PROGRAM

Karol Szymanowski
Smyčcový kvartet č. 1 C dur op. 37 (18´)

Lento assai
Andantino semplice. In modo d’una canzone
Vivace

Krzysztof Penderecki
Smyčcový kvartet č. 3 “Listy nenapsaného deníku” (18´)

/přestávka/

Felix Mendelssohn-Bartholdy
Smyčcový oktet Es dur op. 20 (32´)

Allegro moderato ma con fuoco
Andante
Scherzo: Allegro leggierissimo
Presto

Krzysztof Penderecki
Agnus Dei z Polského requiem (úprava pro smyčcové okteto) (8´)

ÚČINKUJÍ

Airis String Quartet:

Aleksandra CZAJOR-KOWALSKA – 1. housle
Grażyna ZUBIK – 2. housle
Malwina TKACZYK – viola
Anna Maria ARMATYS-BORRELLI – violoncello (zastupuje Mateusze Mańka)

Moravsko-slezské smyčcové okteto:

Jakub KOWALSKI – 1. housle
Aleksandra CZAJOR-KOWALSKA – 2. housle
Grażyna ZUBIK – 3. housle
Petr GRABOVSKÝ – 4. housle
Malwina TKACZYK – 1. viola
Dominik CVEK – 2. viola
Anna Maria ARMATYS-BORRELLI – violoncello
Martin RAŠKA – kontrabas

Po Chopinovi se stal Karol Szymanowski (1882–1937) dalším polským skladatelem, který významně zasáhl do dějin evropské hudby. Jeho rodiště sice leží na střední Ukrajině, po studiích klavíru v nedalekém Jelizavetgradu (dnes Kopryvnyckyj), však odešel prohloubit své hudební vzdělání do Varšavy. Zde v letech 1901–03 studoval na Státní konzervatoři u Zygmunta Noskowského (kontrapunkt a skladbu) a Marka Zawirského (harmonii). Po ukončení studií se přestěhoval do Berlína, kde roku 1905 spoluzaložil Nakladatelský spolek mladých polských skladatelů, který měl publikovat a propagovat tvorbu nastupující polské skladatelské generace. Protože možnosti hudebního rozvoje a uplatnění v ruské části Polska byly značně omezené, v letech před první světovou válkou cestoval po Evropě. Pobýval střídavě v Berlíně, Vídni a Itálii a podnikl také cestu do Alžíru a Tunisu. Szymanowského tvorba prošla od svých prvopočátků podstatným vývojem. Zatímco v mládí byl ovlivněn německým pozdním romantismem Richarda Strausse a Maxe Regera, po roce 1914 začaly do jeho skladeb pod vlivem Debussyho, Ravela a pozdního Skrjabina pronikat jemné zvukové odstíny impresionismu a inspirace orientální hudbou. Období první světové války prožil Szymanowski v rodné Tymošivce, kde intenzivně pracoval. Tehdy zkomponoval mimo jiné svou 3. symfonii „Píseň o noci“ op. 27, 1. houslový koncert op. 35, klavírní cyklus Masky op. 34 nebo 1. smyčcový kvartet C dur op. 37. Na kvartetu pracoval Szymanowski na podzim roku 1917, kdy během překotného běsnění Říjnové revoluce přišli Szymanowského rodiče o veškerý majetek. Tyto události byly patrně také důvodem, proč skladatel nenapsal původně plánovanou čtvrtou fugovou větu kvartetu, a dílo tak navždy zůstalo jako torzo v třívěté podobě. Navzdory tomu se 1. smyčcový kvartet zařadil k nejpodmanivějším kvartetním kompozicím 1. poloviny 20. století. Jeho první věta přináší nanejvýš osobitou směsici pozdního romantismu a impresionismu, kterou ve druhé větě „na způsob písně“ střídá dojemná melodie stoupající do nadpozemských zvukových výšin. Závěrečné burleskní scherzo, jehož sarkastický výraz je umocněn pomocí silných akcentů, ostrých pizzicat, trylků či tremol, již předjímá meziválečné hudební proudy. Je důmyslnou studií polytonality, kde každý nástroj hraje v jiné durové tónině: první housle v A dur, druhé housle ve Fis dur, viola v Es dur a violoncello v C dur. Uprostřed zmatků Říjnové revoluce zůstal kvartet neproveden až do roku 1924, kdy byl vydán ve Vídni a 10. března poprvé zazněl ve Varšavě v podání Varšavského filharmonického kvarteta.

Krzysztof Penderecki (1933–2020) se řadí k předním skladatelským osobnostem polské hudby 2. poloviny 20. století. Skladbu studoval soukromě u Franciszka Skołyszewského a posléze v letech 1954–58 na Státní vyšší hudební škole v Krakově u Artura Malawského a Stanisłava Wiechowicze. Záhy po absolvování Penderecki získal místo na této škole jako učitel kompozice. Mezinárodní ohlas Pendereckému přinesly tři kompozice provedené roku 1959 na hudebním festivalu Varšavský podzim: Strofy pro soprán, recitátora a 10 nástrojů na antické texty, Emanace pro dva smyčcové orchestry a Davidovy žalmy pro smíšený sbor, bicí a strunné nástroje. Seriální a aleatorické postupy propojoval – podobně jako další soudobí polští skladatelé – s úsilím o novou, neobvyklou zvukovost, docilovanou často zvláštními hráčskými technikami. Z dalších Pendereckého děl, které slavily mezinárodní úspěch, je nutno zmínit zejména skladby: Obětem Hirošimy, nářek pro 52 smyčcových nástrojů (1961), Fluorescence pro orchestr (1961–62) a Pašije sv. Lukáše (1965).
V polovině 70. let došlo ve tvorbě Krzysztofa Pendereckého k zásadnímu stylovému přerodu. Rázem se odklonil od Nové hudby a sonorismu a ve svých skladbách začal používat harmonický, sdělný, postromantický hudební jazyk, který navazoval na hudbu Antona Brucknera, Dmitrije Šostakoviče nebo polského pozdně romantického skladatele Mieczyslawa Karlowicze. Postromantismu zůstal Penderecki věrný do konce svého života. Plodem tohoto nového stylového období byly zejména opery Ztracený ráj (1975–78) a Král Ubu (1990–91), rozměrné Polské requiem (1980–84) nebo řada sedmi symfonií. Svou tvorbu však obohatil také o řadu komorních děl. V roce 2008 dokončil Smyčcový kvartet č. 3 s podtitulem „Listy nenapsaného deníku“, který zazněl v premiéře ve stejném roce na koncertě ke skladatelovým pětasedmdesátinám ve Varšavě v interpretaci souboru Shanghai Quartet. Podtitul naznačuje, že kompozice je skladatelovou reflexí vlastního života a uměleckého vývoje. Kvartet ostatně obsahuje hudební atributy Pendereckého raného i pozdního díla provázené narážkami na historickou kvartetní tvorbu od Haydna po Šostakoviče. Volná epizodická struktura kvartetu připomíná fragmentárnost vytržených listů a náhlé zvraty a smyčky v hudebním proudu se podobají tomu, jak se mysl při psaní deníku zmítá v nepředvídatelné spleti každodenních zážitků. Průzračný závěr kvartetu propůjčuje citace lidové melodie huculské kolomyjky z rumunsko-ukrajinského pomezí. Podle vlastních slov slyšel Penderecki tuto melodii poprvé v dětství, kdy mu ji hrál jeho otec. Třetí smyčcový kvartet je pokládán za Pendereckého nejvýznamnější počin na poli kvartetního žánru.

Felix Mendelssohn-Bartholdy (1809–1847) jevil již od raného dětství známky neobyčejného hudebního nadání. Jako syn zámožného bankéře mohl prožít svůj život bez nepříjemných starostí o vlastní existenci. Studoval hru na housle, klavír a kompozici u berlínského skladatele a pedagoga Carla Friedricha Zeltera. Již ve svých 9 letech poprvé veřejně vystoupil jako pianista a v 11 letech začal s komponováním prvních skladbiček. Jako chlapec se Mendelssohn záhy seznámil také s básníkem Johannem Wolfgangem Goethem, jenž se stal jeho uměleckým patronem a snažil se mladého hocha všemožně podporovat. Po studiích filozofie a historie na berlínské univerzitě podnikl Mendelssohn četné cesty do Anglie, Skotska, Francie a Itálie, které urychlily dozrávání jeho hudebního talentu. Roku 1829 provedl jako dirigent s berlínskou Singakademie zapomenuté Matoušovy pašije Johanna Sebastiana Bacha, čímž podnítil nový zájem o Bachova díla, jenž trvá nepřetržitě až dodnes. Po krátké epizodě v Düsseldorfu se Mendelssohn stal roku 1835 ředitelem orchestru Gewandhaus v Lipsku. Zde se mu podařilo povznést místní hudební život na nebývale vysokou úroveň a pravidelnými koncerty si vydobýt prestižní renomé téměř po celé Evropě. Uznání, jemuž se Mendelssohn těšil během svého poměrně krátkého života, vystřídalo záhy po jeho smrti opovrhování jeho tvorbou, která byla nastupující skladatelskou generací zpětně vnímána jako příliš konvenční a neprůbojná.
Když začal psát svůj Smyčcový oktet, op. 20, bylo Mendelssohnovi pouhých šestnáct let. V žádném případě se však nejedná o začátečnickou práci. Navzdory svému mládí měl za sebou již celou řádku děl včetně mnoha komorních skladeb, mezi nimiž nechyběl klavírní kvartet a smyčcový sextet. Nevíme, co ho inspirovalo k volbě právě této kombinace nástrojů. Svou roli zde mohla sehrát inspirace dvojitým kvartetem Louise Spohra z roku 1823. Mendelssohn dokončil Oktet v říjnu roku 1825 a věnoval jej svému příteli, houslistovi Eduardu Rietzovi jako dárek k narozeninám, což patrně vysvětluje dominanci prvních houslí v celém díle. Dílo místy zní téměř orchestrálně, na což skladatel upozornil v poznámce k prvnímu vydání. Od všech nástrojů vyžadoval styl orchestrální hry a striktní dodržování a zvýraznění piana a forte. Partitura je plná mladistvého vášnivého temperamentu, díky čemuž se Oktet rychle zařadil k nejhranějším a nejoblíbenějším Mendelssohnovým kompozicím. Zároveň představuje skladatelův první krok na půdu romantismu a společně s předehrou k Shakespearovu Snu noci svatojánské, která vznikla o rok později, zajistil skladateli vstup mezi velké skladatele 19. století. Oktet byl premiérován několik dní po svém dokončení 17. října 1825 v paláci Mendelssohnovy rodiny v Berlíně.
Polské requiem Krzysztofa Pendereckého je rozměrnou smuteční mešní kompozicí pro sóla, sbor a orchestr z let 1980–1984. Jako první část celého díla skladatel zkomponoval část Lacrimosa, kterou věnoval předákovi polského hnutí Solidarita Lechu Wałęsovi a památce obětí krvavých polských protivládních protestů z roku 1970. Lacrimosu Penderecki v následujících letech rozšířil o další části věnované hrdinům i obětem polské historie. Vcelku bylo Polské requiem poprvé provedeno roku 1984 ve Stuttgartu, v letech 1993 a 2005 však skladatel dílo ještě rozšířil. Část Agnus Dei (Beránku Boží), která vznikla roku 1981, je věnována památce kardinála a polského primase Stefana Wyszyńského (1901–1981). Díky svému neohroženému postoji během nacistické okupace Polska, kdy se nebál pomáhat židovským obyvatelům, i během komunistického režimu, kdy byl tři roky vězněn a brutálně mučen, je považován za jednoho z polských národních hrdinů. Agnus Dei je jako jediná část Polského requiem komponována pro osmihlasý smíšený sbor a cappella. Skladatel později upravil tuto část jako samostatnou kompozici pro osm smyčcových nástrojů.

(Ondřej Pivoda)

Airis String Quartet byl založen v roce 2008 na Hudební akademii Krzysztofa Pendereckého v Krakově s cílem, aby vlil nezkrotnou studentskou vášeň do moderní hudby. Hlavním zaměřením jeho hudebního zkoumání byla od počátku hudba současných polských skladatelů s Krzysztofem Pendereckým v čele a světová hudební literatura 20. a 21. století. Necelý půlrok po svém vzniku dosáhl kvartet prvního významného úspěchu – II. ceny na Mezinárodní soutěži soudobé komorní hudby v Krakově. Následující roky přinesly další ceny a vyznamenání jako například: Soutěž Charlese Hennena v Holandsku (Cena EMCY za vynikající výkon, 2012), Mezinárodní soutěž smyčcového kvarteta Karola Szymanowského v Katovicích (Zvláštní cena za nejlepší skladatelský výkon XX. století , 2017) a Mezinárodní soutěž komorní hudby Międzynarodowy Ludvig van Beethoven v Lusławicích (Zvláštní cena za nejlepší provedení skladby Krzysztofa Pendereckého, 2017).
Své dovednosti členové tělesa zdokonalili i na ArtEZ Conservatorium Zwolle v Holandsku pod vedením Jeroena Reulinga a Sarah Kapustin, Universität für Musik und darstellende Kunst ve Vídni pod vedením Johannese Meissla, Hudební akademii Karola Szymanowského v Katovicích pod vedením Piotra Szumieła. Jako člen Evropské akademie komorní hudby (ECMA) se soubor zúčastnil řady mistrovských kurzů a spolupracoval s takovými vynikajícími tělesy, jakými jsou Ysaÿe Quartet, Alban Berg Quartet, Melos Quartet, Quatuor Danel, Szymanowski Quartet, Silesian String Quartet, Royal String Kvarteto a Apollon Musagète Quartett. Velmi důležitou roli ve výchově a rozvoji kvarteta sehrály unikátní mistrovské kurzy současné hudby představení Diotima Academy ve Francii pro smyčcová kvarteta a mladé skladatele v režii fantastického Diotima Quotour.
V současnosti členové kvarteta sdílejí své zkušenosti a vášeň s mladší generací – vyučují na Hudební akademii Karola Szymanowského v Katovicích, Hudební akademii Krzysztofa Pendereckého a na základních a středních hudebních školách v Opoli, Bytomi, Dąbrowa Górnicze a Domosławicích.
První roky hudební činnosti a vývoje Airis String Quartets byly věnovány převážně hudbě XX. a XXI. století od Šostakoviče, Bartóka, přes atonalitu, sonorismus, aleatorismus a nejnovější skladby. Soubor intenzivně zkoumal odkaz polských místních současných skladatelů (výsledkem bylo natočení prvního CD vydaného Cracow Academy Edition obsahující komorní díla významných krakovských skladatelů Zbigniewa Bujarského a Marka Stachowského).
Airis String Quartet neustále hledá nové inspirace a prostor pro tvůrčí svobodu. Dychtivě sahá po neznámém a nesrozumitelném repertoáru a uvádí v premiéře řadu nových skladeb. Soubor spolupracoval s mnoha skladateli, jako Miłosz Bembinow, Rafał Augustyn, Ib Nørholm, Paweł Łukaszewski, Michał Dobrzyński, Łukasz Pieprzyk, Anders Koppel, Clarck Nichols, Christian Mason. Airis měl tu čest a potěšení dvakrát se setkat a pracovat s legendárním Krzysztofem Pendereckým při práci na jeho 2. a 3. smyčcovém kvartetu. Tyto skladby mají v repertoáru kvarteta zvláštní místo a získaly řadu soutěžních cen.
Spolupráce je hlavním zdrojem inspirace souboru. V jeho programu najdete projekty s akordeonovým duem Accosphere, perkusním triem Amadrums, vokálními soubory a sbory. Vystupují také v kvintetech s klarinetem, saxofonem, klavírem a zpěvem. V roce 2022 vyšlo CD s novými skladbami Clarka Nicholse a Anderse Koppela pro mandolínu a smyčcové kvarteto, k němuž Airis přizval izraelský virtuos na mandolínu Alon Sariel.
Airis String Quartet zkoumá různé hudební žánry. Natočili sound-
track k počítačovým hrám (Kholat, Father and Son), soundtrack k polsko-francouzskému dokumentárnímu filmu Dans les pas de Marie Curie v režii Krzysztofa Rogulského s hudbou Krzysztofa A. Janczaka. V roce 2015 se zúčastnil nahrávání CD Hello of the Daddy‘s Cash Band (pop/RnB) v Miami a od roku 2018 kvartet spolupracuje se souborem Nocą umówieni, se kterým natočil dvě alba Nocą umówieni (2018) a Ginczanka (2021) představující hudební styl zvaný lyric fusion ovlivněný jazzem, poezií, klasickou hudbou a divadlem.
Hlavní myšlenkou vzniku Moravsko-slezského smyčcového okteta byla silná touha představit v České republice poměrně neznámou, vynikající polskou tvorbu 20. století v podání jednoho z nejlepších mladých polských kvartet specializovaných na provedení hudby 20. a 21. století. Zároveň ve druhé části koncertu, v rámci mezinárodní polsko-české spolupráce, „spojí síly“ Airis String Quartet s významnými členy Janáčkovy filharmonie Ostrava a společně provedou mistrovské dílo světové komorní hudby – Oktet F. Mendelssohna v symbióze hudebních světů. Jedná se o zcela novou iniciativu a koncert v Ostravě bude debutem tohoto tělesa, ale další koncerty jsou v plánu a jednání.

Jakub Kowalski, který v současné době dokončuje pod vedením Petra Macečka doktorandské studium na Ostravské univerzitě, je od roku 2019 členem skupiny 1. houslí Janáčkovy filharmonie. Studiu hry na housle se začal věnovat na Státní hudební škole v Katovicích a ve studiu následně pokračoval na Krakovské hudební akademii, kde ve třídě Piotra Tarcholika absolvoval v roce 2019. Zúčastnil se také řady mistrovských kurzů pod vedením těchto umělců: Bartłomiej Nizioł, Yair Kless, Michaił Kopelman, Krzysztof Węgrzyn, Krzysztof Śmietana, Łukasz Błaszczyk, Andrei Bielow a Marcin Baranowski. Věnuje se rovněž komorní hře jako člen Janáčkova komorního orchestru a od roku 2023 působí též jako pedagog na Janáčkově konzervatoři v Ostravě a na Střední hudební škole v Opoli. Na svém kontě má rovněž řadu ocenění z hudebních soutěží (např. 1. cena ze soutěže ve Wroclawi, 2017 nebo 2. cena ze soutěže International Talents for Europe v Dolném Kubíně, 2013). Od roku 2017 spolupracuje s různými orchestry včetně Sinfonietta Cracovia, Beethoven Academy Orchestra, Cappella Toruniensis, Komorní orchestr Przemyśl, Janáčkova sinfonietta a dalšími. Jako sólista vystoupil např. s Janáčkovou filharmonií Ostrava (2020), Komorním orchestrem Przemyśl (2018) nebo se Symfonickým orchestrem Hudební akademie hudby v Krakově. Jako komorní hráč se představil v rámci Mezinárodního hudebního festivalu Leoše Janáčka (2022), koncertů Janáčkovy filharmonie Ostrava (2019), Berlínské filharmonie (2017) a programů Evropského centra hudby Krzysztofa Pendereckého v Lusławicích (2017).

Petr Grabovský je od roku 2009 členem skupiny 1. houslí Janáčkovy filharmonie. Studoval v letech 1998–2004 hru na housle u Vítězslava Kuzníka na Janáčkově konzervatoři v Ostravě, ve studiu pokračoval na Ostravské univerzitě, které ukončil ziskem magisterského titulu v roce 2009. V rámci tohoto studia absolvoval stáž v Rotterdamu u Andrease Schifry. V letech 2008 až 2010 získal stipendium na Medowmount School of Music v New Yorku ve třídě Charlese Avshariana. V roce 2007 se zúčastnil mistrovských kurzů International Holland Music Sessions a předtím i Pommersfelden International Masterclass (2002–2006). Věnuje se rovněž komorní hudbě – v letech 2014 až 2021 byl členem Benda Quartetu. Během studia získal řadu cen z hudebních soutěží (laureát Beethovenovy Mezinárodní hudební soutěže, Hradec nad Moravicí, 2002 nebo 1. cena na Mezinárodní soutěži pro mladé houslisty v Katovicích, 2000 a 2001).

Dominik Cvek v současné době působí jako 2. vedoucí violové sekce orchestru Slezského divadla v Opavě a zároveň studuje na Ostravské univerzitě u Pavla Vítka. Hře na violu se věnuje od roku 2000, nejprve na ZUŠ v Kyjově, poté následovalo studium na Konzervatoři P. J. Vejvanovského v Kroměříži, Janáčkově konzervatoři v Ostravě a opět na konzervatoři v Kroměříži u Pavla Nikla. Absolvoval mistrovské kurzy u Nimroda Gueze na Hochschule für Musik ve Würzburgu (2021), u Williama Colemana na Mozarteum Univerztät v Salcburku (2021) a u Andrease Willwohla (2016–2018). Kromě orchestru Slezského divadla je také členem Symfonického orchestru Českého rozhlasu v Praze, orchestru Haydn Ensemble Praha nebo hostujícím hudebníkem Filharmonie Bohuslava Martinů ve Zlíně. Působí rovněž pedagogicky jako lektor Ševčíkovy akademie v Horažďovicích ve třídě Allana Nillese. Během své kariéry získal také několik ocenění včetně 2. ceny ze soutěže smyčcových kvartet v Łomiankách (2016) nebo 3. ceny z Mezinárodní soutěže Talents of Europe v Dolném Kubíně (2013).

Martin Raška je členem Janáčkovy filharmonie od roku 2013, o tři roky později se stal vedoucím její kontrabasové skupiny. Předtím (2010–2011) působil jako kontrabasista orchestru Národního divadla moravskoslezského v Ostravě. Hru na kontrabas studoval nejprve na brněnské konzervatoři u Martina Šranka, poté pokračoval na JAMU u Miloslava Jelínka (magisterské studium ukončil v roce 2017). V rámci programu Erasmus absolvoval část studia na Amsterdamse Hogeschool voor de Kunsten ve třídě Petera Leerdama. Jako sólista se představil s Moravským komorním orchestrem, Rheinische Philharmonie Koblenz, Janáčkovou filharmonií Ostrava a Pražskou komorní filharmonií. Na kontě má řadu soutěžních úspěchů, je např. laureátem International Sperger Competition v německém Andernachu (2014).