PROGRAM

Jean Sibelius
Symfonie č. 7 C dur op. 105 (22´)

Adagio. Vivacissimo. Adagio. Allegro molto mode-
rato. Allegro moderato. Vivace. Presto. Adagio. Lar-
gamente molto. Affettuoso. Tempo I

Maurice Ravel
La Valse, taneční báseň pro orchestr (13´)

Movement de Valse viennoise  (V tempu vídeňského valčíku)

/přestávka 20 minut/

Petr Iljič Čajkovskij
Koncert pro klavír a orchestr č. 1 b moll op. 23 (35´)

I. Allegro non troppo e molto maestoso. Allegro con spirito
II. Andantino semplice. Prestissimo. Tempo I
III. Allegro con fuoco

ÚČINKUJÍ

Lukáš VONDRÁČEK – klavír
Janáčkova filharmonie Ostrava
Daniel RAISKIN – hlavní hostující dirigent

Novoroční koncert probíhá pod záštitou primátora města Ostravy Mgr. Jana Dohnala.

Vítání nového roku prostřednictvím symfonické hudby přitahuje očekávání silných zážitků, zábavy i nových objevů. Dnes zazní trojice děl, která výrazně klamou tělem: vzpírají se zvolené hudební formě a jsou založeny spíše na efektu nečekaného, než na přímočarém naplňování běžného očekávání. Zdánlivě se dnešní večer odehraje bez obvyklého novoročního tančení ve slovanském duchu či bez uspíšené druhé a opožděné třetí doby vídeňského valčíku, ani to ale není pravda, jen to nebude Dvořák ani Strauss. Díky ironickému Ravelovi a vřelému Čajkovskému nepřijdeme ani o jedno.
Role skladatele Jeana Sibelia (1865–1957) v rámci finské kultury a jejího obrození je zcela zásadní a v mnohém podobná zdejšímu významu Bedřicha Smetany a jeho osudům. Je autorem řady symfonických básní a dalších tematických skladeb z národních dějin a mytologie, hovořit a psát finsky se ale musel učit až jako dospělý. Ve škole se učil mizerně, miloval společnost a večírky a vynikl jako dirigent, především vlastních děl. Už za svého života byl legendou. Potud podobnosti se Smetanou. Jako osobnost byl komplikovaný i fascinující.
Stejně jako Mozart komponoval i hudbu pro zednářskou lóži, jíž byl členem. Celý život bojoval s depresemi, alkoholismem, prokrastinací, byl silný kuřák a neměl zábrany v navazování nových a nových dámských známostí. Po šedesátce přestal komponovat a po zbytek života, což v jeho případě znamenalo celé tři dekády, nevytvořil žádnou další symfonii ani symfonickou báseň, což byly jeho hlavní tvůrčí oblasti. Při mnoha příležitostech referoval o vznikající osmé symfonii, nikdy ji ale nenapsal, a pokud ano, spálil ji. Dožil se 91 let.
Symfonie jako žánr má řadu vžitých rysů a poznávacích znamení, žádné z nich ale není „povinné“, všechna už zažila přehodnocení i popření. Jako symfonie jsou označena i některá díla cíleně rozbíjející vše, co jsme na symfoniích vždycky měli rádi. Sibeliova poslední, Sedmá symfonie (1914–1924) je vlastně celá jaksi „novoročně“ naruby: místo čtyř odstíněných, vnitřně osobitých vět tu máme jedinou, přes dvacet minut dlouhou, jež naopak usiluje o co největší pestrost a četnost nálad i zvratů mezi nimi. Vnitřní ucelenost dílu dávají spíše výrazná gesta, než pečlivě vystavěná témata. Navzdory odporu k většině projevů tehdejší hudební moderny se skladatel snaží vyniknout něčím nezvyklým, přinést překvapivý efekt. Výsledkem je rafinované dílo, příliš obsáhlé na předehru, spíše jde o symfonickou fantazii, jak autor sám původně zamýšlel. Posluchač lačný wagnerovského lesku hřmotných žesťů se jich tu ve skutečnosti dočká mnohem víc než u samotného Wagnera, který je důsledně dramatický a jeho akumulované symfonické napětí vždycky někam „ucukne“. Symfonie je nebývale tvárná, její jednotlivá dirigentská pojetí se od sebe zásadně liší. Přináší esenci severské poetiky, uhranutí přírodou i mohutností nehostinných živlů. Málokde jinde se setkáme s tak důsledným narušením představy, že durová tónina je veselá a mollová smutná. Zde z C dur mrazí, zatímco mollové pasáže často hřejí.
Úvod symfonie je apoteózou diatonické stupnice, s každým dalším tónem narůstá napětí, neprobouzí ale dojem konkrétní tóniny, počátku ani konce, začíná totiž na tichém g v tympánech, od a se připojují smyčce, kontrabasy přinášejí synkopovanou ozvěnu, vše se zastaví až na 13. tónu, zcela nečekaném akordu as moll. Přichází sled statických, ovšem nanejvýš poetických obrazů přírody, která Sibeliovi po celý život poskytovala útočiště v boji s depresemi, až k hymnickému chvalozpěvu. Prchavé vivacissimo nahrazuje přechod ke scherzu. Rychlé chromatické doprovody smyčců, střídaných dřevy, doprovázejí jakoby nekonečné akordy žesťů. Až nyní, zhruba v polovině symfonie, přichází v sólovém trombonu výrazné téma, k němuž si autor v rukopise poznamenal Aino, jméno své manželky (1871–1969), se kterou žil 65 let a měl s ní šest dcer. Po návratu rozvážného tempa přichází další masa dojemné severské vřelosti, puls zpomaluje, zvukovost graduje až do velkého čtyřtaktového finále Tempo I, v němž dlouhý harmonický průtah pozvolna a s rostoucí dynamikou až na poslední dvě doby zakotví ve finální C dur.
S Mauricem Ravelem (1875–1937) měl Sibelius společný sebekritický nadhled nad vlastní prací přerůstající v pocity marnosti, což ovšem Ravel dokázal řešit osobitými prvky satiry. Vedle Debussyho hraje roli jakéhosi „vedlejšího“ impresionisty, ne však slabšího, nýbrž cíleně nedůsledného: v nuancích orchestrálních barev je prakticky nedostižný, včas se ovšem vrací k pregnantní rytmice, Debussyho stylová sveřepost je mu cizí. Ravelova paleta rozličných hudebních efektů je mnohem širší, zahrnuje baroko, neoklasicismus i náznaky swingu. Komponoval jen s obtížemi a nezanechal obsáhlé dílo. Přesto není fér, že ze dvou jeho daleko nejslavnějších děl je jedno spíše provokativní vtípek na hranici happeningu (Bolero) a druhé není jeho původní práce (instrumentace Musorgského Kartinek).
Valčík byl pro Ravela důležitou inspirací. Už v roce 1906 plánoval vytvořit skladbu Vienne, později Wien, nebylo z toho ale prozatím nic. O pět let později vzniká osm jeho Valčíků noblesních a sentimentálních. Po válce pak přichází objednávka od jednoho z nejvýznamnějších aktérů uměleckého provozu tehdejší doby – impresária Ruského baletu Sergeje Ďagileva. Přál si baletní valčíkový výjev z vídeňského císařského dvora v roce 1855. Pro Ravela to byl splněný sen: Vytvořil efektní symfonickou poctu valčíku, vtipnou, variačně pestrou, zvukově divokou, s jasně logickou výstavbou, sledující zrod tance z nicoty reprezentované tremoly hlubokých smyčců přes jeho nejrůznější podoby včetně karikatur až po závěrečnou explozi do organizovaného hluku. Ďagilev po přehrání čtyřruční klavírní verze vyjádřil obdiv hudební stránce díla, Ravelův intelektuální nadhled v kavárensky blahosklonném duchu mu ale spíše překážel. Skladbu nazvanou nakonec francouzsky La Valse (1920) Ďagilev označil za portrét tance, nikoliv hudbu k tanci. Ravela tato reakce nesmírně popudila, přerušil s Ďagilevem kontakty a i při neplánovaných setkáních mu odmítal podat ruku. Taneční ztvárnění se objevila později, výrazně častěji ale La Valse slyšíme z koncertních pódií.
Nelze jednoznačně odpovědět na otázku, zda je Ravelovo dílo vůči vídeňskému valčíku spíše poctou, nebo satirou, a zřejmě bylo přesně toto autorovým záměrem. Fragmenty tance, tu drobné, tu obsáhlejší, jako by se vynořovaly z vody a zase klesaly pod hladinu. Ravel sám nechal do partitury vepsat krátký doprovodný text, který přesně ukazuje dvě důležitá místa v partituře, obě na začátku skladby. Tím prvním je zhruba po minutě moment, kdy se mezi vířícími oblaky kouře kromě jednotlivých párů konečně vyjeví ohromný taneční sál s davem tanečníků, předcházejí mu tři takty sólového fagotu na jediném tónu. Ve druhém z obou momentů se po další zhruba minutě a půl všechny lustry rozsvítí a začne hlavní taneční program (tento moment uvedou stoupající chromatické trombony). Tišší valčíkové plochy se pak střídají s hřmotnými. Před koncem autor rekapituluje všechny tance v harmonicky a instrumentačně deformované podobě, aby pak dílo ve stálém třídobém metru vygradovalo do chytře vystavěného symfonického hluku. Sarkastický závěr v předposledním taktu rozbíjí dosud dominující třídobost unisonovou chromatickou kvartolou.
Petr Iljič Čajkovskij (1840–1893) byl prvním ruským skladatelem, jehož hudba dosáhla jеště za života velkých úspěchů na Západě. Jako první dokázal propojit oba dosud protichůdné směry v ruské hudbě: profesionální západníky, kteří ovládali hudební instituce, s amatérskými nacionalisty, kteří přišli bůhví odkud, neměli hudební vzdělání, jako první ale věřili v plnohodnotnost a jedinečnost ruské hudby v rámci Evropy. Čajkovskij vytvořil atraktivní hudební jazyk, typický pro svoji melodiku i strhující rytmiku, jenž dodnes patří k nejvyhledávanějším položkám koncertního repertoáru. Málokde najde posluchač tolik něhy, melancholie a citovosti. Tyto aspekty jsou Čajkovského osobitým vyjádřením, zatímco v užití lidové a pravoslavné melodiky čerpá z odkazu amatérské Mocné hrstky a v práci s formou zase od západoevropských vzorů.
Proslulý Klavírní koncert č. 1 b moll vznikl během krátké doby na přelomu let 1874 a 1875. Zakladatel Moskevské konzervatoře Nikolaj Rubinštejn, kterého si skladatel vybral jako interpreta, patřil ke konzervativním odpůrcům ryze ruského národního umění a první klavírní koncert tehdy již vcelku známého skladatele Čajkovského rázně odmítl jako bezcenný a nehratelný. Později, když se dílo vydalo na vítěznou cestu světem, je ovšem vzal do svého repertoáru a ještě s ním jako interpret slavil mnoho úspěchů. První provedení v Bostonu a v New Yorku autor svěřil vděčnému Hansi von Bülowovi. Ruskou premiéru pak v listopadu 1875 v Petrohradě řídil Eduard Nápravník, na klavír hrál Gustav Kross. Moskevskou premiéru o tři týdny později hrál Sergej Tanějev pod taktovkou právě Nikolaje Rubinštejna.
Po formální stránce se dozajista jedná o dílo ambiciózní, zároveň však nezvyklé a samorostlé. Poutá na sebe pozornost především pro svoji strhující tříminutovou introdukci, která je vlastně malým samostatným předkoncertem: po úvodním signálu v lesních rozích se ozve tolik milované téma ve smyčcích za doprovodu akordů v klavíru, pak téma převezme sólový klavír a přizdobí je rozličnými finesami. Následuje stručná sólová kadence a tutti rekapitulace onoho tématu. Po skončení introdukce už tento atraktivní tematický materiál nezazní vůbec, práce s formou začíná teprve tady. Úvodní věta zhruba o třetinu převyšuje trvání zbylých dvou dohromady a na své více než dvacetiminutové ploše pracuje se dvěma tématy, z nichž první je ukrajinská lidová píseň Oj, krjače, krjače, da čorněňkyj voron. Sonátová repríza obsahuje i plnohodnotnou vypsanou sólovou kadenci. Idylická pastorální volná věta vyzvedává vedle klavíru také flétnu, uprostřed nechybí kontrastní rychlá pasáž. Roztančené finále přináší opakované střídání hlavního tématu, převzatého opět z ukrajinské lidové písně (Vyjdy, vyjdy, Ivanku), a tématu vedlejšího, velmi proměnlivého, které přinese i závěrečnou hymnickou apoteózu. Virtuózní strhující závěr pak zcela převrací jinak celkově melancholické vyznění díla.

(Jan Špaček)

Lukáš Vondráček, vítěz Grand Prix z Mezinárodní klavírní soutěže královny Alžběty (2016), za svou kariéru trvající více než dvě desetiletí procestoval celý svět a vystupoval s předními orchestry, jakými jsou Philadelphia Orchestra, Boston Symphony, Cleveland Orchestra, Chicago Symphony, Baltimore Symphony, Los Angeles Philharmonic, Sydney Symphony, West Australian Symphony, Tokyo Metropolitan, Česká filharmonie, Varšavská filharmonie, Philharmonia Orchestra, London Symphony a Filharmonie Oslo. Je častým spolupracovníkem dirigentů, jako Paavo Järvi, Gianandrea Noseda, Jakub Hrůša, Yannick Nézet-Séguin, Marin Alsop, Christoph Eschenbach, Klaus Mäkelä, Michael Tilson Thomas, Giancarlo Guerrero, Manfred Honeck, Xian Zhang, Pietari Inkinen, Vasily Petrenko, Anu Tali, Stéphane Denève a mnoha dalších.
Recitály absolvoval v hamburské Elbphilharmonie, Flagey v Bruselu, lipském Gewandhausu, vídeňském Konzerthausu, Concertgebouw v Amsterdamu a na renomovaných festivalech, jakými jsou Menuhin Festival Gstaad, Edinburgh International Festival, Chopin a jeho Evropa, Le Piano Symphonique v KKL, Piano Espoo ve Finsku, Pražské jaro a Lille Piano Festival.
Mezi vrcholy sezóny 2024/25 patří opakovaná spolupráce s Luzern Symphony Orchestra, jak v Lucernu, tak na festivalu Dvořákova Praha. Také se vrací k Bamberg Symphony, se kterým absolvuje turné po Asii pod taktovkou Jakuba Hrůši. Dalšími vrcholy sezóny jsou pak vystoupení s Chicago Symphony Orchestra pod vedením Marina Alsopa, Kodaňskou filharmonií pod vedením Thomase Dausgaarda, Orchestre National de Lille pod vedením Jean-Clauda Casadesuse, Drážďanskou filharmonií pod vedením Maxima Emelyanycheva a Symfonickým orchestrem hl. m. Prahy s Tomášem Braunerem. Recitály jej zavedou do Salle Philharmonique v Lutychu a do Flagey v Bruselu.
Poprvé veřejně vystoupil ve čtyřech letech. Jako patnáctiletý v roce 2002 debutoval s Českou filharmonií a Vladimirem Ashkenazym, poté následovalo velké turné po USA v roce 2003. Jeho přirozená a jistá muzikalita a pozoruhodná technika jej charakterizují od jeho začátků do dneška. Dosáhl celosvětového uznání tím, že získal mnoho mezinárodních ocenění, především první ceny na mezinárodních klavírních soutěžích Hilton Head a San Marino a Unisa International Piano Competition v Pretorii v Jižní Africe, stejně jako Raymond E. Buck Jury Discretionary Award na Mezinárodní klavírní soutěži Vana Cliburna v roce 2009. V roce 2012 absolvoval s vyznamenáním bostonskou New England Conservatory pod vedením Hung-Kuan Chena.

Daniel Raiskin se se svým nezaměnitelným uměleckým rukopisem stal jedním z nejuznávanějších dirigentů své generace a ve svých nápaditě pojatých programech rozvinul široký repertoár daleko přesahující mainstream. Syn významného muzikologa vyrůstal v Petrohradě. Navštěvoval proslulou konzervatoř v rodném městě a pokračoval ve studiu v Amsterdamu a Frei-
burgu. Nejprve se zaměřil na hru na violu, k převzetí taktovky ho inspirovalo setkání s významným dirigentem a pedagogem Lvem Savichem. Kromě toho také navštěvoval mistrovské kurzy Marisse Jansonse, Neeme Järviho, Milana Horvata, Woldemara Nelsona a Jormy Panuly.
Od sezóny 2020/2021 je šéfdirigentem Slovenské filharmonie v Bratislavě. Od srpna 2018 je hudebním ředitelem Winnipegského symfonického orchestru a od sezóny 2017/18 také hlavním hostujícím dirigentem Bělehradské filharmonie. A od roku 2026 bude zastávat funkci šéfdirigenta Janáčkovy filharmonie Ostrava.
„Daniel Raiskin je zcela jednoznačně hudebník s výraznou senzibilitou, který svému řemeslu opravdu rozumí; snad je dalším příkladem posledního velkého daru starého Sovětského svazu s přísností a důkladností jeho dirigentské školy.“ (Gramophone)
K jeho pravidelným hostováním patří koncerty s Hong Kong Sinfonietta, Naples Philharmonic Orchestra, National Symphony Orchestra Taiwan, Niederösterreichische Tonkünstler Orchester, Orchestre National de Belgique, Orchestre National de Lyon, Orquesta Sinfónica de Tenerife, Osaka Philharmonic, Residentie Orkest, Sinfonia Varsovia, Stuttgarter Philharmoniker, Swedish Chamber Orchestra a Warsaw Philharmonic Orchestra. Jeho operní inscenace zahrnují Carmen, Šostakovičův Nos a Mozartova Dona Giovanniho. V rámci Mezinárodního hudebního festivalu In Classica Dubai 2021 a 2022 dirigoval Slovenskou filharmonii. Kromě toho tento orchestr dirigoval i na turné v Japonsku a Jižní Koreji v roce 2023.
Byl šéfdirigentem Staatsorchester Rheinische Philharmonie v Koblenci (2005–2016) a Filharmonického orchestru Arthura Rubinsteina v Lodži (2008–2015) a hlavním hostujícím dirigentem Orquesta Sinfónica de Tenerife (2017/18).
Také se vytrvale snaží sdílet své znalosti a vášeň s mladými hudebníky po celém světě. Pravidelně se věnuje práci s mládežnickými orchestry mimo jiné v Kanadě, Estonsku, Německu, na Islandu, v Nizozemí, Rusku a Jihoafrické republice.
Mezi přední sólisty, se kterými spolupracuje, patří například Emanuel Ax, James Ehnes, Renée Fleming, Nelson Freire, Martin Fröst, Alban Gerhardt, Vadim Gluzman, Natalia Gutman, Kari Kriiku, Simone Lamsma, Lang Lang, François Leleux, Jan Lisiecki, Alexei Lubimov, Tatjana Masur-Schott, Olli Mustonen, Steven Osborne, Julian Rachlin, Benjamin Schmid, Julian Steckel, Anna Vinnitskaya a Alexei Volodin.
V poslední době realizoval kritikou vysoce hodnocené nahrávky Mahlerovy Symfonie č. 3 a Šostakovičovy Symfonie č. 4 (AVI). Jeho nahrávka violoncellových koncertů E. W. Korngolda, E. Blocha a B. Goldschmidta s Julianem Steckelem (AVI) získala v roce 2012 ocenění Echo Klassik. Mezi jeho další nahrávací projekty posledních let patří cyklus symfonií Louise Glasse (Cena Dánského rozhlasu za nejlepší nahrávku dánské symfonické hudby), jakož i cyklus se všemi koncerty a rapsodiemi Arama Chačaturjana (CPO), nahrávka Lutosławského vokálně-instrumentálních děl Prorok Izajáš a Žalmy (World Premiere Recordings).