Josef Suk
Balada a serenáda op. 3

Robert Schumann
Fantastické kusy op. 73

Fryderyk Chopin
Sonáta g moll pro violoncello a klavír op. 65

Jiří Hanousek – violoncello
Ivo Fišer – violoncello
Eliška Novotná, j. h. – klavír
Alexandr Starý, j. h. – klavír

Jiří Hanousek o Chopinově Sonátě g moll:
Mohu mluvit o trvalém štěstí: se Sonátou g moll op. 65 Fryderyka Chopina jsem se poprvé setkal na popud vynikající pianistky Renáty Ardaševové, naše premiéra proběhla na komorním večeru k výročí autorova narození v Besedním domě v Brně asi před dvaceti lety. O mnoho let později jsem pak k jejímu provedení v síni slezskoostravské radnice pozval jejího neméně inspirativního manžela Igora Ardaševa a naposledy jsem si tuto nádhernou skladbu zahrál na 59. Chopinově festivalu v Mariánských Lázních 24. 8. 2018 s naší Eliškou Novotnou, která si festivalové publikum úplně podmanila. Co víc si přát…

Robert Schumann (1810 – 1856) byl německý skladatel, klavírista, dirigent a hudební kritik.  Byl nejmladším synem Augusta Schumanna, plodného spisovatele, překladatele romantické literatury a „ctihodného občana a knihkupce“ ze saského městečka Zwickau. Na klavír hrál od sedmi let, ale jeho dráhu profesionálního klavíristy zmařilo chronické zranění pravé ruky (zřejmě výsledek nošení dřevěné dlahy ke zlepšení prstokladu). Věnoval se proto především skladbě. V roce 1834 začal s několika společníky vydávat hudebně kritický časopis Neue Zeitschrift für Musik. Vedle klasiků zde propagoval i některé své současníky, jejichž hudbu obdivoval, například Chopina či Berlioze. Jeho tvorbu velmi ovlivňovala jeho celoživotní láska, vynikajicí pianistka a od r 1840 také manželka Clara (rozená Wiecková, měli spolu 8 dětí), která se stala inspirátorkou mnoha klavírních, komorních i symfonických skladeb. Působil na lipské konzervatoři, ucházel se neúspěšně po R.Wagnerovi o místo dvorního kapelníka v Drážďanech. Od r 1850 zastával místo městského hudebního ředitele v Düsseldorfu, což mu však vzhledem k jeho tiché a neprůbojné povaze (pravděpodobně také přecenil své dirigentské schopnosti) způsobilo nervovou chorobu (maniodepresivní psychóza), která ho po pokusu o sebevraždu přivedla do ústavu v Endenichu, kde také zemřel. Jeho dílo obsahuje především klavírní skladby, ale rovněž písně, symfonie, operu, komorní hudbu a patří k tomu nejkrásnějšímu, co romantismus v hudbě přinesl.
Rok 1849 byl nejplodnějším obdobím Schumannova života, v němž vznikla řada jeho violoncellových skladeb včetně Fantazijních kusů, op. 73 (původně nazývané Soirée Pieces a komponované pro klarinet a klavír), které patří mezi klenoty violoncellové literatury. Poetický název skladby podporuje základní romantickou představu, že kreativní vyjádření je produktem neomezené umělcovy fantazie.

Josef Suk  (1874 –1935) byl český skladatel a houslista, žák a zeť Antonína Dvořáka. Byl velkým hudebním lyrikem na přelomu pozdního romantismu a moderny 20. stol. Spolu s V. Novákem byl nejvýraznějším představitelem Dvořákovy kompoziční školy a jedním z vůdčích zjevů první vlny české hudební moderny. Sukovo dílo není rozsáhlé (37 opusových čísel, především díla symfonická, komorní a klavírní), ale má jedinečné rysy. Obdivujeme vedle jeho hluboké citovosti a bohaté melodičnosti technické mistrovství, suverénní zvládnutí komplikovaných vyjadřovacích prostředků (harmonie, polyfonie) a mistrovskou instrumentaci. Ke komponování neměl příliš časového prostoru díky tomu, že jako člen Českého kvarteta absolvoval na 4000 koncertů, významná je také jeho činnost pedagogická (byl profesorem skladby na pražské konzervatoři).
Pro obrovskou hloubku výrazu se setkávají stále s velkým úspěchem u publika dvě violoncellové skladby Balada a Serenáda op.3, které vznikly v letech 1890 a 1898.

Jiří Hanousek patří mezi nejvýraznější hudební osobnosti Ostravska a k nejlepším violoncellistům v České republice. Je absolventem konzervatoře v Ostravě, kde studoval hru na violoncello ve třídě Ivana Měrky a Jana Hališky. Současně se věnoval kompozici u Jaromíra Podešvy. Po absolutoriu konzervatoře pokračoval ve studiu na AMU v Praze u Miloše Sádla. Svůj talent a mistrovství prokázal mimo jiné získáním titulu laureáta soutěže Pražského jara. Pro jeho hru je charakteristická jak vysoká tónová kultura, tak technická brilance a strhující muzikální projev. V současné době působí jako sólista a koncertní mistr JFO. Na svých četných zahraničních koncertech hrál s českými a zahraničními orchestry ve Francii, Německu, Španělsku, Itálii, Švýcarsku, Polsku, USA, Kanadě, Jižní Koreji, Japonsku i na Taiwanu. V roce 1994 a počátkem roku 1995 uskutečnil úspěšná koncertní turné po USA. Jako sólista se představil v rámci turné Janáčkovy filharmonie i posluchačům v Austrálii.
S JFO natočil Dvořákův koncert h moll a v premiéře koncert pro violoncello a orchestr amerického skladatele Ch. R. Berryho. Pro americkou firmu Centaur nahrál spolu s klavíristou Pavlem Kašparem Sonáty pro violoncello a klavír B. Martinů, pro švýcarskou firmu Tudor v Sonáty J. B. Foerstra a v koprodukci bavorského rozhlasu pro italskou firmu Real sound sonáty pro violoncello a klavír francouzských skladatelů 20. století C. Debussyho, F. Poulenca a Ch. Koechlina.
Českou premiéru měly v jeho interpretaci Koncert pro violoncello a orchestr Samuela Barbera, Gardens of Exile Gérarda Schurmanna a také Kurtágovy Tři kusy pro violoncello. Kromě úspěšné sólistické a orchestrální činnosti se věnuje i pedagogické činnosti. Vyučuje na Janáčkově konzervatoři a na Fakultě umění Ostravské univerzity.
Je činný i jako publicista, je autorem knih František Smetana 1914-2004, violoncellový virtuos a jeho životní pouť (2014) a Komorní orchestr Leoše Janáčka v letech 1964-2016, jeho historie a interpretační přínos (2018).

Violoncellista Ivo Fišer se narodil v Karviné. S hudbou byl v kontaktu od šesti let nejprve prostřednictvím klavíru a o něco později také violoncella (ZUŠ Havířov, Jan Danel), které studoval později i na ostravské konzervatoři a následně na JAMU v Brně u Jana Hališky. Stal se finalistou několika violoncellových soutěží (Heranovo Ústí, Beethovenův Hradec, Písek, soutěž konzervatoří atd.), za provedení Variací na Rossiniho téma B. Martinů získal  Prix musical de radio Brno a dostal příležitost vystupovat s Janáčkovou filharmonií Ostrava a Filharmonií BM Zlín. Vzdělání zakončil letním pobytem na Yehudi Menuhin Academy v Blonay ve Švýcarsku.
Již za studií udělal konkurz do Státní filharmonie Brno, ale po absolvování vojenské služby se vrátil do Ostravy (člen JFO od r. 1992, koncertní mistr od r. 1994). Po celou svou hudební kariéru se s oblibou věnoval vedle orchestrální praxe rovněž komorní, příležitostně i sólové hře v Ostravském triu a zejména v Janáčkově komorním orchestru. S těmito soubory koncertoval na mnoha pódiích v Evropě, Asii i USA a nahrál řadu CD.
Jako sólista např. provedl světovou premiéru violoncellového koncertu italského skladatele Diega Contiho (2009, Pescara), 2011 se organizačně a interpretačně podílel na vydání CD Janáčkova komorního orchestru se skladbami L. Janáčka, B. Martinů a P. Haase u britského vydavatelství Chandos Records. Netradiční  perličkou bylo rovněž vystoupení s legendární britskou skupinou Jethro Tull na koncertech v ČR (2011).

Interpretaci Elišky Novotné označují kritici a posluchači jako hudebně naléhavou, důslednou a zcela přesvědčivou. Oceňována je její perlivá technika, stylová čistota a hluboká muzikálnost. Z koncertních výkonů vyzařuje potěšení ze hry a radost ze života. Debutovala provedením Mendelssohnova Klavírního koncertu g moll v Tonhalle v Zürichu (1998) a ve Dvořákově síni pražského Rudolfina (2000). Již předtím absolvovala turné s JFO ve Španělsku (1996). Tato vystoupení navazovala na její ocenění v mnoha národních i mezinárodních interpretačních soutěžích. Za jejími úspěchy stojí spolupráce s významnými pedagogy Martou Toaderovou a Ivanem Klánským, který Elišku provázel během studií na AMU v Praze a na dvouletém studijním pobytu ve švýcarském Luzernu. Vedle koncertní činnosti se průběžně věnuje nahrávání. Pro Český rozhlas natočila řadu skladeb sólových i komorních. Její láska ke komorní hudbě ji předurčuje jako ideální partnerku instrumentalistům i zpěvákům. Na kontě má řadu sólových i komorních CD. Kromě sólové a komorní činnosti vyučuje hru na klavír na Fakultě umění Ostravské univerzity.

Alexandr Starý pochází z Ostravy, kde studoval Janáčkovu konzervatoř u Marty Toaderové. Díky svému zájmu nejen o čistě hudební disciplíny však ve stejné době navštěvoval také Gymnázium Olgy Havlové. Po středoškolském studiu absolvoval Fakultu umění Ostravské univerzity, kde nyní působí jako korepetitor. Své interpretační zkušenosti měl možnost si rozšířit také účastí na mistrovských kurzech u pedagogů světového věhlasu, jakými jsou Dimitri Bashkirov, Zoltán Kocsis, Marta Gulyás či Andrzej Jasinski. Své čtyřleté působení na prestižní Letní akademii v německém Pommersfeldenu završil v roce 2008 provedením 2. klavírního koncertu Sergeje Rachmaninova pod taktovkou Sergio Cárdenase. Často koncertoval s Janáčkovou filharmonií Ostrava, Státní filharmonií Brno a jinými orchestry. Byl mnohokrát oceněn na mezinárodních soutěžích (nejvyšší ocenění na Mezinárodní Beethovenově soutěži v Hradci nad Moravicí a Mezinárodní soutěži F. Chopina v Mariánských Lázních). Již od útlého dětství kombinuje dráhu sólovou s činností hráče komorní hudby a je proto mnohými interprety často zván ke spolupráci. Pro svou všestrannost je ceněn nejen instrumentalisty, ale díky svým mnohaletým zkušenostem v oblasti písně a opery je vítaným spoluhráčem i pro mnohé pěvce. Díky spolupráci s pěvcem Janem Martiníkem získal také ocenění pro nejlepšího korepetitora Mezinárodní pěvecké soutěže Jeleny Obrazcovové v Moskvě nebo pozvánku na mistrovské kurzy zaměřené na interpretaci německé písně vedené Thomasem Quasthoffem. Dlouhodobě spolupracuje také s houslistkou Martinou Bačovou nebo basistou Richardem Novákem. Je členem klavírního tria A Tre.