Změna programu

Franz Schubert
Sonáta pro klavír č. 21 B dur D960

Johannes Brahms
Sonáta pro klavír č. 1 C dur op. 1

Franz Schubert
Čtyři impromptus op. posth. 142 D. 935

Maurice Ravel
Zrcadla

Sergej Prokofjev
Sonáta pro klavír č. 2 d moll op. 14

Lukáš Vondráček – klavír

Jeho slova vyvolala velmi bouřlivý ohlas. Jako by se o klasickou hudbu náhle zajímali všichni. Po kritice, která mu přišla nespravedlivá a po nevyhovujících podmínkách v pražském Rudolfinu, Lukáš Vondráček na podzim 2019 prohlásil, že v Praze už hrát nebude. Ačkoliv se plánovaná představení nakonec uskutečnila, nás může jen těšit, že na „svou“ Ostravu Lukáš nezanevřel  a hrát tu bude i nadále.
Před posluchače přichází se sonátami Franze Schuberta a Johannese Brahmse.

Sonáta č.21 B dur  D 960 je Schubertovou poslední sólovou klavírní skladbou, zkomponovanou v roce jeho smrti (1828). Ze čtyř částí je nejrozměrnější hned ta úvodní, Molto moderato (21:21), která vychází z nádherné, až hymnické melodie. Klavírista zde rozehrává všemi fazetami nejen melodii, ale také různé nálady – od jiskřivé po zasmušilou, od něžné po hřmotnou proměnlivě bobtnajícími emocemi. Následující Andante sostenuto sytí ponurá melodie a jaksi znejistělý rytmus. Třetí část (Scherzo: Allegro vivace con delicatezza), mimochodem nejkratší (4:10), tvoří ostrý kontrast k předchozí emocionální hloubce; je mozartovsky hravá, až rozverná. Z klavíristova srdce tryská radost, prsty tančí po klaviatuře. Závěrečná část (Allegro ma non troppo. Presto) představuje fúzi obou poloh, zlatou střední cestu mezi dramatičností, jasnozřivostí, veselostí a hymničností.

Brahms začal s kompozicí Sonáty č. 1 C dur na konci roku 1852 a dokončil ji na jaře následujícího roku. Úvodní Allegro, jehož hlavní téma svým charakterem a shodnou rytmickou strukturou silně připomíná Beethovenovu sonátu Für das Hammerklavier, nám prozrazuje rozšiřující se pole Brahmsovy inspirace. Sonátová věta obsahuje tři tematické oblasti, což se ve většině jeho dalších děl stane pravidlem. Nálada této části je hrdinská a již zde hrají svoji roli typicky brahmsovské synkopy. Následující Andante v tónině c moll je stejně jako druhá věta v předchozí sonátě zkomponovaná ve variační formě. Opět si skladatel vybral jako předlohu německou milostnou píseň, jejíž slova zapsal přímo pod notovou osnovu. Po čtyřech variacích nevybočujících z nálady tématu větu uzavírá kánonická coda. Její nebeský klid přeruší energické Scherzo, jež přichází bez přestávky. Rozměrné Allegro con fuoco je založené na třech tématech a volné kombinaci
sonátové formy a ronda. Druhé téma dle Brahmsova přítele Alberta Dietricha bylo inspirováno skotskou baladou My Heart Is In The Highlands (Mé srdce je v horách). Tuto sonátu Brahms věnoval vynikajícímu houslistovi a svému příteli Josephu Joachimovi.

Impromptu Franze Schuberta tvoří série celkem osmi skladeb. Tento žánr byl v období romantismu velmi populární, pro Schuberta typický a svou svěžest neztratil dosud.
Maurice Ravel je typickým představitelem hudebního impresionismu, i když on sám tento termín odmítl. Ve svém díle se často odkazuje ke svým španělským kořenům, v klavírních skladbách vyžaduje po interpretech často až nadlidské výkony. To vše jsou Zrcadla, suita, která patří mezi pianisty k nejhranějším.
Prokofjev vytvořil svou Druhou  klavírní sonátu velmi mlád, bylo mu 21 let a právě dokončil školu. Dobový kritik se kdysi o jeho díle vyjádřil, že je nemuzikální a dekadentní. Inu, dnes už velkému komponistovi naštěstí rozumíme lépe. Na každý pád všichni tři autoři patří v klavírním repertoáru k nejoblíbenějším.