PROGRAM

Dmitrij Dmitrijevič Šostakovič
24 preludií a fug op. 87 (140´)

I. C dur
Preludium: Moderato
Fuga (čtyřhlasá): Moderato

II. a moll
Preludium: Allegro
Fuga (tříhlasá): Allegretto

III. G dur
Preludium: Moderato non troppo
Fuga (tříhlasá): Allegro molto

IV. e moll
Preludium: Andante
Fuga (čtyřhlasá dvojitá): Adagio. Più mosso

V. D dur
Preludium: Allegretto
Fuga (tříhlasá): Allegretto

VI. h moll
Preludium: Allegretto
Fuga (čtyřhlasá): Moderato

VII. A dur
Preludium: Allegro poco moderato
Fuga (tříhlasá): Allegretto

VIII. fis moll
Preludium: Allegretto
Fuga (tříhlasá): Andante

IX. E dur
Preludium: Moderato non troppo
Fuga (dvojhlasá): Allegretto

X. cis moll
Preludium: Allegro
Fuga (čtyřhlasá): Moderato

XI. H dur
Preludium: Allegro
Fuga (tříhlasá): Allegro

XII. gis moll
Preludium: Andante
Fuga (čtyřhlasá): Allegro

/přestávka/

XIII. Fis dur
Preludium: Moderato con moto
Fuga (pětihlasá): Adagio

XIV. es moll
Preludium: Adagio
Fuga (tříhlasá): Allegro non troppo

XV. Des dur
Preludium: Allegretto
Fuga (čtyřhlasá chromatická): Allegro molto

XVI. b moll
Preludium: Andante
Fuga (tříhlasá): Adagio

XVII. As dur
Preludium: Allegretto
Fuga (čtyřhlasá): Allegretto

XVIII. f moll
Preludium: Moderato
Fuga (čtyřhlasá): Moderato con moto

XIX. Es dur
Preludium: Allegretto
Fuga (tříhlasá): Moderato con moto

XX. c moll
Preludium: Adagio
Fuga (čtyřhlasá): Moderato

XXI. B dur
Preludium: Allegro
Fuga (tříhlasá): Allegro non troppo

XXII. g moll
Preludium: Moderato non troppo
Fuga (čtyřhlasá): Moderato

XXIII. F dur
Preludium: Adagio
Fuga (tříhlasá): Moderato con moto

XIV. d moll
Preludium: Andante
Fuga (čtyřhlasá dvojitá): Moderato. (accelerando poco a poco) Maestoso

ÚČINKUJE

Yulianna AVDEEVA – klavír

Latinský výraz fuga, česky útěk, sugeruje stíhání jednoho hlasu druhým v komplikovaném a velmi přísně organizovaném celku, který se stal královskou disciplínou pozdního vícehlasu. S pojmem fuga se na poli hudby setkáváme od 14. století, až o tři staletí později se ale jedná o význam odpovídající dnešnímu chápání. Vícehlasá technika, kdy se podle sofistikovaných pravidel nauky o kontrapunktu pracuje s melodickými útvary, se v polovině 18. století dostávala na vedlejší kolej jako příliš archaická, komplikující nové požadavky na tvárnost a pestrost hudebního díla. Toho se však nezalekl Johann Sebastian Bach (1685–1750), který naopak řemeslné techniky vícehlasu dovedl k nebývalé dokonalosti. Fuga u něj měla výsadní postavení, věnoval jí a jejím různorodým podobám své opus magnum, Umění fugy.

S obsáhlými cykly 24 skladeb, v nichž je každá psána v jiné tónině (na každém stupni dvanáctitónové škály jedna v dur a jedna v moll), se setkáváme napříč staletími. Tento zdánlivě nepraktický slepenec měl v původní podobě – Bachově – důležitý propagační význam. Efektně předváděl výhody tzv. temperovaného ladění, které tehdy bylo novinkou. Znamenalo, že oktáva byla rozdělena na 12 stejně velkých půltónů, což sice znamenalo jistý intonační, potažmo estetický úpadek oproti množství existujících systémů ladění vycházejících z bližšího semknutí klaviatury s přirozenou řadou tzv. alikvotních tónů, umožňovalo nicméně neomezenou modulaci všech tónin bez nutnosti nástroje u některých tónin přelaďovat (či spíše existenci vzdálenějších tónin ignorovat). Proto vznikl ukázkový cyklus zahrnující postupně všechny tóniny, který se zahraje jako celek, najednou, bez pauz na přelaďování.

Bachův název Das wohltemperierte Klavier (1722) je proto popisný, jeho vžitý český překlad Dobře temperovaný klavír není přesný, spíše jde o Dobře naladěný klávesový nástroj. Usiluje o to, aby za „dobře“ naladěný nástroj byl považován ten, který používá temperovaný systém, sice trochu rozladěný, nicméně pro všechny tóniny stejně; ucho mu snadno přivykne. Fuga má stanovený počet hlasů a dané téma, jež je imitováno podle striktních pravidel během expozice, provedení a závěru s codou. Nejtypičtější je expozice, hlasy totiž začínají postupně, každý nejprve přednese téma v nezměněné podobě. Jako celek působí fuga sofistikovaně, přísně a svázaně, proto bývá spojena do kontrastní dvojice s libovolnou skladbou srovnatelného rozsahu bez stylového ukotvení, nejčastěji s toccatou či preludiem (předehrou). Bach zůstal dvojici preludium – fuga věrný i po dvaceti letech, kdy vytvořil znovu totéž, druhý sešit cyklu, nových 24 kusů.

Na jubilejních bachovských slavnostech v Lipsku v létě 1950 se vítězkou interpretační soutěže stala mladičká sovětská pianistka Taťána Petrovna Nikolajeva (1924–1993). Členem poroty tehdy byl i skladatel Dmitrij Dmitrijevič Šostakovič (1906–1975). Úkolem pro soutěžící bylo zahrát mj. něco z Bachova Temperovaného klavíru. Nikolajevová udělala dojem tím, že porotě dala na výběr cokoliv z obou sešitů, nastudovala všech 48 Bachových Preludií a fug. Šostakoviče zaujalo, nakolik jasně dokázala odstínit každý hlas z vícehlasého Bachova přediva. Po návratu však skladatele čekaly praktické starosti. Kulminující stalinismus jej uvrhl do existenční bídy, v cizině byl sice stále využíván jako globální morální autorita, doma však po nové vlně útoků na skladatelskou obec upadl v nemilost. Důsledněji rozlišuje svoji činnost veřejnou od soukromé a i v jeho díle začíná hranice mezi těmito dvěma liniemi vysvítat jasněji. Typickými příklady jsou na jedné straně symfonie jakožto gesta pro veřejnost, na druhé pak smyčcové kvartety jako osobité projevy, kterým nebylo cizí hledání, experimentování a introspekce. Toto rozdvojení mu po zbytek života poskytlo relativní kýžený klid na drahocenný ostrůvek vlastní tvorby, jakkoliv přerušovaný dílčími spory se sovětskou mocí a souvisejícími skandály.

Profesně vyčerpán zakázkami pro film i další propagandistické žánry nachází v říjnu 1950 východisko v procvičování bachovského vícehlasu. Každý den chce napsat fugu. Stanovené tempo sice trochu zvolní, nicméně do konce února 1951 postupně, nejprve nahodile, později už cíleně, vzniká velkolepý bachovský ohlas, vlastní cyklus 24 preludií a fug, technikou důsledně polyfonní, ve výrazu však vrcholně romantický, rozevlátý, v náladách pestrý a často různými způsoby krajní. Ještě jako mladík využíval Šostakovič vícehlas v různých podobách jako jednu ze svých nejskvělejších zbraní, jak šokovat publikum nápaditostí, ať už se jedná o náhodný kontrapunkt v úvodu Druhé symfonie, rytmický kontrapunkt v mezihře z opery Nos (vůbec první skladba výhradně pro bicí), Passacaglii a sborovou svatební scénu z opery Lady Macbeth, obsáhlé části Čtvrté symfonie, kde se vícehlas spojuje s mahlerovskou orchestrální šíří, nebo třeba o ohromnou varhanní fugu s orchestrem z hudby k filmu Zlaté hory (varhany v pravoslavných chrámech hrát nesmějí, proto nebyly chápány v duchovních souvislostech a často byly využívány k agitačním účelům). Po útocích na Šostakoviče z let 1936 a 1948 a pro obecnou podezíravost vůči všemu „abstraktnímu“ a nejednoznačně vyložitelnému však skladatel na hledání nových možností rezignuje a nyní, v letech pozdního stalinismu, představuje jeho bachovský opus jisté překvapení.

Cesta díla na koncertní pódia byla trnitá. V době obnovených monstrprocesů proti nevinným lidem ze všech koutů společnosti se od oceňovaného skladatele směšné Písně o lesích či hudby ke Stalinovu filmovému zbožnění Pád Berlína rozhodně nečekalo dílo takové hloubky, komplexnosti a skladatelské náročnosti, leckdo to mohl brát jako naschvál. Během schvalovacích procesů a neveřejných přehrávek byl skladatel za tento svůj skvost opakovaně odsuzován a obviňován ze zlých úmyslů. Poprvé mohlo dílo jako celek veřejně zaznít až v prosinci 1952 v Leningradě necelé tři měsíce před Stalinovou smrtí v podání Taťány Nikolajevové, která byla výsostnou interpretkou díla až do své smrti v roce 1993.

Zatímco Bach postupoval na klaviatuře po půltónech (tj. C dur, c moll, Cis dur, cis moll atp.), Šostakovič, podobně jako před ním Chopin ve svých Preludiích op. 28 a sám Šostakovič v dřívějších samostatných Preludiích op. 34, po odehrání obou tónin bez předznamenání (C dur, a moll) postupoval po tzv. kvintovém kruhu za dodržení střídání durové a mollové tóniny. Následovala tedy dvojice tónin s jedním křížkem, pak se dvěma atd., až uprostřed cyklu v rámci enharmonické záměny u tónin s šesti posuvkami upřednostňuje Fis dur (č. 13) před stejně znějící Ges dur a naopak es moll (č. 14) před stejně znějící dis moll. Nepřerušiv postup v kvintových krocích, pokračuje pak tóninami s béčky, jejichž počet naopak postupně klesá, takže závěrečné dva kusy jsou v F dur a v d moll, obě tóniny s jedním béčkem.

Jako celek je cyklus opravdovým kolosem, trvá zhruba dvě a půl hodiny a je tedy dosti dlouhý na jeden večer a naopak krátký na dva samostatné koncerty. Náročnost však netkví v obtížnosti poslechu, naopak: Každá dvojice představuje svébytný svět sám pro sebe, světy jsou to různorodé, často v krajních polohách nežnosti, hravosti, trudomyslnosti, rozjívenosti, tragičnosti, jásotu či velkoleposti. Po doznění by každá fuga dokázala v tichu ještě dlouho rezonovat, člověk se však musí rychle přeorientovat na další, zcela odlišný kus. Náročnost tedy spočívá v nutnosti tolikrát během večera akceptovat změnu nálady, situace, prostředí. Skladatel pro sebe typicky na veřejnosti odmítal souborná provedení cyklu, zatímco v soukromí, včetně rozhovorů s pianistkou Nikolajevovou, vždy důsledně trval na souborných provedeních v jednom večeru.

Skladatel miloval nejrůznější mimohudební sdělení prostřednictvím hudby samotné, od vysloveně politických (převážně satirických) vzkazů, až po středověce pojaté pocty. Není divu, že ve svých preludiích a fugách často v bachovském duchu odkazuje na Bacha. Stejný akord, který v rozložené podobě otvírá Bachův cyklus, zazní jako první věc i u jeho cyklu. První fuga nemá jedinou posuvku. Velkolepou, takřka až symfonickou stavbou vynikají obě dvojité fugy (během nich přinese druhá expozice druhé téma, obě se pak spojují), č. 4 e moll a závěrečná č. 24 d moll. Něžností a až dětinskou hravostí vyniká apreggiové Preludium a zvonivá Fuga č. 5 D dur, ale i č. 7 A dur, kde je téma fugy postaveno na klasické „raketě“ – rozloženém kvintakordu A dur. Preludium č. 12 gis moll je passacaglia, variace na neměnné, opakované téma v basu. Dobovým hodnotitelům nejvíc leželo v žaludku č. 15 Des dur plné ironie a satiry, ať už jde o hřmotný valčík v preludiu, nebo zběsilou chromatickou fugu, která působí současně jako pocta dodekafonii i její zesměšnění.
(Jan Špaček)

Pianistka ohnivého temperamentu a virtuozity, Yulianna Avdeeva, je vítězkou Mezinárodní Chopinovy klavírní soutěže v roce 2010, což jí vyneslo na mezinárodní dráhu. Je ceněna především za „čirou vášeň a muzikantství, nemluvě o technickém vybavení“ a výkony, které jsou „plné hloubky a barev“ (The Telegraph).
Po vyprodaném recitačním debutu v Carnegie Hall na začátku roku 2023 se Avdeeva do Carnegie Hall vrátila v říjnu 2024 s programem Chopina a Liszta, včetně jeho slavné Klavírní sonáty h moll. Tento program hrála a bude hrát také na pódiích ve Španělsku, Německu, Francii, Rakousku, Itálii a Seattlu. V Bostonu pak uvedla Liszta a Beethovenovu sonátu Hammerklavier; na Festivalu Lanaudiere to pak stejně jako dnes v Ostravě bylo Šostakovičových 24 preludií a fug a pro Rockportský festival komorní hudby vybrala skladby Šostakoviče a Chopina.
Na jaře 2025, u příležitosti 50. výročí úmrtí Dmitrije Šostakoviče, uvede jeho 24 preludií a fug ještě v Gewandhausu v Lipsku v rámci Šostakovičova festivalu, cyklus zahraje také v Pierre Boulez Hall v Berlíně, Palau de la Música v Barceloně, v Madridu a ve švýcarském Seonu.
Mezi vrcholy komorní produkce v sezóně 2024/25 patří Quintet Alfreda Schnittkeho se členy Vídeňské filharmonie na Salcburském festivalu, Schnittkeho Koncert pro klavír a smyčce a Concerto grosso č. 6 s Gidonem Kremerem a Kremeratou Baltica, vystoupení s Julií Fischer a Danielem Müller-Schottem na hudebním festivalu Rheingau, Kissinger Sommer a v londýnské Wigmore Hall.
K orchestrálním vrcholům je pak třeba zařadit Chopinův Klavírní koncert č. 1 s Orchestra of the Eighteenth Century v Kjótu, Ósace, Tokiu a Fukuoce, dále Mozartův Klavírní koncert č. 23 s Baltimore Symphony Orchestra, Prokofjevův Klavírní koncert č. 3 s Pittsburgh Symphony Orchestra; Beethovenův Klavírní koncert č. 4 s Pacific Symphony, Rachmaninovovu Rapsodii na Paganiniho téma s Florida Orchestra a s tokijským NHK Orchestra, Bernsteinova skladba The Age of Anxiety s RAI Italian Radio Orchestra a s Minnesota Orchestra, Chopinův Klavírní koncert č. 2 s Barcelonským symfonickým orchestrem a Griegův Klavírní koncert a moll s Orquesta Sinfónica de Galicia.
V roce 2023 vydala album Resilience s hudbou Szpilmana, Weinberga, Šostakoviče a Prokofjeva – skladatelů, kteří žili a tvořili v dobách velké politické nestability. Její zatím poslední album s názvem Voyage, obsahující pozdní díla Chopina, vyšlo v září 2024. Dále chystá nahrávku Šostakovičových 24 preludií a fug, která by se na trhu měla objevit na jaře 2025 (vše pro Pentatone). Její audiotéka dále obsahuje Chopinovy koncerty s Orchestra of the Eighteenth Century a Fransem Brüggenem (2013), tři sólová alba s díly Bacha, Mozarta, Schuberta, Chopina, Liszta a Prokofjeva (2014, 2016, 2017), spolupráci s Gidonem Kremerem (2017, 2019), impozantní záznam jejího živého vystoupení (Deutsche Grammophon, 2019) v rámci edice věnované vítězům Chopinovy soutěže.
#YuliannasMusicalDialogues je jeji zajímavá online iniciativa, která poskytuje prostor následovníkům a milovníkům klavíru. Prostřednictvím pravidelných neformálních příspěvků na sociálních sítích otevírá dialog o životě a díle vybraného skladatele, přičemž věnuje zvláštní pozornost detailům pozoruhodných děl.