PROGRAM

Béla Bartók
Koncert pro housle a orchestr č. 2 BB 117 (38´)

Allegro non troppo
Andante tranquillo
Allegro molto

/přestávka/

Arvo Pärt
Labutí píseň (6´)

Igor Stravinskij
Pták Ohnivák, suita z baletu (verze 1945) (28´)

1. Introdukce – Preludium a tanec ptáka Ohniváka – Variace (pták Ohnivák)
2. Pantomima I
3. Pas de deux: Pták Ohnivák a Ivan Carevič
4. Pantomima II
5. Scherzo: Tanec princezen
6. Pantomima III
7. Rondo (Chorovod)
8. Pekelný tanec
9. Ukolébavka ptáka Ohniváka
10. Závěrečný hymnus

ÚČINKUJÍ

Ilya GRINGOLTS – housle
Janáčkova filharmonie Ostrava
Andrey BOREYKO – dirigent

Činnost skladatele, etnomuzikologa a sběratele lidových písní se propojovala v životě a díle Bély Bartóka (1881–1945). V roce 1893 zakotvila Bartókova rodina v Bratislavě, kde mladý student gymnázia začal studovat hru na klavír a harmonii u maďarského pedagoga a sbormistra Lászla Erkela. V letech 1899–1903 pokračoval ve studiu na Hudební akademii v Budapešti, kde byl v kompozici žákem Hanse von Koesslera a v klavíru Istvána Thomána. Po jejím absolvování se dal na úspěšnou dráhu koncertního pianisty, kterou završil v roce 1907, kdy byl jmenován profesorem klavíru na domovské akademii v Budapešti. Od roku 1905 se Bartók ve spolupráci se skladatelem Zoltánem Kodálym věnoval intenzivnímu sběru lidových písní na maďarském, ale i rumunském a slovenském venkově. Během svého života pořídil více než 10.000 zápisů nejen lidové hudby maďarské, ale i rumunské, slovenské, turecké a arabské. Nešlo však jen o shromažďování lidových melodií a nápěvů. Bartók prováděl také jejich vědeckou analýzu, klasifikaci a vzájemné srovnávání, což přineslo celoživotní podněty pro jeho kompoziční práci. Jednalo se zvláště o využití pentatoniky a dalších modů obsažených ve východoevropském folklóru nebo o uplatnění složitých a nepravidelných metrorytmických struktur.
Zatímco před 1. světovou válkou lákal Bartóka symbolismus, straussovská zvukomalba a impresionistická zvukovost, ve 20. letech je inspirován spíše expresionistickou syrovostí, intenzitou, zkratkovitostí a ve svých harmonických výbojích se leckde přiblížil atonalitě.
Bartókův Koncert pro housle a orchestr č. 2, Sz. 112 vznikal v letech 1937–1938 a nese věnování „Mému drahému příteli Zoltánu Székelymu“. S maďarským houslistou Zoltánem Székelym (1903–2001) se Bartók seznámil prostřednictvím Zoltána Kodálye v roce 1921 a navázal s ním pevné a dlouholeté umělecké přátelství. Již v roce 1928 se Bartók rozhodl věnovat mu druhou ze svých houslových rapsodií, a tak, když Székely v létě 1936 skladatele pobídnul k napsání nového houslového koncertu, Bartók souhlasil. Smlouva uzavřená mezi Székelym a Bartókem v květnu 1937 přiřkla skladateli poměrně skromný honorář 500 guldenů a sólista si v ní vyhradil tříleté exkluzivní právo na provádění nové kompozice. Původně Bartók zamýšlel vytvořit jednovětou skladbu s variacemi, ale sólista trval na klasickém třívětém schématu. A tak dílo, které Bartók dokončil v závěru roku 1938, je nakonec kompozicí podstatně rozměrnější než jeho První houslový koncert z let 1907–1908. Székely také požadoval, aby skladatel upravil závěr díla tak, aby nekončil „jako symfonie“, bez účasti sólových houslí, ale „jako koncert“, v němž brilantní virtuozita bude vládnout až do posledního taktu. Bartók Székelymu vyhověl, ale původní orchestrální závěr ponechal jako možnou alternativu. Premiéra koncertu zazněla 23. března 1939 v nizozemském Amsterdamu, kde Zoltána Székelyho doprovodil Orchestr Concertgebouw s dirigentem Wilhelmem Mengelbergem. Zatímco z kompozičního hlediska se jedná o značně sofistikované dílo, v němž Bartók uplatnil dvanáctitónové struktury a komplikovanou práci s harmonií i metrorytmikou, jeho výraz je okořeněn lidovou hudbou Transylvánie a maďarským verbuňkem.

Estonský skladatel Arvo Pärt (*1935) je jedním z předních skladatelů současné klasické hudby. Od roku 1954 studoval skladbu na Hudební škole v Tallinu u Harriho Otsy a Velja Tormise a posléze na Tallinské státní konzervatoři u Heina Ellera, jehož třídu absolvoval v roce 1963. Začínal jako hudební režisér estonského rozhlasu a na živobytí si přivydělával psaním filmové a divadelní hudby. Jeho raná díla byla ovlivněna neoklasicismem, jak jej známe z tvorby Šostakoviče, Prokofjeva nebo Bartóka. Od počátku 60. let se však prostřednictvím několika málo partitur a knih, které si našly cestu do Sovětského svazu, začal seznamovat s dodekafonií a seriálními technikami Nové hudby. Přes výtky z oficiálních míst, která dohlížela nad sovětskými skladateli, Pärt ze své estetiky neustoupil. Svůj hudební jazyk navíc začal obohacovat metodou koláže, kdy do kontrastu stavěl zdánlivě chaoticky disonantní moderní hudbu a chladný řád tonálních konsonancí hudby baroka. Studium středověké a renesanční hudby přivedlo skladatele k nové zcela osobité kompoziční technice, kterou aplikuje ve svých skladbách od roku 1976 a označuje ji jako „tintinnabuli“ (latinsky „zvonky“). Pärt v ní propojil minimalismus s prvky gregoriánského chorálu a raného středověkého dvouhlasu, čímž dosahuje ve svých kompozicích kontemplativní, mystické atmosféry.
Labutí píseň (Swansong) zkomponoval Pärt v roce 2013 na objednávku festivalu Mozartwoche v rakouském Salcburku. Jedná se o orchestrální verzi skladby Littlemore Tractus pro smíšený sbor a varhany. Ta vznikla jako připomínka 200. výročí narození Johna Henryho Newmana jednoho z nejvlivnějších anglikánských básníků a kněží 19. století. O skladbu Arvo Pärta požádal jeho přítel reverend Bernhard Schünemann, vikář kostela Panny Marie a svatého Mikuláše v Littlemore (nedaleko Oxfordu), kde Newman v letech 1840–1846 žil a působil. Skladatel si pro svou kompozici vybral slova jednoho z Newmanových nejslavnějších kázání Moudrost a nevinnost, které pronesl 19. února 1843. Krátký poetický text, jenž je modlitbou za věčný mír, si našel cestu do lidových modliteb i do anglikánské bohoslužby za zemřelé a byl přeložen do řady světových jazyků. Orchestrální Labutí píseň zazněla v premiéře v lednu 2014 v provedení Vídeňských filharmoniků a dirigenta Marca Minkowského.

Tvorba ruského skladatele Igora Stravinského (1882–1971) podstatným způsobem ovlivnila vývoj hudby první poloviny 20. století. Díky svému smyslu pro novátorství a geniální hudební invenci dokázal významně zasáhnout do různých stylových proudů. Z pozdního romantismu ovlivněného ruskou tradicí dospěla Stravinského hudba přes neofolklorismus, neoklasicismus a podněty jazzu až k dodekafonii a serialismu. Se skladatelským řemeslem se Stravinskij seznámil prostřednictvím soukromého studia u Nikolaje Rimského-Korsakova, které v letech 1903–1908 absolvoval paralelně se studiem práv na Petrohradské univerzitě. Po premiéře svých prvních významnějších orchestrálních kompozic Fantastického scherza a Ohňostroje v roce 1909 se skladatel seznámil s baletním impresáriem a šéfem souboru Ruského baletu Sergejem Ďagilevem, který byl Stravinského hudbou nadšen a nabídl mu, aby instrumentoval některé Chopinovy klavírní skladby pro novou produkci baletu Les Sylphides. Když rok poté baletní soubor musel čelit finančním obtížím, jedním z Ďagilevových navrhovaných východisek byla nová baletní produkce, zřetelně ruská v hudbě i námětu, která by u publika ve Francii a dalších západoevropských zemích jistě slavila úspěch. Ďagilev postupně oslovil tehdy prestižní ruské skladatele Nikolaje Čerepnina a Anatolije Ljadova, avšak nesetkal se s úspěchem, a tak volba padla na Stravinského. Příběh o ptáku Ohniváku na motivy ruské lidové pohádky byl vybrán speciálně sestaveným komité, jehož členy byli baletní choreograf M. Fokin, scénograf a baletní libretista A. Benois, skladatel N. Čerepnin a malíř A. Golovin. Libreto baletu Pták Ohnivák začal Stravinskij zhudebňovat v podzimních měsících roku 1909, během šesti měsíců dílo dokončil a v polovině května 1910 je instrumentoval.
Pták Ohnivák vypráví příběh na motivy ruské lidové pohádky. Kníže Ivan, syn cara, bloudí sám v hlubokém lese a náhodou narazí na bájného ptáka Ohniváka. Rychle se zvířete zmocní, ale když mu nabídne pták Ohnivák kouzelné pírko jako výkupné, osvobodí ho. Když kníže pokračuje v cestě, setká se s třinácti princeznami, které jsou očarovány strašlivým čarodějem Kostějem. Ivan se vydává za princeznami na Kostějův hrad a brzy je zajat jeho strážemi. Vzpomene si však na pírko. Jeho kouzlo způsobí, že Kostějova kouzla jsou neškodná. Objeví se pták Ohnivák a ukáže princi vejce života, obsahující duši netvora. Ivan ho rozbije, čímž zahubí Kostěje a osvobodí jeho zajatce.
Poprvé byl Pták Ohnivák uveden 25. června 1910 v Pařížské opeře a okamžitě si získal úspěch. Stravinskému přinesl mezinárodní slávu a vedl k další spolupráci mezi Ďagilevem a Stravinským, jejímiž plody byly balety Petruška (1911) a Svěcení jara (1913). V základu ještě romantický hudební jazyk, místy však již s rytmickou dravostí neofolkloristického Svěcení jara, především však mistrné zacházení s orchestrálním zvukem, jemuž se obdivoval i Claude Debussy, zařadily Ptáka Ohniváka ke Stravinského nejpopulárnějším kompozicím. Z hudby k baletu sestavil Stravinskij v letech 1911, 1919 a 1945 tři orchestrální suity, z nichž na dnešním koncertě zazní ona časově nejmladší.

(Ondřej Pivoda)

“Těžko se dá hrát na housle výrazněji a nekompromisněji než na ně hraje Gringolts.” Süddeutsche Zeitung, Harald Eggebrecht.
Ilya Gringolts si získává publikum svou vysoce virtuózní hrou a sofistikovanými interpretacemi a neustále hledá nové hudební výzvy. Jako vyhledávaný sólista se věnuje tradičnímu orchestrálnímu repertoáru i soudobým a vzácným dílům; zajímá se také o historicky poučenou interpretaci. Jeho koncertní programy zahrnují raný virtuózní repertoár Leclaira a Locatelliho a také Paganiniho sólová i orchestrální díla. Mnoho skladatelů pro něj napsalo nová díla, patří k nim Chaya Czernowin, Lotta Wennäkoski, Mirela Ivicevic, Augusta Read Thomas, Beat Furrer a Bernhard Lang.
Po nedávné spolupráci s předními světovými orchestry, jakými jsou Oslo Philharmonic, Maďarský národní symfonický orchestr, Royal Scottish National Orchestra a Orchestra Filarmonica della Scala, patří k vrcholům sezóny 2024/25 vystoupení s BBC Symphony Orchestra pod vedením Sakariho Orama, se Symfonickým orchestrem São Paulo pod vedením Heinze Holligera, s Lahti Symphony pod taktovkou Hannua Lintua a s Rotterdamskou filharmonií.
Bude také jednou z hlavních hvězd Mezinárodního hudebního festivalu Tongyeong 2025, kde provede Sibeliův houslový koncert se Symfonickým orchestrem KBS pod taktovkou Ilana Volkova a také sólové a komorní recitály. V uplynulých sezónách se představil s renomovanými orchestry, jakými jsou Los Angeles Philharmonic, NHK Symphony Orchestra, Israel Philharmonic Orchestra, Singapurský symfonický orchestr, Royal Stockholm Philharmonic, Finnish Radio Symphony Orchestra, City of Birmingham Symphony Orchestra a Mahler Chamber Orchestra. K posledním vrcholům patří společné projekty s Bavarian Radio Symphony, Santa Cecilia Orchestra Rome, Tonhalle Orchester Zürich, Wiener Symphoniker, Rundfunk-Sinfonieorchester Berlin, Bamberger Symphoniker, Helsinki Philharmonic, Budapest Festival Orchestra, Orquesta de Valencia, BBC Scottish Symphony Orchestra a National Symphony Orchestra Taiwan. Pravidelně spolupracuje s Australským komorním orchestrem, Orchestra della Svizzera Italiana, Camerata Bern a Ensemble Resonanz.
Na jeho nahrávce Locatelliho Il labirinto armonico (2021) ověnčené Diapason d‘Or a Gramophone Editor‘s Choice Award participoval Finský barokní orchestr. V témže roce vydal i sólové CD s díly Bacha, Pauseta, Gerharda a Holligera, které rovněž obdrželo cenu Gramophone Editor‘s Choice Award. Jeho rozsáhlá diskografie vysoce ceněných CD produkcí pro Deutsche Grammophon, BIS a Hyperion, zahrnuje mj. také kritikou oceňovanou nahrávku Paganiniho 24 Caprices pro sólové housle a nahrávku kompletních houslových děl Stravinského (2018) s Orquesta Sinfónica de Galicia pod vedením Dimy Slobodeniouka oceněnou Diapason d‘Or.
S Gringolts Quartetem zaznamenal velký úspěch na Salcburském festivalu, Lucernském festivalu, Edinburském festivalu, v amsterdamském Concertgebouw, Philharmonie Luxembourg, Elbphilharmonie Hamburg a Teatro La Fenice v Benátkách. Jako velmi ceněný komorní hráč pravidelně spolupracuje s umělci, jako Nicolas Altstaedt, Alexander Lonquich, Peter Laul, Aleksandar Madzar, Christian Poltera, Lawrence Power a Jörg Widmann.
Po studiu hry na housle a skladby u Tatiany Liberové a Zhannety Metallidi v Petrohradě navštěvoval Juilliard School of Music, kde studoval u Itzhaka Perlmana. Vyhrál Mezinárodní houslovou soutěž Premio Paganini (1998), kde je stále nejmladším vítězem v historii soutěže. Na začátku své kariéry byl také jmenován umělcem nové generace BBC. Kromě své profesorské pozice na Curyšské univerzitě umění byl v roce 2021 jmenován do renomované Accademia Chigiana v Sieně. Je také uměleckým poradcem festivalu Mizmorim ve Švýcarsku. Hraje na housle Stradivari (1718 „ex-Prové“).

Andrey Boreyko nedávno ukončil své úspěšné působení ve funkci hudebního a uměleckého ředitele Varšavské filharmonie. Jeho inspirativní vedení během posledních pěti sezón zvýšilo úroveň orchestru, s nímž absolvoval rozsáhlá turné po Evropě, Asii a USA, dále pravidelná vystoupení na Pendereckého festivalu, Beethovenově velikonočním festivalu a festivalu Chopin & jeho Evropa. Mezi četné společné nahrávací projekty patří zajímavá paleta méně známého repertoáru, jako např. Libera me Giji Kančeliho, Pendereckého Vánoční symfonie (č. 2), Kletzkého Sinfonietta e moll nebo Szymanowského Mýty a masky.
Pravidelně hostuje u London Philharmonic Orchestra, kde v této sezóně bude dirigovat Šostakovičovu monumentální Symfonii č. 13 „Babi Jar“. Což navazuje na jeho tamní mimořádně úspěšné provedení Šostakovičovy 5. symfonie v sezóně 2022/23, kterou dramaturgicky spojil se skladbou Eleny Langer The Dong with a Luminous Nose (světová premiéra) a dílem Victorie Vity Polevé Nova (britská premiéra). Koncert se setkal s velmi pozitivním ohlasem: „Andrey Boreyko byl hlavní osobou na pódiu pro trojici děl, která vzrušovala a fascinovala stejnou měrou… uspořádal mistrovský kurz o tom, jak dirigent slouží zájmům skladatelů a jejich děl a jak nechat publikum toužit po dalších podobných zážitcích.“ – Bachtrack. „Výkon Andreye Boreyka byl působivě koncentrovaný.“ – The Financial Times.
Mezi vrcholy sezóny 2024/25 patří koncerty s Vídeňskými symfoniky s Julií Fischerovou ve vídeňském Konzerthausu a na Festivalu národů v Bad Wörishofenu. S Antverpským symfonickým orchestrem oslaví 90. výročí Giji Kančeliho ve speciálním programu, který představí skladatelovo dílo Libera Me (Quasi-Requiem) a Prokofjevovu Symfonii č. 3. Hostovat bude rovněž u Aarhus Symphony, Hamburg State Philharmonic Orchestra, Polish Radio Symphony Orchestra, Stuttgart Philharmonic, Vancouver Symphony, s nimiž provede mj. Zemlinského The Mermaid, Mahlerovy písně v nastudování Thomase Hampsona. Po úspěchu jeho nedávného turné po Asii s Varšavskou filharmonií se vrací v červnu 2025 do Tokia, aby zde dirigoval Šostakovičovu 11.  symfonii s New Japan Philharmonic.
Boreyko zůstává oblíbeným hostem renomovaných orchestrů, jakými jsou Vienna Radio Symphony, RTVE Symphony Orchestra (Madrid) nebo Prague Symphony, v posledních sezónách se také vrátil k Royal Scottish National Orchestra, Rundfunk-Sinfonieorchester Berlin, Gürzenich Orchester Köln, Montreal Symphony, Orquesta Sinfónica de Galicia, Sinfonica Nazionale RAI a Valencia Orchestra. Během svého působení v pozici rezidenčního dirigenta u Orchestra Sinfonica de Milano v letech 2022 až 2024 zde dirigoval řadu abonentních koncertů a také několik významných vystoupení včetně slavnostních koncertů k zahájení sezóny v Teatro alla Scala a Mahlerovy Symfonie č. 2 „Vzkříšení“ na Mahlerově festivalu.
V roce 2022 dokončil osmou a poslední sezónu ve funkci hudebního ředitele umělecké organizace Artis-Naples. V uplynulých letech vykonával také funkci hudebního ředitele u Jenaer Philharmonie, Hamburger Symphoniker, Berner Sinfonieorchester, Düsseldorf Symphoniker, Winnipeg Symphony a Orchester National de Belgique.