PROGRAM

Claude Debussy
Malá suita (orch. Henri Büsser) (13´)

I. V loďce
II. Družina
III. Menuet
IV. Balet

Maurice Ravel
Koncert pro klavír levou rukou a orchestr D dur (18´)

Lento. Andante
Allegro. Tempo primo

/přestávka/

Maurice Ravel
Bárka na oceánu (8´)

Claude Debussy
Moře, tři symfonické skici pro orchestr (23´)

I. Od svítání do poledne na moři
II. Hra vln
III. Rozhovor větru s mořem

ÚČINKUJÍ

Alim BEISEMBAYEV – klavír
Janáčkova filharmonie Ostrava
Gábor KÁLI – dirigent

Výtvarné hnutí impresionistů představovalo ve Francii poslední čtvrtiny 19. století nový progresivní směr oponující akademickému romantismu. Tato umělecká revolta našla svou odezvu také mezi částí francouzských hudebníků, kteří se snažili přenést nuancovanou paletu, jíž impresionističtí malíři vyjadřovali vizuální dojmy, do hudby. Za nejvýraznější představitele tohoto stylu bývají považováni dva skladatelé, jejichž díla zazní na dnešním koncertě – Claude Debussy (1862–1918) a Maurice Ravel (1875–1932). Paradoxně oba nálepku impresionistů odmítali a v tvorbě obou lze nalézt paralely také s jinými uměleckými či hudebními směry, především symbolismem, ale také fauvismem a zvláště u Ravela neoklasicismem. Claude Debussy se již od svých studií na pařížské konzervatoři odvracel od zavedených kompozičních postupů a experimentoval s uvolněnou formální i harmonickou stránkou hudby. Oporou mu v tom bylo také poznání mimoevropských, především asijských hudebních kultur. Oproti Debussymu byla Ravelova tvorba méně provokativní a více se držela ideálu klasické vyváženosti. Ve dvacátých a třicátých letech 20. století byl Ravel dokonce všeobecně považován za nejvýznamnějšího žijícího francouzského skladatele.

Debussy byl ve své hudební tvorbě inspirován díly svých současníků tvořících na poli jiných umění – vedle impresionistických malířů to byli především symbolističtí básníci Baudelaire, Mallarmé, Rimbaud a zvláště Verlaine. Právě básně z Verlainovy sbírky Galantní slavnosti byly podkladem prvních dvou částí čtyřdílné Malé suity, jež mladý Debussy zkomponoval v letech 1886–1889 původně pro čtyřruční klavír. Proslulosti pak dílo dosáhlo v orchestrální úpravě Debussyho přítele, dirigenta a skladatele Henriho Büssera z roku 1907. Hudba suity navazuje na tradici francouzské romantické hudby 2. poloviny 19. století, zvláště tvorbu Léa Delibese, Emmanuela Chabriera a Gabriela Faurého. Navzdory půvabné melodice a nekomplikované harmonii lze v působivé a okouzlující atmosféře suity slyšet předzvěst skladatelových pozdějších novátorských děl. To platí zvláště o úvodní části, podnícené Verlainovou básní V loďce, jejíž snovou náladu plavby za svitu večernice podporuje užití modality. Druhá, hravá část podle Verlainovy básně Družina, je groteskním obrazem elegantní dámy doprovázené jejími ctiteli – opicí v brokátové vestě a černošským pážetem. Následující něžný Menuet je transkripcí Debussyho písně na verše dalšího symbolisty Théodora de Banville, jež svou rokokovou tématikou i titulem Galantní slavnost souzní s Verlainovou sbírkou stejně jako závěrečný pompézně slavnostní Balet.

Svůj Koncert pro klavír levou rukou a orchestr D dur Ravel zkomponoval v letech 1929–1930 z popudu rakouského pianisty Paula Wittgensteina, který v první světové válce přišel o pravou ruku. Navzdory svému handicapu se Wittgenstein rozhodl pokračovat v koncertní kariéře. K tomuto účelu sám upravoval díla slavných mistrů a také objednával díla (především koncertantní) od soudobých autorů, mj. Ericha Korngolda, Richarda Strausse, Benjamina Brittena a právě Ravela. Podobně jako v Koncertě pro klavír (na dvě ruce) a orchestr G dur, který Ravel psal prakticky souběžně, je v díle patrný výrazný vliv jazzu, španělského folklóru a také již zmíněného indonéského gamelanu. Oproti hravému a jásavému Koncertu G dur je Koncert pro levou ruku dílem náladově temným a výrazově vypjatým. To podporuje také instrumentace orchestru využívající spíše tmavší barvy a nižší polohy nástrojů a exponující hlubší instrumenty. Sólový part je velmi virtuózní a prakticky zní, jako by byl hrán oběma rukama. Koncert je dvojdílný, druhá, hybná část bezprostředně navazuje na pomalejší úvod. Ten otevírají tajemná arpeggia kontrabasů doprovázející sólo kontrafagotu. Melodie se postupně vzedme do plného zvuku orchestru. Následuje rozsáhlé klavírní sólo bez doprovodu, které má charakter téměř jazzové improvizace. Její materiál posléze převezme orchestr. Další sólový vstup, decentně doprovázený orchestrem, má lyrický až melancholický ráz. Rychlá část koncertu je expresivním pochodem nad ostinátním basem. Zde se plně projevuje Ravelova inspirace jazzem. Skladba po řadě výrazově kontrastujících epizod vyústí do zářivého, přitom dramatického konce.

Podobnou tématiku jako Debussy ve slavném Moři zpracoval v téže době Maurice Ravel ve třetí části svého klavírního cyklu Zrcadla z let 1904–1905 pod názvem Bárka na oceánu, kterou záhy samostatně upravil pro orchestr. K zachycení proměňujícího se vodního živlu Ravel využívá již skutečně impresionistický instrumentář postupů. Skladba je pojata jako atmosférický obraz průběhu plavby s řadou jemných zvukomalebných detailů. Na začátku úvodního líčení poklidné, leč tajemné vodní hladiny, zazní charakteristická kvartová figura fléten, která naznačuje pohupování bárky a prostupuje celou skladbou. Jak se loď vzdaluje od břehu, začíná se blížit bouře. Mořské vlny jsou ztvárňovány hybnými arpeggii smyčců, dřev, harfy a celesty. Výkyvy jejich tempa evokují postupné rozbouření a následné uklidnění mořské hladiny v závěru skladby, v němž se navrací mysteriózní hudba z úvodu.

Debussyho Moře je již reprezentantem skladatelova originálního a vyhraněného stylu. Trojice „symfonických skic“ vznikala v letech 1903–1905. Jedná se o přímo erbovní dílo Debussyho umělecké osobnosti, jednak zachycením moře, které jej od dětství fascinovalo a bylo vděčným předmětem impresionistického i symbolistického ztvárnění, a dále mimoevropskými, především japonskými inspiracemi. Jedním z podnětů k dílu byl proslulý dřevoryt Velká vlna u pobřeží Kanagawy japonského umělce Hokusaie Kacušiky, kterého Debussy velmi ctil. V samotné hudbě jsou pak užity elementy přejaté z asijské hudby, pentatonika a také rytmické a témbrové postupy tradičního indonéského ansámblu bicích nástrojů zvaného gamelan. Některé části jsou natolik nečekaně barevné, že dílo bývá dáváno do souvislosti i s výtvarnou skupinou fauvistů. Debussy se v díle oprostil od klasických hudebních forem a jednotlivé části mají vlastně formu volnou. Pro Debussyho je příznačné trojdílné uspořádání, které použil také v dalších dvou svých klíčových orchestrálních skladbách – Nokturnech a Obrazech. K vylíčení bohatosti moře a jeho proměn Debussy využívá především rozvolněnou, barevnou harmonii a barvitou orchestraci. První věta, nazvaná Od rána do poledne na moři, začíná intimně znějícím obrazem probouzejícího se šumícího moře. Z tremol smyčců se postupně vynořuje vycházející slunce. Na moři se vzdouvají vlny. První část kulminuje mohutnými jasnými nárazy žesťů. Druhá část, Hra vln, je živým scherzem. Jeho delikátní charakter podtrhuje výrazné užívání flétny a harfy a také trylků. V závěrečné větě, Rozhovoru větru s mořem, se vrací vzrušená atmosféra. Do dosud poklidných vln v podání hlubokých smyčců se opírá ostrý vítr představovaný chromatickými poryvy dřevěných dechových nástrojů. Jejich souboj vrcholí působivým jasným fortissimem vycházejícím z hudby závěru první části.
(Vlastimil Tichý)

Alim Beisembayev získal první cenu na Mezinárodní klavírní soutěži v Leedsu v září 2021 za provedení Rachmaninovovy Rapsodie na Paganiniho téma s Royal Liverpool Philharmonic Orchestra pod taktovkou Andrewa Manzeho. Odnesl si také cenu publika medici.tv a Cenu Royal Liverpool Philharmonic Society za interpretaci současné skladby.
Tento umělec je v současnosti BBC New Generation Artist 2023–25 a debutoval na BBC Proms se Sinfonia of London a Johnem Wilsonem, čímž se mu dostalo mezinárodní pozornosti. O jeho nedávném provedení Albergova Klavírního koncertu s Royal Liverpool Philharmonic (Domingo Hindoyan) ve světové premiéře časopis The Telegraph napsal, že „na světě není žádný pianista mladší 30 let, kterého by posluchači slyšeli raději.” Mezi další významné vrcholy jeho kariéry patří mimo jiné koncertní vystoupení s BBC Symphony (Clemens Schuldt), BBC Philharmonic (Joshua Weilerstein), Českou filharmonií (Jakub Hrůša), Barcelonským symfonickým orchestrem (Pablo Rus Broseta), SWR Symphonieorchester Stuttgart (Yi-Chen Lin), Národní filharmonií Indie, Státním akademickým symfonickým orchestrem Ruska a Fort-Worth Symphony.
K vrcholům koncertů v sezóně 2024–25 patří debuty se Skotským symfonickým orchestrem BBC, Xiamen Philharmonic Orchestra, Sinfonietta Cracovia a právě Janáčkovou filharmonií Ostrava.
Jako recitalista debutoval na BBC Proms v Truro, Concertgebouw v Amsterdamu, Wigmore Hall, Seoul Arts Centre, Carnegie Hall, Victoria Concert Hall v Singapuru, Chopin Institute ve Varšavě, Oxford Piano Festival, Fondation Louis
Vuitton v Paříži a Cliburn Concerts. Kromě toho jej čeká turné po Evropě ve spolupráci se Steinway Prizewinner Concerts Network a Korea‘s World Culture Network. Mezi nadcházející vrcholy patří několik návratů – do Wigmore Hall a také debutové vystoupení v Queen Elizabeth Hall a Southbank Centre v Londýně.
V prosinci 2022 vydala společnost Warner Classics jeho debutové album nazvané Liszt Transcendental Études, obsahující všech dvanáct skladatelových etud, které se setkalo s velmi pozitivním ohlasem kritiky.
Narodil se v Kazachstánu v roce 1998 a jeho první studia probíhala na Purcell School, kde během studia získal několik ocenění, včetně první ceny na Mezinárodní soutěži Junior Cliburn. Začátky absolvoval u Tessy Nicholson a pokračoval u Vanessy Latarche na Royal Academy of Music. V roce 2023 zde získal magisterský diplom. Byl štědře podporován řadou stipendií, jako jsou Imogen Cooper Music Trust, ABRSM, Countess of Munster, Hattori Foundation, Drake Calleja Fund a patří také do charitativního programu Talent Unlimited.

V sezóně 2024/25 čeká maďarského dirigenta Gábora Káliho intenzivní zkušenost s Theater an der Wien při uvedení opery Malý princ. Mezi další vrcholy sezóny patří jeho australský debut s Queensland Symphony Orchestra a houslistou Danielem Lozakovichem, stejně jako debuty na Novém Zélandu s New Zealand Symphony Orchestra a s NDR Radiophilharmonie. Po zahájení sezóny 2024/25 se Symfonieorkest Vlannderen se vrací v průběhu sezóny i do Janáčkovy filharmonie na dva abonentní koncerty.
Během dvou posledních sezón dirigoval mimo jiné v prestižních operních domech: Bayerische Staatsoper (Turandot, Prodaná nevěsta), Staatsoper Berlin (Così fan tutte), Theater und Philharmonie Essen (Modrovousův zámek), Semperoper Dresden (Kouzelná flétna), Oper Köln (Così fan tutte), Graz Opera (Madame Butterfly), Nationaltheater Mannheim (Così fan tutte), ale řídil i významné orchestry, jako jsou Wiener Symphoniker, MDR Sinfonieorchester Leipzig, London Philharmonic Orchestra, Münchner Rundfunkorchester,
Staatskapelle Dresden, Singapurský symfonický orchestr, Orchestre de Chambre de Paris v Théâtre des Champs-Elysées, Staatsorchester Stuttgart, Gulbenkian Orchestra, Orchestra della Svizzera Italiana, Orchester de Chambre de Lausanne, Bournemouth Symphony Orchestra, Deutsche Staatsphilharmonie Rheinland-Pfalz, Macao Symphony Orchestra a Symfonický orchestr Maďarského rozhlasu.
K dalším novinkám poslední doby patří několik představení Mozartovy Kouzelné flétny v drážďanské Semperoper na pozvání Christiana Thielemanna a Verdiho Rigoletta v Deutsche Oper am Rhein, koncert s Radio-Symphonieorchester Wien na Salcburském festivalu, stejně jako pozvání k hostování do Orchestre de Paris a RSO Wien v Musikvereinu, vystoupení s Polským národním rozhlasovým symfonickým orchestrem, Orchestre National de Lille, Borusan Istanbul Philharmonic Orchestra, Irish Chamber Orchestra, Kölner Kammerorchester, Hong Kong Sinfonietta, Staatsorchester Stuttgart, Philharmonie Zuidnederland, Slovenskou filharmonií, Tchajwanskou filharmonií a turné se Scottish Chamber Orchestra.
Tento velmi všestranný a schopný hudebník je také velmi oddaný současnému repertoáru, pravidelně diriguje novou hudbu a v premiéře uvádí různá díla po celém světě. Je zvláště ceněn a vyhledáván pro své hluboké znalosti Bartókova díla, jež ho přivedly k dirigování Budapest Festival Orchestra na jeho turné.
V roce 2018 byl oceněn prestižní Nestlé and Salzburg Festival Young Conductors Award. Ve stejném roce také získal první cenu na prvním ročníku Mezinárodní dirigentské soutěže v Hongkongu.
V roce 2015 nastoupil do funkce šéfdirigenta a zástupce hudebního ředitele norimberského Staatstheater, dirigoval zde mj. Bergova Vojcka, Pucciniho Bohému, Janáčkovu operu Z mrtvého domu, Bizetovy Lovce perel, Straussovu Arabellu a Verdiho Othella.
Studoval hru na klavír a dirigování na Hudební akademii Ference Liszta v Budapešti. A absolvoval mistrovské kurzy u Kurta Masura, Colina Metterse a Sian Edwards. Zúčastnil se také kurzů u Pétera Eötvöse, Bernharda Haitinka, Davida Zinmana u Tonhalle-Orchester Zürich.