Změna programu

Johann Sebastian Bach
Suita pro sólové violoncello č. 1 G dur BWV 1007 (16´)

Prélude
Allemande
Courante
Sarabande
Menuet I., II.
Gigue

György Ligeti
Sonáta pro sólové violoncello (9´)

Dialogo. Adagio, rubato, cantabile Capriccio. Presto con slancio

Johann Sebastian Bach
Suita pro sólové violoncello č. 3 C dur BWV 1009 (20´)

Prélude
Allemande
Courante
Sarabande
Bourrée I., II.
Gigue

/přestávka/

Johann Sebastian Bach
Suita pro sólové violoncello č. 4 Es dur BWV 1010 (22´)

Prélude
Allemande
Courante
Sarabande
Bourrée I., II.
Gigue

Gaspar Cassadó
Suita pro sólové violoncello (16´)

Preludio-fantasia. Andante
Sardana (danza). Allegro giusto
Intermezzo e danza finale. Lento ma non troppo. Allegro marcato

Zoltán Kodály
Sonáta pro sólové violoncello h moll op. 8

ÚČINKUJE:

Bruno PHILIPPE – violoncello

Během šťastných pěti let, která strávil u kalvinistického dvora knížete Leopolda z Anhalt-Köthenu (1718–23), opustil Johann Sebastian Bach (1685–1750) poprvé v životě profesi varhaníka. Ve zcela světském prostředí (za dvojnásobný plat, než měl předtím ve Výmaru) plnil přání 23letého Leopolda, vášnivého milovníka hudby, vybudovat z jeho 18členné kapely prvotřídní ansámbl ve kterém sám kníže s velkým nadšením hrál na housle, violu da gamba i cembalo. Bach se proto v tomto období více než jindy soustředil na tvorbu instrumentálních děl. Vedle prvního dílu Dobře temperovaného klavíru a Klavírní knížky pro Annu Magdalenu dal kromě jiného vzniknout čtyřem ouverturám, šesti Braniborským koncertům, šesti Sonátám a partitám pro sólové housle a konečně i šesti Suitám pro sólové violoncello.
Jedním z virtuosů knížecí kapely byl hráč na gambu a violoncello Christian Ferdinand Abel, pro nějž snad Bach, ovlivněn jeho, možná svých šest suit napsal. V téže kapele hrál i neméně slavný Christian Bernhard Linke, dokonce prý lépe placený. Je tedy možné, že Bach psal suity pro oba. Asi sto let kolovaly suity v rukopisech mezi malým počtem znalců. Teprve v roce 1825 se objevily v tisku v lipském vydání H. A. Probsta jako Six Sonates ou Études Pour le Violoncelle, a možná právě proto je většina hudebníků 19. století považovala za pouhé technické studie.
První čtyři suity (G dur, d moll, C dur a Es dur) jsou v běžném kvintovém ladění, pátá suita (c moll) vyžaduje přeladění „a“ struny o velkou sekundu níž, na tón „g“, čímž dosahuje temnějšího zabarvení. Šestá suita (D dur) byla původně určena pro zcela nový pětistrunný nástroj – violu pomposu, zvanou též violoncello picolo, který patrně na Bachovo přání právě pro tuto skladbu sestrojil Johann Christian Hoffmann z Lipska. V dnešní době se ovšem suita především ze zvukových důvodů hraje na čtyřstrunné violoncello, a je proto technicky velice náročná.
Bach posunul dosavadní možné hranice violoncellového interpretačního umění tím, že vizionářsky vytušil specifické možnosti nástroje, z nichž některých v jeho době nebylo ještě využito. Například přeladění nástroje v páté tzv. „Rozladěné suitě“ není sice jeho objevem, použil je dříve ve svých 7 ricercarech už Domenico Gabrielli, ale přidáním páté vrchní struny v šesté suitě zase nasměroval témbr violoncella do vyšších tónových rejstříků, v jeho době neslýchaných.
Na rozdíl od skladeb pro sólové housle má všech šest suit pro violoncello podobnou strukturu. Začínají Preludiem, předehrou, po níž následuje řada vysoce stylizovaných tanců: německá Allemande v klidnějším tempu, živá, virtuózní Courante, jeden ze tří noblesních francouzských tanců, Menuet, Gavotte nebo Bourrée, dále pomalá Sarabande, pocházející z Latinské Ameriky ze 16. století, a nakonec Gigue, divoký tanec pravděpodobně anglického původu.
Rukopis Šesti suit pro violoncello se nedochoval, vycházíme z opisu, který pořídila asi v roce 1728 Bachova druhá manželka Anna Magdalena Wilcke. Byla o šestnáct let mladší než Bach, pocházela z hudebnické rodiny a v Köthenu vystupovala se svým manželem jako profesionální zpěvačka s titulem „komorní hudebnice“. Její zásluhou se v pečlivých opisech dochovala celá řada Bachových skladeb. Druhý opis suit je dílem Bachova žáka Johanna Petera Kellnera a třetí, anonymní ze 2. poloviny 18. století byl v majetku varhaníka a obchodníka s notami Johanna Christopha Westphala z Hamburku. Později se našel ještě jeden anonymní manuskript z konce 18. století u Johanna Traega, vídeňského obchodníka s uměním. Oba poslední opisy obsahují více ornamentů a ozdob, zdá se, že se jedná o jinou interpretační edici z té doby a nejsou tak považovány za relevantní prameny.
Světově proslulý španělský violoncellista Pablo Casals, který šťastnou náhodou jako třináctiletý chlapec v obchodě s hudebninami v Barceloně v nánosu ostatních not violoncellové literatury Bachovy suity objevil a po více než deseti letech namáhavého zkoumání a vybrušování s nimi před publikem senzačně vystoupil, v roce 1955 řekl: „Kdyby Bach nebyl existoval a objevil se nyní, uprostřed současného zmatku, byl by jeho příchod pozdraven jako příchod Mesiášův“.

Sonáta pro sólové violoncello Györgye Ligetiho (1923–2006) měla pohnutý osud. První větu Dialogo. Adagio, rubato, cantabile napsal během svých studií na Akademii Ferenze Liszta v Budapešti již v roce 1948. Podle vzpomínek autora byla prvním impulsem k napsání neopětovaná láska ke spolužačce, violoncellistce Annus Virány. Ta však o citech mladého skladatele neměla tušení a větu nikdy neprovedla. Dialog je rozhovorem dvou lidí, muže a ženy, který je vměstnán do 16 taktů o různé délce. Autor zpracovává starověké modální melodie, které se zachovaly prostřednictvím maďarské lidové hudební tradice v duchu Ligetiho kompozičních vzorů Bély Bartóka a Zoltána Kodálye. Druhá, kontrastní, neobyčejně impulzivní a technicky velmi obtížná věta Capriccio. Presto con slancio, vznikla v roce 1953 na objednávku starší a známější violoncellistky Very Dénes a je přímou reakcí na 24 brilantních Capriccií op. 1 Niccoly Paganiniho, se autor v mládí setkal. Dénes obě části sonáty připravila k provedení, avšak vzhledem k politické a kulturní situaci, jaká v Maďarsku panovala (obdobně jako v tehdejším Československu), skladba přes ideologickou schvalovací komisi Unie maďarských skladatelů neprošla. Dílo bylo zařazeno do kategorie „nevyhovujících“, a ač byl pořízen jeho rozhlasový záznam, nebyl nikdy odvysílán. Teprve po 25 letech se sonáta dočkala svého prvního provedení, kdy ji ve světové premiéře provedl vynikající anglický violoncellista, syn cejlonských rodičů, Rohan de Saram na Bachově festivalu v Londýně v roce 1979. Partituru vydalo nakladatelství Schott Music v roce 1990 a od té doby je Ligetiho sonáta stálou a vítanou součástí repertoáru mnoha violoncellistů.
Ligeti sám neměl lehký život, v mládí čelil diskriminaci pro svůj židovský původ, v roce 1944 byl poslán do tábora nucených prací, rodiče i bratr byli deportováni do koncentračních táborů a ze všech jeho příbuzných přežila pouze matka. V prosinci 1956, dva měsíce po krvavém potlačení maďarského lidového povstání sovětskou armádou, uprchl se svou ženou do Vídně. Tam se setkal s řadou klíčových postav hudební avantgardy, která jej silně ovlivnila. Od roku 1960 se Ligetiho díla stále častěji objevují na různých pódiích a získávají na věhlasu. V roce 1973 se stal profesorem kompozice na Vysoké škole hudby a divadla v Hamburku (Hochschule für Musik und Theater), kde setrval až do odchodu do penze v roce 1989.
„Když se mě zeptají, kdo jsem, odpovídám: V Sedmihradsku narozený Maďar židovského původu, zpočátku rumunskou, potom maďarskou, a nakonec s rakouskou státní příslušností. Nepatřím nikam, patřím k evropské inteligenci a kultuře. (…) Mou mateřštinou je maďarština, nejsem ale opravdový Maďar, protože jsem Žid. Nejsem však členem žádné židovské náboženské obce, jsem tedy asimilovaný Žid. Tak úplně asimilovaný ale také nejsem, protože jsem pokřtěn. Dnes, v dospělosti, žiji v Rakousku a Německu a již delší dobu jsem rakouským státním občanem. Nejsem však ani pravý Rakušan, jen přivandrovalec, a moje němčina zůstane navždy podbarvená maďarským přízvukem.“

Gaspar Cassadó (1897 – 1966) byl španělský violoncellista a skladatel. Narodil se v Barceloně a v sedmi letech začal chodit na hodiny violoncella. Když mu bylo devět, hrál v recitálu, kde byl v publiku Pablo Casals, který se okamžitě nabídl, že ho bude učit. Poté se Cassadó vrátil do Barcelony a koncertoval s předními orchestry Španělska. Od roku 1918 vystupoval také ve Francii a Itálii, navštívil rovněž Argentinu. Od roku 1922 začal uvádět vlastní skladby. V roce 1923 se seznámil se zpěvačkou a klavíristkou Giuliettou Gordigiani, společně objížděli evropská pódia a dosahovali velkých úspěchů. V roce 1940 vycestoval po Spojených států, kde strávil i léta druhé světové války. Od roku 1946 byl profesorem na Accademia Musicale Chigiana v Sieně a od roku 1958 na Staatliche Hochschule für Musik v Kolíně nad Rýnem.
Suitu pro sólové violoncello d moll, která je dnes zřejmě jeho nejhranějším dílem, napsal v roce 1920. První věta cituje Sonátu pro sólové violoncello Zoltána Kodálye a slavné flétnové sólo z baletu Maurice Ravela Daphnis et Chloé.
O velkou propagaci tohoto díla se zasloužil hlavně János Starker, americký violoncellista maďarského původu, který často zařazoval Suitu na svých sólových recitálech spolu s Kodályho výše jmenovanou Sonátou. Postupně si našla místo v repertoáru snad všech světově uznávaných violoncellistů. Je oblíbená hlavně pro temperamentní hudebnost a vysokou technickou obtížnost.
Suita má tři části. Podle Cassadóova žáka Marçala Cervery každá z vět měla představovat jednotlivý region Španělska. První věta představuje centrální region Španělska – Castilla-La Mancha. Druhá věta symbolizuje, pro tento region typickým tancem sardana, Katalánsko. Třetí věta je zase inspirována Španělským jižním regionem Andalusií. Zřejmý je v rámci formální struktury i odkaz na J. S. Bacha (Preludium zahajující Suitu).

(Jiří Hanousek)

Bruno Philippe se narodil v roce 1993. Hru na violoncello studoval na Conservatoire National Supérieur de Musique de Paris. Poté v letech 2014–18 jako mladý sólista pokračoval ve studiu na Kronberské akademii u Franse Helmersona a účastnil se mistrovských kurzů u Davida Geringase, Stevena Isserlise, Garyho Hoffmana, Pietera Wispelweyho a Clemense Hagena v salcburském Mozarteu.
V roce 2018 získal ocenění Objev roku v kategorii Instrumentální umělec při každoročním francouzském ocenění klasické hudby Victoires de la Musique Classique. Již předtím v roce 2014 získal Cenu Nicolase Firmenicha na Verbier Festivalu a poté 3. cenu a Cenu diváků na prestižní Mezinárodní soutěži ARD v Mnichově. Získal také speciální ceny na Čajkovského mezinárodní soutěži V Moskvě (červen 2015) a Feuermannově soutěži v Berlíně (listopad 2014). V roce 2015 se stal „Objevem klasické hudby ADAMI“ a v roce 2016 pak vyhrál Prix pour la Musique de la Fondation Safran v oboru hra na violoncello. V roce 2017 se stal laureátem soutěže královny Alžběty v Bruselu a v roce 2022 byl do Bruselu opětovně pozván, aby zahrál v živém vysílání televizní stanice „Musiq3“.
Vystupoval na prestižních místech a festivalech ve Francii (Festival de Pâques, Aix-en-Provence, Philharmonie de Paris, Auditorium du Louvre, La Grange au Lac, Festival de Radio France Montpellier-Occitanie) i na mezinárodní scéně, včetně berlínského Konzerthausu, Alte Oper, Frankfurtu, Teatro Colón, Bogoty a Bavorského rozhlasu v Mnichově. Představil se s mnoha předními evropskými orchestry včetně Radio-Sinfonieorchester Frankfurt pod vedením Christopha Eschenbacha, Dijon-Bourgogne Orchestra pod taktovkou Gabora Takácse-Nagye, Symphonieorchester des Bayerischen Rundfunks, Konzerthaus Orchester Berlin, Münchener Kammerorchester, Orchestre National de Bordeaux, Orchestre de Chambre de Paris, Orchestre de Chambre de Lausanne a Orchestre Philharmonique de Monte-Carlo.
Stejně komfortně se cítí v oblasti komorní hudby, kde se objevil po boku mnoha prestižních umělců, jakými jsou Gary Hoffman, Tabea Zimmermann, Gidon Kremer, Christian Tetzlaff, David Kadouch, Renaud Capuçon, Tanguy de Williencourt, Antoine Tamestit, Sarah Nemtanu, Lise Berthaud, Timothy Ridout , Stephen Waarts, Kian Soltani, Christophe Coin, Raphaël Pidoux a Cédric Tiberghien. Je rovněž uznávaným interpretem barokního repertoáru, vystupoval po boku Jeana Rondeaua, Thomase Dunforda a Lea Desandreho a pravidelně jako sólista spolupracuje se souborem Ensemble Jupiter, s nímž na jaře 2022 (a znovu v roce 2023) absolvoval turné po USA s velmi pozitivním ohlasem u kritiky.
Jeho první CD věnované Brahmsovým sonátám s Tanguyem de Williencourtem vyšlo v roce 2015 ve společnosti Evidence Classic. V roce 2017 nahrál už pro francouzské hudební vydavatelství Harmonia Mundi díla Beethovena a Schuberta. O dva roky později zde vyšla jeho nahrávka Prokofjevovy Sinfonie Concertante s Radio-Sinfonieorchester Frankfurt pod taktovkou Christopha Eschenbacha a na jaře 2022 pak album s kompletem Bachových violoncellových suit.
Mezi zaznamenáníhodné akce z uplynulých sezón patří mj. i debutové vystoupení s Janáčkovou filharmonií a Christianem Armingem (2021), koncerty s Konzerthaus Orchester Berlin a Orchestre de Chambre de Lausanne s Christophem Eschenbachem, komorní koncerty s Antoinem Tamestitem v Kolíně nad Rýnem, Cédricem Tiberghienem na festivalu Hindsgavl a debut v Carnegie Hall s Ensemble Jupiter. Absolvoval rovněž rezidenční pobyt u Orchestre Symphonique de Bretagne.
V sezóně 2023/24 si odbyl úspěšné debuty s Royal Northern Sinfonia, Sinfónica de Tenerife a Hallé Orchestra s repertoárem, jež zahrnoval Čajkovského Variace na rokokové téma, Haydnův Violoncellový koncert č. 1 a Saint-Saënsův Violoncellový koncert č. 1. Dále debutoval ve Wigmore Hall s klavíristou Tanguyem de Williencourtem (v programové shodě s jeho dalším albem pro Harmonia Mundi) a s recitálem vystoupil na Flanders Festival v Gentu.
Je reprezentantem firem Larsen a Pirastro (používá výhradně struny Pirastro Oliv a Passione). Hraje na violoncello Gennaro Gagliano z roku 1760, které mu laskavě zapůjčila Beare’s International Violin Society.