisty. Premiéra Dona Juana se uskutečnila 11. listopadu 1889 ve Výmaru, kde tehdy pětadvacetiletý Strauss působil jako kapelník orchestru Výmarské opery. Dílo brzy slavilo mezinárodní úspěch a skladateli zajistilo pověst významného představitele moderní hudby. Za svoji kariéru jej Strauss dirigoval na desítkách koncertů a zařadil jej rovněž do svých prvních nahrávek z roku 1917. I přes autorův nepopiratelný triumf se nicméně objevily také kritické hlasy – Cosima Wagnerová, která byla za normálních okolností příznivcem Richarda Strausse a jeho hudby, skladbou opovrhovala kvůli jejímu námětu, jenž neodpovídal metafyzickým ideálům Richarda Wagnera. Ostatně není se čemu divit – The New Grove Dictionary of Music and Musicians k hudebnímu jazyku vycházejícímu z Wagnerova kompozičního stylu uvádí: „Estetika Wagnera a Liszta jej možná inspirovala k přijetí mimohudebního obsahu, ale už při tom odmítl nést jejich pochodeň za hudbu jako posvátnou entitu; libertinský Don (a spolu s ním i Strauss) zkrátka raději dělají na svět dlouhý nos.“

(Lukáš Pavlica)

Herečka, moderátorka a zpěvačka Anna Bangoura vystudovala herectví na Janáčkově konzervatoři Ostrava, poté si rozšiřovala obzory během univerzitního studia anglické filologie. Od roku 2023 je jednou z moderátorek pořadu Dobré ráno v České televizi. Spolupracuje s Janáčkovou filharmonií Ostrava, pro kterou pravidelně moderuje koncerty pro školy, a podílí se tak na přiblížení klasické hudby mladým posluchačům.
Kromě moderátorské činnosti se věnuje divadlu, působila na scénách Národního divadla Brno, Těšínského divadla a dalších. Mezi její aktuální projekty patří například představení Dvě čárky v Divadle loutek Ostrava. Tato inscenace, zaměřená na téma reprodukčního zdraví a otevřenou diskusi, získává nominace i ocenění na festivalech za autentické a citlivé zpracování těchto společensky důležitých témat. Jako zpěvačka je členkou kapely L.A. Sunday, která interpretuje světové hity z oblasti popu, funku a soulu. Součástí její práce jsou také preventivní programy ve školách, které prostřednictvím divadelních prvků otevírají důležitost mezilidské komunikace. Nahrává rovněž podcasty, voiceovery a spolupracuje při tvorbě autorských projektů.

Kento Satsuma se narodil v roce 2002 v Japonsku. Na klavír začal hrát ve třech a na housle v osmi letech. V letech 2017–2020 studoval dirigování, klavír a housle na konzervatoři Kyoto Horikawa Conservatory, kde dostal významné příležitosti – dirigování Kyoto Civic Philharmonic nebo Kyoto Horikawa Music High School Orchestra. Stal se laureátem řady klavírních soutěží, např. Japan Classical Music Competition. Od roku 2020 studuje hru na klavír u Jana Jiraského a dirigování u Rostislava Hališky a Jakuba Kleckera na Janáčkově akademii múzických umění v Brně.
V roce 2022 dirigoval Moravskou filharmonií Olomouc (symfonie W. A. Mozarta a R. Schumanna, díla L. Janáčka a R. Kubína) a v Mendelssohnově Klavírním koncertu g moll se představil jako klavírista a dirigent v jedné osobě. S velkým úspěchem provedl Beethovenův Klavírní koncert č. 5 Es dur „Císařský“ s Pražskou komorní filharmonií, opět sám dirigoval od klavíru. V roce 2022 také získal třetí cenu v tříkolové Mezinárodní klavírní soutěži Leoše Janáčka v Brně. V roce 2023 provedl Dvořákův klavírní kvintet č. 2 se Stamicovým kvartetem a v rámci Mezinárodního hudebního festivalu Mladá Praha vystoupil jak s klavírním programem, tak jako dirigent se Severočeskou filharmonií ve Dvořákově síni Rudolfina. V roce 2024 sklidil příznivý ohlas publika i kritiky jeho klavírní recitál složený z málo známých Smetanových skladeb v rámci cyklu Smetanománie plzeňského festivalu Smetanovské dny.

Celia Llácer začala studovat orchestrální dirigování u Borja Quintase a v současné době pokračuje v magisterském programu na Zürcher Hochschule der Künste pod vedením Johannese Schlaefliho a Christopha-Mathiase Muellera. Své umění zdokonalovala na mistrovských kurzech Jaapa van Swedena, Emmanuela Villaumea, Jamese Loweho, Bruna Aprey a Nicolase Pasqueta.
Pracovala jako asistentka Johannese Schlaefliho ve Schweizer Jugend-Sinfonie-Orchester (SJSO). V sezóně 2023/24 působila jako asistentka Gergelyho Madarase u Orchestre Philharmonique Royal de Liège. V sezóně 2024/25 je šéfdirigentkou Junges Kammerorchester Ostschweiz.
Zúčastnila se posledního ročníku Gstaad Dirigent Academy, kde dirigovala Gstaad Festival Orchestra a rovněž i ročníku 2023 Linda and Mitch Hart Institute s Dallas Opera. Kromě toho dirigovala v témže roce na Tanglewood Festivalu Young Artists Orchestra z Tanglewood Institute Bostonské univerzity.

Gabriel Pernet nedávno oceněný cenou Neemea Järviho udělovanou v rámci Gstaadské dirigentské akademie bude v sezóně 2025/26 debutovat u Kammerorchester Basel, Orchestre de Chambre de Lausanne, Sinfonieorchester Biel Solothurn a Philharmonie Südwestfalen. Od roku 2019 je spoluzakladatelem, uměleckým šéfem a šéfdirigentem Orchestre Symphonique en Vogue. Pod jeho vedením se tento mládežnický orchestr stal jedním z nejvyhledávanějších ve frankofonním Švýcarsku. Ve svých 26 letech již spolupracoval s Gstaad Festival Orchestra, Berner Symphonieorchester, orchestr Berner Musik Hochschule. V současnosti sídlí v Curychu, kde od roku 2024 studuje na Zürcher Hochschule der Künste pod vedením Christopha-Mathiase Muellera a Johannese Schlaefliho. Předtím studoval na Luzern Hochschule ve třídě Clemense Heila a zdokonaloval se u Johannese Schlaefliho v průběhu různých dirigentských akademií. Měl také příležitost učit se od Jaapa van Zwedena během Gstaad Conducting Academy. Než se vydal na dráhu dirigenta, vystudoval hru na klarinet, dokončil bakalářské studium na Hochschule der Künste v Bernu a magisterské na Luzern Hochschule, poté působil v různých profesionálních orchestrech ve Švýcarsku.

Hannah Howard Andresen je orchestrální dirigentka, obhájkyně a propagátorka genderových principů v hudbě. Je příjemkyní stipendia Taki Alsop Conducting Fellowship pod vedením Marina Alsopa pro roky 2024–26. Získala prestižní ocenění Young Artist Elite Program, které uděluje Dánská umělecká nadace. Kromě toho byla vybrána jak do Nordic Conductors’ Forum, tak do Dánského fóra dirigentů a předtím se dva roky účastnila Norského fóra dirigentů. Objevila se rovněž v dokumentu televizní společnosti NRK Let’s Play s Bergen Philharmonic Orchestra.
Je držitelkou titulu Master of Philosophy v oboru genderových studií na Univerzitě v Oslu, kde se její výzkum zaměřil na ženské profesionální dirigentky a nezbytné změny k podpoře větší rozmanitosti v odvětví klasické hudby. Nedávno získala za svůj výzkum ocenění „Nejlepší magisterská práce s genderovou perspektivou 2024“ udělovanou Univerzitou v Oslu. Studovala také britskou literaturu s genderovou tematikou na letní škole Lady Margaret Hall na Oxfordské univerzitě. V roce 2021 získala bakalářský titul v dirigování na Norské hudební akademii. Kromě toho během akademického roku 2023–2024 vyučovala vedení hudebního souboru na univerzitě ve Stavangeru, kde také přednášela o hudbě a genderu.

Dirigent Jorge Yagüe (Madrid, 1996) nedávno oceněný 2. cenou na Mezinárodní dirigentské soutěži Ericha Bergela debutuje v sezóně 2024/25 u Musikkollegium Winterthur, Bilbao Symphony Orchestra, Symphonieorchester St. Gallen, Pazardjik Symphony Orchestra, Symfonického orchestru Asturského knížectví nebo Státní filharmonie Târgu a dalších.
Od roku 2019 působí jako umělecký šéf a dirigent León Youth Orchestra (Joven Orquesta Leonesa), pod jeho vedením se těleso stalo jedním z nejvyhledávanějších orchestrů. Ve svých 28 letech již spolupracoval s orchestry, jako Spanish Radio Television Orchestra, L’Orchestra Senzaspine, Spanish National Youth Orchestra, Extremadura Symphony Orchestra, Filharmonie Hradec Králové, Konstanz Südwestdeutsche Philharmonie nebo Berner Symphonieorchester, rovněž i s orchestry v České republice, Německu, Švýcarsku, Spojených státech amerických, Rakousku, Rumunsku nebo Řecku.
V současnosti sídlí v Curychu, kde od roku 2022 studuje na Zürcher Hochschule der Künste pod vedením Christopha-Mathiase Müllera a Johannese Schlaefliho. Působí zde také jako odborný asistent. Předtím činil první dirigentské kroky na Katarina Gurska School of Music (Madrid) ve třídě Borji Quintase a své vzdělání si poté rozšířil u Daniele Gattiho na Akademii Chigiana (Siena). Během posledních let jej velmi ovlivnili dirigenti Pablo González, Nuno Coelho a Álvaro Albiach, s nimiž spolupracoval jako asistent. Absolvoval rovněž lekce u dalších renomovaných mistrů, jakými jsou Ole Kristian Ruud, Marin Alsop, Nicolas Pasquet nebo Baldur Brönnimann. Od roku 2023 je zástupcem agentury Musiespaña pro Španělsko a Portugalsko.

Mario García Ramos (Toledo, 1997) je španělský dirigent a klavírista působící v Oslu a Curychu. V letech 2021 až 2023 byl aktivním členem elitního programu pro profesionální dirigenty Dirigentenforum, Talent Norge v Norsku. V únoru 2023 získal 3. místo ve finále soutěže pro mladé dirigenty ve Španělsku (Musical Youth of Spain) pod záštitou jednoho z nejuznávanějších španělských orchestrů Orquesta Sinfónica de Castilla y Leon ve Valladolidu. V roce 2017 se přestěhoval do Osla, kde studoval na Norges Musikkhøgskole (Norská národní hudební akademie) u Oleho Kristiana Ruuda a v roce 2022 studium orchestrálního dirigování úspěšně ukončil.
Dirigoval nejvýznamnější profesionální orchestry v Norsku, jako je Stavanger Symphony Orchestra, Bergen Philharmonic Orchestra, Trondheim Symphony Orchestra, Hærens Musikkorps, Norwegian National Military Band a hudebníky Oslo Philharmonic a Norské národní opery. V Evropě dirigoval mimo jiné Janáčkovu filharmonii Ostrava, Südwestdeutsche Philharmonie, orchestr opery plzeňského divadla, Orquesta sinfónica de Castilla y León, Berner Symphonieorchester a Magdeburgische Philharmonie.

Christoph-Mathias Mueller je držitelem renomované ceny Opus Klassik 2020 za nejlepší symfonickou nahrávku s díly Alexandra Veprika nahranou s BBC National Orchestra of Wales.
Narodil se v Peru v roce 1967, vyrostl ve Švýcarsku. Poté studoval hru na housle v Basileji. Titul Master of Music získal na University of Cincinnati. Již řadu let sídlí v Německu a působí po celém světě. Od roku 2021 je uměleckým ředitelem věhlasného letního festivalu Murten Classics ve Švýcarsku. Do centra mezinárodní pozornosti se dostal v roce 2000 po svém triumfu na Mezinárodní dirigentské soutěži v Cadaques ve Španělsku. Působil jako dirigent v Tanglewood Music Center po boku legendárních osobností včetně Seijiho Ozawy, Roberta Spana či Leona Fleishera. V roce 2001 mu Claudio Abbado nabídl pozici asistenta dirigenta u Gustav Mahler Jugendorchester a také u Lucerne Festival Orchestra.
Poté byl rok šéfdirigentem Káhirského symfonického orchestru v Egyptě, následně přijal nabídku Göttingen Symphony Orchestra, kde se později stal generálním hudebním ředitelem. Spolupráce s tímto orchestrem trvala 13 let a byla mj. ohodnocena i dvěma cenami ECHO Klassik v letech 2013 a 2017.
Jako hostující dirigent byl úzce spojen s moskevským Velkým divadlem, kde v roce 2010 debutoval s inscenací Straussova Netopýra a později zde dirigoval Růžového kavalíra. Pustil se do ambiciózního projektu, který zahrnoval premiéry dvou rekonstruovaných operních partitur Clauda Debussyho, z nichž vznikla nahrávka, uvedená i v německém rozhlase.
Mezi skladatele, kteří mu svěřili premiéry svých děl, patří Dieter Schnebel, Rudolf Kelterborn a Isabel Mundry. V posledních letech se do centra jeho pozornosti dostaly skladby autorů, kteří se stali oběťmi nedemokratických režimů a jejichž hudba čeká na znovuobjevení, jakými jsou Ursula Mamlok, Adolf Busch, Alexander Veprik nebo Michail Nosyrev.
Mullerovy poslední nahrávky s BBC National Orchestra of Wales jsou věnovány orchestrálním dílům Alexandra Veprika a dílům pro housle a orchestr Wolfganga Rihma s držitelkou ceny ECHO Tianwayou Yang jako sólistkou. Jeho obsáhlá diskografie zahrnuje také řadu vysoce ceněných nahrávek pro Sony Classical, včetně alba Bel Canto se Simone Kermes.
Kromě dirigování ve vídeňském Musikvereinu, Kolínské filharmonii, Konserthus Stavanger a Suntory Hall v Tokiu pravidelně koncertuje s mezinárodně uznávanými orchestry, včetně Ruského národního orchestru, České filharmonie, Orchestre National de Lyon, Orchestre de Chambre de Lausanne, Tonhalle-Orchester Zürich, Royal Scottish Chamber Orchestra, DSO Berlin a SWR Symphony Orchestra, orchestrů v Düsseldorfu, Duisburgu, Bochumi, Výmaru, Jeně a Ludwigshafenu. Čekají jej vystoupení s Hessian State Orchestra Wiesbaden, Staatskapelle Schwerin a Brémskou filharmonií.