PROGRAM

Josef Suk
Elegie op. 23 (6´)

Allegro non troppo
Allegro appassionato
Andante
Allegretto grazioso

Antonín Dvořák
Klavírní trio č. 3 f moll op. 65 (40´)

Allegro ma non troppo
Allegretto grazioso
Pocco adagio
Finale: Allegro con brio

/přestávka 15 minut/

Bedřich Smetana
Klavírní trio g moll op. 15 (30´)

Moderato assai
Allegro ma non agitato
Finale: Presto

ÚČINKUJÍ

Smetanovo trio:
Jitka Čechová – klavír
Markéta Janoušková – housle
Jan Páleníček – violoncello

V tvůrčím i osobním životě modernisty Josefa Suka (1874–1935) hrál velikán české hudby Antonín Dvořák nezastupitelnou roli. Suk nastoupil roku 1891 do Dvořákovy nově ustanovené mistrovské třídy na pražské konzervatoři a záhy se stal mimořádně oblíbeným žákem svého učitele. Mezi oběma umělci postupně vzniklo těsnější pouto, které rozhodně překračovalo hranice běžného vztahu učitel-žák. Suk často navštěvoval Dvořáka i v soukromí, zejména na jeho letním sídle ve Vysoké u Příbrami. Tam se potkával s Dvořákovou dcerou Otilkou, s níž jej její otec už dříve seznámil coby s třináctiletým děvčetem ve foyer Národního divadla. Suk se pak začal Otilce dvořit; vzali se roku 1898 a prožili spolu neobyčejně láskyplný vztah. Dvořákova tvorba měla na jeho chráněnce značný vliv, nicméně Josef Suk jako mimořádně nadaný skladatel dokázal tyto inspirace brzy přetavit do osobitého kompozičního stylu, což se projevilo zejména v jeho nejniternější skladbě Asrael – programní symfonii, jež reagovala na úmrtí Antonína Dvořáka v roce 1904 a milované Otilky, která svého otce následovala rok nato ve věku pouhých osmadvaceti let.
Svou Elegii napsal v roce 1902, tedy ještě za života obou, v době, kdy prožíval poměrně šťastné životní období. Touto skladbou však reflektoval smrt Julia Zeyera a inspirovala ho k ní četba cyklu mytologických epických básní Vyšehrad onoho významného českého literáta. Nebylo to poprvé, kdy Suk zareagoval hudbou na Zeyerovo dílo – roku 1898 zkomponoval jevištní hudbu k jeho dramatické pohádce Radúz a Mahulena a o tři roky později i k jeho scénické legendě Pod jabloní. Elegie původně vznikla pro netradiční nástrojové obsazení: smyčcové kvarteto doplněné o ještě jedny housle, violoncello, harmonium a harfu (inspirace pro užití harfy možná pramení ze Smetanovy symfonické básně Vyšehrad, pro níž jsou nejcharakterističtější úvodní čtyři akordy hrané právě na tento nástroj). Mnohem častěji uváděná verze pro klavírní trio vznikla později. Skladba začíná vroucí melodií v pomalém tempu, která je záhy vystřídána dramatickým průběhem, v němž oba smyčcové nástroje za doprovodu klavíru vedou nejprve krátký vzrušený dialog, vzápětí se však dostanou do vzájemného souladu a formální i obsahové harmonie.

Sukův učitel a tchán Antonín Dvořák (1841–1904) psal Klavírní trio č. 3 f moll op. 65 již jako zralý tvůrce, který už několik let dobýval svět. V této době měl za sebou evropský úspěch Moravských dvojzpěvů, Slovanských tanců, Slovanských rapsodií, opery Dimitrij nebo rozsáhlé kantáty Svatební košile, po nichž se začaly množit objednávky zahraničních vydavatelů na další skladby. Ten největší mezinárodní úspěch v podobě obsazení ředitelského místa na konzervatoři v New Yorku na něj však teprve čekal.
Dnes uváděné klavírní trio začal Dvořák komponovat krátce po skonu své matky, k němuž došlo na konci roku 1882. Dílo svou čtyřvětou strukturou, poměrně značnou délkou čtyř desítek minut a závažností hudební výpovědi evokuje spíše symfonii než komorní skladbu. První část je komponována tradičně v sonátové formě, druhá má charakter scherza s výrazově kontrastní střední částí, třetí je jedinou větou v pomalém tempu s epizodickým vzruchem, který funguje jako účinné ozvláštnění její nostalgické melodie; finále je kombinací ronda a sonátové věty, ústí do triumfálního závěru s několika dílčími codami, kdy má posluchač dojem, že dílo již končí, nicméně skladateli se ještě nechce a své hudební myšlenky rozvíjí dál.

Smrt člena rodiny stála i za vznikem Klavírního tria g moll op. 15 zakladatele české národní hudby Bedřicha Smetany (1824–1884). Šlo o jeho prvorozenou dceru Bedřišku, která ze všech pěti dětí dělala tatínkovi největší radost. Ač zemřela v pouhých čtyřech letech, stihla projevit nadprůměrné hudební nadání i neobyčejný zájem o toto múzické umění. Příčinou jejího skonu byla spála. Smetanovou reakcí na odchod milované dcerky v roce 1855 byla zmíněná skladba. Spisovatel Pavel Kosatík v letos vydaném smetanovském životopisu toto trio trefně charakterizuje: „Poprvé se tak stalo, že prostřednictvím tria skladatel sdělil osobní bolest; místy tak nevýslovnou, že ji hudba v některých pasážích jakoby ani nemůže unést; jediný únikový výraz této bolesti zde nakonec zaznívá v podobě osamělého klavíru, který jako by se snažil naposledy zachytit drobné dětské srdce, dokud je ještě živé a bije.“ Smetana tím pozvedl žánr klavírního tria, do té doby určeného spíše k domácímu amatérskému muzicírování, na platformu, která sděluje závažné myšlenky a nejniternější pocity. Tato třívětá kompozice dokáže v posluchači vyvolat hluboký dojem sžíravé lidské bolesti, která je v konečném důsledku statečně překonána. Zřejmě proto, že je skladba tak nezvykle koncipovaná, zaznamenala při pražské premiéře 3. prosince 1855 vlažný ohlas a publikum u nás i v zahraničí objevilo její nesporné hudební i čistě lidské kvality až později.

(Petr Ch. Kalina)

SMETANOVO TRIO (1914–2024)
Smetanovo trio, založené legendárním českým klavíristou Josefem Páleníčkem, patří k nejprestižnějším českým souborům současnosti. Trio navazuje na ideál, který vytvořili jeho předchůdci, ale i další významné sólistické osobnosti interpretačního umění 20. století, které se setkávaly na poli komorní hudby (David Oistrach, Mstislav Rostropovič, Svjatoslav Richter, Isaac Stern, Leonard Rose, Eugene Istomin). I dnešní členové Smetanova tria – všichni tři významní čeští sólisté – dokazují, že základním předpokladem úspěchu každého kvalitního tria je dokonalá sólistická vybavenost hráčů. Na žádost pořadatelů čas od času kombinují svá triová vystoupení se sólovými skladbami, tak jak to odpovídá původní slavné tradici této komorní formace.
Cesta Smetanova tria je lemována mimořádnými domácími i mezinárodními úspěchy. Trio je nositelem Ceny komorního spolku při České filharmonii a Ceny Nadace Bohuslava Martinů. Za nahrávky CD získalo Smetanovo trio řadu prestižních mezinárodních cen (mj. BBC Music Magazine Awards, Diapason d‘Or, cenu měsíce BBC Chamber recording of the month, MusicWeb International). Od roku 2024 se stalo Smetanovo trio rezidenčním souborem jednoho z nejslavnějších sálů světa – londýnské Wigmore Hall.
Je pravidelným hostem významných pódií doma (Pražské jaro, Janáčkův máj, Mezinárodní festival Český Krumlov, Moravský podzim, Lípa Musica, Concentus Moraviae, Malostranské komorní slavnosti atd.), a v zahraničí (Francie, Německo, Švýcarsko, Velká Británie, Itálie, Španělsko, Slovinsko, Chorvatsko, Lucembursko, Japonsko, Brazílie, Argentina, USA, Egypt atd.).
Spolupracovalo s předními dirigenty – Jiří Bělohlávek, Libor Pešek, John Axelrod, Michael Boder, Tomáš Hanus nebo Stanislav Vavřínek – a s domácími i zahraničními orchestry, z nichž jmenujme například Bamberger Symphoniker, Orchestra della Svizzera italiana Lugano, Orchestre National des Pays de la Loire, Orquestra Sinfonica Brasileira, Symfonický orchestr hl. města Prahy FOK, Pražská komorní filharmonie, Komorní filharmonie Pardubice, nebo Moravská filharmonie Olomouc.
Smetanovo trio realizovalo celou řadu nahrávek u domácích a zahraničních společností, od roku 2000 pravidelně nahrává pro firmu Supraphon. Tato spolupráce přinesla celou řadu prestižních ocenění u nás i v zahraničí – např. CD s díly Smetany, Suka a Nováka (Supraphon, 2005) získalo prestižní ocenění francouzských časopisů Diapason a Le Monde de la musique. Nahrávka byla rovněž vybrána britským BBC Music Magazine jako nahrávka měsíce srpna 2005 v oblasti komorní hudby. Další nahrávka Smetanova tria, tentokrát díla A. Dvořáka (Supraphon, 2006), byla opět oceněna BBC Music Magazine tentokrát jako nejlepší nahrávka měsíce září 2006, posléze obdržela významnou cenu roku 2007 v oblasti komorní hudby BBC Music Magazine Chamber Award a rovněž získala nejprestižnější francouzské ocenění CD nahrávek Diapason d‘Or. Nahrávka Čajkovského a Dvořáka (Supraphon, 2008) obdržela cenu měsíce BBC Chamber recording of the month za prosinec 2008. V roce 2010 vydal Supraphon CD s díly Mendelssohna a Schuberta. Odborná kritika oceňuje „výjimečné sólistické kvality a brilantní techniku, dynamičnost hry, perfektnost souhry…“, mluví o „krevní spřízněnosti…“
V červnu 2012 dokončilo Smetanovo trio další velký projekt – soubornou nahrávku trií J. Brahmse, která vyšla u firmy Supraphon na podzim 2012. Na konci roku 2013 vyšel u firmy TRIART Recording 1. díl kompletního koncertantního díla J. Brahmse (Dvojkoncert op. 102 a Klavírní koncert d moll op. 15) ve spolupráci s Filharmonií Hradec Králové za řízení O. Kukala. Dalším CD Smetanova tria jsou kompletní tria D. Šostakoviče a M. Ravela vydaná na začátku roku 2014 u firmy Supraphon, oceněná mnoha prestižními časopisy Evropy (např. CD měsíce června 2014 MusicWeb International, International Record Review 5/2014, BBC Music Magazine 7/2014). V březnu 2016 vyšla u labelu Supraphon v podání Smetanova tria souborná nahrávka trií B. Martinů, která začala okamžitě sklízet úspěchy po celé Evropě a v USA. Zvítězila i v celosvětovém hlasování o nejlepší komorní CD roku a získala tak prestižní BBC Music Magazine Award 2017.Také nahrávka Smetanova tria, vydaná v březnu 2019, s klavírními trii Zemlinského, Rachmaninova a Arenského, sklidila světová ocenění – BBC Music Magazine Chamber Choice. V roce 2020 Smetanovo trio vydalo u firmy Supraphon k 250. výročí narození L. van Beethovena dvojdisk, který v prosinci 2020 získal titul Chamber Choice časopisu BBC Magazine.

Klavíristka Jitka Čechová vystudovala hru na klavír na Pražské konzervatoři u Jana Novotného a pokračovala na Akademii múzických umění v Praze ve třídě Petera Toperczera. Absolvovala postgraduální studium u Eugena Indjice v Paříži a Vitali Berzona ve Freiburgu, mistrovské kurzy u R. Kehrera ve Výmaru, E. Indjice a L. Bermana v Piešťanech.
Získala titul laureáta v řadě mezinárodních soutěží. Jako sólistka je velmi vysoce ceněna kritikou v mnoha evropských zemích a také v Jihoafrické republice, Jižní Americe, Thajsku a Japonsku. Je pravidelně zvána na velké hudební scény a festivaly doma i v cizině (Edinburgh, Graz, Paříž, Frankfurt, BadenBaden, Bodensee Festival, Pražské jaro, Ticino Musica ad.).
Komorní hudba je pro Jitku Čechovou jednou z nepostradatelných složek její hudební identity. Natočila řadu sólových a komorních nahrávek pro české i zahraniční společnosti. K jejím největším počinům v této oblasti patří kompletní nahrávka klavírních děl Bedřicha Smetany (8 CD) pro vydavatelství Supraphon, oceněná mnohočetně v Čechách i v zahraničí.

Houslistka Markéta Janoušková je absolventkou prestižní Hochschule für Musik Hanns Eisler v Berlíně. Dále studovala na Pražské konzervatoři a Akademii múzických umění v Praze a na Chicago College of Performing Arts. Je pravidelně zvaná na mezinárodní festivaly a koncerty po celé Evropě i v zámoří. Vystoupila v předních koncertních sálech, jako například v komorních sálech Berlínské filharmonie a Elbphilharmonie, Konserthuset ve Stockholmu či v pražském Rudolfinu a Smetanově síni. Mezi koncertní úspěchy patří vystoupení na Brave Music Festival Filharmonie Sibiu, La Dimore de Quartetto v Benátkách či Hulencourt Art v Belgii. Natáčí pro zahraniční i české vydavatelské společnosti a rozhlasové stanice. V roce 2023 jí vyšlo sólové album „l‘Astre Bleu“ u prestižní německé společnosti GENUIN (Naxos DE). Jako sólistka je součástí unikátního nahrávacího projektu představující komorní díla Miloslava Kabeláče pro Deutschlandfunk Kultur Capriccio, kde jsou jejími kolegy první hráči a sólisté Berlínských filharmoniků. Nominaci na prestižní cenu Ursula and Dwight Mamlok Award 2022 získala v sólové kategorii umělců do 35 let, kteří se systematicky věnují provádění soudobé hudby.
Markéta Janoušková hraje na unikátní housle H. Lockey Hill z 18. století, laskavě zapůjčené ze soukromé sbírky.

Violoncellista Jan Páleníček vystudoval konzervatoř a AMU v Praze u Saši Večtomova a Miloše Sádla. Setkání s Paulem Tortelierem, světoznámým francouzským violoncellistou, bylo vrcholem doby Páleníčkova uměleckého zrání. Komorní hudbu studoval u svého otce Josefa Páleníčka a ve třídě Josefa Vlacha – primária legendárního Vlachova kvarteta.
Účast na mezinárodních soutěžích Janu Páleníčkovi přinesla několikerá ocenění laureáta. Jako sólista spolupracuje s předními českými i zahraničními orchestry: např. Symfonický orchestr FOK, SOČR, Janáčkova filharmonie Ostrava, Festivalový orchestr Lugano (Švýcarsko), Sukův komorní orchestr, Filharmonie Hradec Králové, Komorní filharmonie Pardubice, Filharmonie Monte Carlo, Státní filharmonie Brno, Filharmonie Bohuslava Martinů, Bamberští symfonici (SRN), Pražská komorní filharmonie, Moravská filharmonie Olomouc, KwaZulu-Natal Philharmonic (JAR) a další. Koncertní cesty ho zavedly do mnoha zemí Evropy, Ameriky, Afriky a východní Asie.
Realizoval řadu nahrávek pro české i zahraniční gramofonové společnosti, rozhlas a televizi. S mimořádným úspěchem se setkaly především nahrávky sonát J. Brahmse, B. Martinů, S. Rachmaninova a nahrávky koncertů A. Dvořáka, P. I. Čajkovského a J. Haydna.
Působil řadu let pedagogicky na Pražské konzervatoři a Akademii múzických umění v Praze.
Hraje na unikátní nástroj z dílny F. Delanoy z roku 1829.