Ruský pianista a skladatel Alexandr Nikolajevič Skrjabin (1872–1915) patří bezesporu mezi mimořádné umělecké zjevy v oblasti artificiální hudby 20. století. Do análů dějin se zapsal zejména díky svým svérázným pozdním dílům, ve kterých aplikoval originální harmonické postupy. Pozoruhodné jsou také jeho filozoficko-mystické úvahy, jejichž grandiózní ambice v mnohém přesahují meze logického myšlení směrem k účinkům i vlivům hudby na svět a lidstvo. Tento rodák z Moskvy pocházel z aristokratických poměrů, nejbližší členové jeho rodiny byli ve vojenské službě nebo se profesně věnovali hře na klavír. I sám Alexandr Skrjabin byl v dětství vystaven vojenskému drilu, aby se po absolvování 2. moskevského kadetského sboru zapsal na místní konzervatoř, kde se zdokonaloval v oboru kompozice anebo neúnavně cvičil na svůj oblíbený nástroj – klavír; jeho spolužákem ze třídy byl například Sergej Rachmaninov. Skrjabinův skladatelský odkaz zahrnuje až na výjimky výhradně kompozice pro sólový klavír nebo díla orchestrální. Ve svých tvůrčích začátcích obdivně vzhlížel k tvorbě ruských romantiků a také ke klavírním skladbám Fryderyka Chopina, o čemž svědčí i výběr hudebních forem v jeho vlastních klavírních kompozicích, jako jsou např. valčík, mazurka, nokturno, impromptu či sbírky preludií.
Z pera tohoto skladatele vzešlo na devadesát klavírních miniatur s názvem preludium, a to postupně od roku 1888 až do konce jeho poměrně krátkého života. Zvolená hudební forma představuje jakousi názornou platformu Skrjabinova kompozičního vývoje během všech tří uměleckých etap. Traduje se, že se šestnáctiletý skladatel zavázal svému podporovateli a uznávanému nakladateli Mitrofanu Beljajevovi, že do dubna 1896 napíše 48 klavírních kusů, v nichž dvakrát uplatní všechny durové a paralelní mollové tóniny kvintového kruhu, a to po modelu Dobře temperovaného klavíru Johanna Sebastiana Bacha či 24 preludií op. 28 Fryderyka Chopina. V době, kdy dokončil 46. preludium, Skrjabin upustil od iniciální myšlenky a seskupil svá preludia pro sólový klavír do několika sbírek s různými opusovými čísly – op. 11, 13, 15, 16 a 17.
Soubor 24 preludií op. 11 Alexandra Skrjabina o délce něco málo přes třicet minut vskutku dodržuje přesné pořadí tónin podle kvintového kruhu. Z těchto raných preludií vyzařuje výrazná emocionalita a zpěvnost romantismu, jsou však zároveň autentickou tvorbou svého autora, která se vyznačuje bohatou rytmickou složkou a barevností klavírního zvuku. Ačkoliv skladatel každý jednotlivý kus cyklu vybrousil do podoby samostatné klavírní miniatury, sbírka 24 preludií op. 11 bývá obvykle uváděna jako kompaktní celek. Kromě nápaditých melodicko-rytmických figurací přinášejí některé kusy cyklu také mimohudební obsah – preludium č. 5 v d moll oplývající arpeggii představuje výhled do divoké ruské krajiny, preludium č. 14 v es moll zase vzniklo pod dojmem impozantního vodopádu nacházejícího se v blízkostí finského města Imatra.

Japonský skladatel Akio Yashiro (1929–1976), jemuž osud rovněž nedopřál dožít se úctyhodného věku, se narodil v Tokiu v rodině silně inklinující k hudebnímu umění a západoevropské kultuře. Již v raném věku se jako samouk věnoval komponování a hře na klavír, posléze vystudoval skladbu na Hudební fakultě Tokijské univerzity a na Pařížské národní konzervatoři ve třídě Nadii Boulangerové. Tvorba Akia Yashira převážně psaná pro klavír, komorní soubory či orchestr se vyznačuje značným vlivem japonské tradiční hudby a také francouzských skladatelů, jako Claude Debussy, Maurice Ravel či Olivier Messiaen. Jeho sbírka 24 preludií pro sólový klavír vznikla v květnu roku 1945, kdy bylo skladateli pouhých patnáct let.
Ve srovnání se sbírkou Skrjabinových Preludií je soubor klavírních preludií Akia Yashira přibližně o deset minut delší. Samotný celek též sleduje posloupnost tónin dle kvintového kruhu a lze jej charakterizovat jako velice různorodý, a to jak po stránce použitých technických prvků, rozmanitostí charakterů jednotlivých kompozic i vložených harmonických inovací. Jednoduše řečeno je odrazem mladičkého skladatele dychtícího plně se odevzdat tvorbě – dozrávajícího umělce otevřeného široké škále inspirací a plného touhy odkrývat nové světy. Potvrzuje to i výběr z cyklu, který zazní v rámci dnešního recitálu.

Střední tzv. „heroické“ kompoziční období německého skladatele, pianisty a dirigenta Ludwiga van Beethovena (1770–1827), jež odráželo zejména ducha vrcholného klasicismu, začalo přibližně v roce 1802, poté, co se Beethoven vrátil z Heiligenstadtu do Vídně, zkomponoval svou třetí symfonii Eroicu a rozhodl se „nezatajovat nadále svoji hluchotu – dokonce ani v umění“ – jak dokládá vpis v jednom z jeho hudebních náčrtníků z té doby. V tomto období vznikají i další významná díla, jako je 4. symfonie, Houslový koncert a skladby nesoucí heroický až hrdinský hudební tón, například Razumovského kvartety a klavírní sonáty Valdštejnská a Appassionata. V roce 1806 složil Beethoven také svou největší klavírní poctu stylové epoše baroka – 32 variací na vlastní téma c moll WoO 80. Jde o velkolepé desetiminutové koncertní dílo a zároveň brilantní skladbu nabízející široké spektrum klavírních technik i textur. Východiskem variací je chromaticky klesající basová linka v osmitaktovém tématu, jejíž ostinátní opakování propůjčuje dílu nádech ciaccony – charakteristického trojdobého tance, který byl populární na dvoře Ludvíka XIV. Jednotlivé variace jsou pak postupně často seskupené podle použití podobných hudebních prvků. Skladba byla vydána rok po svém vzniku bez dedikace a opusového čísla.
Beethovenova Klavírní sonáta č. 23 f moll op. 57 byla dokončená rovněž v roce 1806 s věnováním skladatelově příteli hraběti Franzi Brunšvickému. Je známa pod názvem Appassionata, který ji byl přidělen až třicet let po jejím vzniku vydavatelem čtyřruční úpravy díla. Jde o jednu z Beethovenových technicky nejnáročnějších sonát s první a poslední větou v sonátové formě, v rámci nichž si autor hojně pohrává s drastickými dynamickými kontrasty, nečekanými harmonickými změnami, rozsahem na klaviatuře či klavírní artikulací, přičemž je zároveň mistrem sugestivního ticha a kontemplace. Dílo uzavírá zběsile zrychlená koda. Skladatelův žák Carl Czerny tlumočil finále skladby slovy: Pokud Beethoven, který tak rád zobrazoval přírodní výjevy, při kompozici myslel na z dálky se ozývající volání o pomoc v mořském vlnobití za bouřlivé noci, pak taková představa skýtá klavíristovi vodítko pro správnou interpretaci tohoto grandiózního tonálního obrazu. Beethoven sám považoval Appassionatu za svou nejlepší klavírní sonátu až do doby vzniku klavírní sonáty zvané „Hammerklavier“ a označil ji za „brilantně provedený projev citu a hudby.“

(Ivana Kalina Tabak)

Japonský klavírista Mao Fujita, držitel stříbrné medaile z Čajkovského soutěže 2019, svou vrozenou hudební citlivostí a přirozeností již zapůsobil na mnoho předních hudebníků. Jako výjimečně talentovaný interpret, který se objevuje jen zřídka, se cítí stejně dobře v mozartovském i velkém romantickém repertoáru. V reakci na jeho americký debut roku 2023 v Carnegie Hall o něm list New York Times napsal: „Jakmile se jeho prsty dotkly kláves, vykouzlil jimi téměř nepřetržitý tok nádherně vybroušených zvukových obrazů.“
Narodil se v Tokiu. V roce 2017, kdy ještě studoval na Tokyo College of Music, získal na prestižní Mezinárodní klavírní soutěži Clary Haskil ve Švýcarsku první cenu, stejně jako Cenu publika, Prix Modern Times a Prix Coup de Coeur, díky nimž na sebe poprvé upozornil mezinárodní hudební veřejnost. Roku 2019 se stal v Moskvě držitelem stříbrné medaile na Čajkovského soutěži, kde si jeho mimořádné hudební kvality získaly značnou pozornost poroty, složené z předních hudebníků.
K vrcholům sezóny 2023/2024 patřilo turné s Gewandhaus Orchestra (Andris Nelsons), Českou filharmonií (Semyon Bychkov) a Orchestre Philharmonique de Monte Carlo (Kazuki Yamada), koncerty se Symfonickým orchestrem Bavorského rozhlasu (Sir John Eliot Gardiner), Izraelskou filharmonií (Iván Fischer), Losangeleskou filharmonií, Vídeňskými symfoniky a Frankfurtskými rozhlasovými symfoniky i recitály v Labské filharmonii a další. Vystoupil také na festivalech Heidelberger Frühling a KlavierFestival Ruhr a absolvoval turné po Japonsku a Číně.
Spolupracoval s dirigenty, jako jsou Riccardo Chailly, Marek Janowski, Andris Nelsons, Lahav Shani, Christoph Eschenbach, Vasilij Petrenko či Ryan Bancroft. Vystoupil s věhlasnými orchestry včetně Royal Concertgebouw Orchestra, Lucerne Festival Orchestra, Gewandhausorchester, Münchner Philharmoniker, Konzerthausorchester Berlin, DSO Berlin, Orchestre Philharmonique de Radio France, Filarmonica della Scala, Orchestra Sinfonica Nazionale della RAI, Israel Philharmonic Orchestra, Cleveland Orchestra, Royal Philharmonic Orchestra, Yomiuri Nippon Symphony Orchestra a Tokyo Metropolitan Symphony Orchestra. Pravidelně vystupuje v rámci sólových a komorních recitálů na pódiích významných klavírních festivalů a v koncertních sálech v Evropě a Asii, mimo jiné s Renaudem Capuçonem, Antoinem Tamestitem, Kianem Soltanim, Zlatomirem Fungem, Marcem Bouchkovem a Makotem Ozonem.
V roce 2021 podepsal exkluzívní smlouvu s labelem Sony Classical. Hned prvním projektem, který tu realizoval, byla kompletní nahrávka klavírních sonát W. A. Mozarta. Ten mu v roce 2023 vynesl Opus Klassik Award v kategorii Mladý umělec roku. Celý sonátový cyklus provedl na festivalu ve Verbieru, ve Wigmore Hall a ve všech významných japonských koncertních sálech. Pro české publikum je jistě zajímavé, že Mao Fujita hrál na loňských BBC Proms v Royal Albert Hall s Českou filharmonií, řízenou Jakubem Hrůšou (společně přednesli Klavírní koncert g moll, op. 33 Antonína Dvořáka). V září 2024 se pak představil se svým recitálem v pražském Rudolfinu v rámci festivalu Dvořákova Praha.
S výukou hry na klavír začal ve třech letech. Roku 2010 získal svou první mezinárodní cenu na World Classic na Tchaj-wanu a stal se laureátem mnoha národních a mezinárodních soutěží, jako je Mezinárodní klavírní soutěž Rosario Marciana ve Vídni (2013), Mezinárodní mozartovská soutěž pro mladé hudebníky v Zhuhai (2015) a Mezinárodní klavírní soutěž mladých umělců Giny Bachauerové (2016).
V roce 2022 se Fujita přestěhoval do Berlína za účelem dalšího studia u Kirilla Gersteina.