Federico Colli je italský klavírista, který si získal světové uznání díky svému promyšlenému a originálnímu přístupu k interpretaci. Mezi jeho úspěchy patří například vítězství v Mezinárodní klavírní soutěži v Leedsu v roce 2012. Jako sólista se představil v mnoha významných koncertních domech a spolupracuje s předními orchestry. V koncertní sezóně 2024/25 je rezidenčním sólistou Janáčkovy filharmonie Ostrava, s níž již vystoupil v Opavě 6. září letošního roku. Jako rezidenční sólista se představí i na sólovém recitálu 7. října v Ostravě.

Rozhovor Tamary Bláhové s rezidenčním sólistou JFO Federicem Colli, převzat z internetového deníku klasikaplus.cz, 4. 10. 2024.

Pro tuto sezónu jste rezidenčním sólistou Janáčkovy filharmonie Ostrava. Jak vaše spolupráce s filharmonií začala?

Moje spolupráce s Janáčkovou filharmonií vlastně začala už před mnoha lety, myslím že tak před deseti. Jednalo se o koncert v Žilině na Slovensku, hrál jsem Rachmaninovův Třetí klavírní koncert a na pódiu byl Case Scaglione, mladý dirigent z USA. Po tomto koncertě jsem se spřátelil s Janáčkovou filharmonií i s dirigentem. Mnohokrát jsem s ním hrál, v Paříži, v Dánsku, Německu…

Na koncertě v Žilině byl manažer Janáčkovy filharmonie a můj Rachmaninov na něho udělal velký dojem. Potom jsem mu trochu objasnil svou interpretaci a své nápady. A pak jsem dostal pozvání, abych o několik sezón později hrál myslím Čajkovského První klavírní koncert. A pak už jsem s Janáčkovou filharmonií nikdy nepřestal hrát.

V Opavě jste hrál 6. září Rachmaninovovu Rapsodii na Paganiniho téma ve spolupráci s Janáčkovou filharmonií Ostrava, kterou dirigoval Tomáš Netopil. Jak se vám s ním spolupracuje?

Šlo o mou první spolupráci s maestrem Netopilem a musím říci, že jsem si ji opravdu velice užil. Považuji ho za skvělého hudebníka, ale je to také velice příjemný a milý člověk. Spolupráce s ním byla opravdu krásná. Pochopil moje nápady a navrhl nějaké další. Hodně jsem mu důvěřoval, takže jsem se jeho myšlenky a návrhy pokusil ztvárnit. Myslím, že koncert se opravdu povedl. Domnívám se, že se mu povedlo vytvořit přirozené, bezprostřední, krásné cítění mezi mnou a orchestrem. Všechno bylo nadmíru pohodlné, opravdu jsem si koncert vychutnal a doufám, že se brzy naskytne další příležitost, kdy bychom si společně zahráli.

Píše se o vás, že jste si zamiloval také Ostravu. Jak si vás získala?

Myslím, že Ostrava je skvělé město. Není bezprostředně přitažlivá, na první pohled není nějak ohromující, může být i docela chladná a odtažitá, také co se týče architektury, ale když ji začnete objevovat, můžete najít skutečnou krásu. Líbí se mi obytné čtvrti, příroda v okolí Ostravy. Vzpomínám se, že jsem se vydal na pěknou procházku do lesa kousek za Ostravou a pak jsme tam i dělali nějaké fotografie. A také lidé… města se skládají z architektury, přírody, ale také lidí. Lidé v Ostravě jsou kulturně velmi na výši. Pokaždé, když hraju v Ostravě, tak vím, že publikum hudbu zná, že lidé vědí, co přesně chtějí slyšet. Vždycky mají vysoká očekávání. Myslím, že lidé tam jsou vždycky plní života, vědí například, jak a kdy tleskat. Nedávají umělci najevo nějaké povrchní nadšení, člověk si jejich sympatii musí získat. Myslím, že Ostrava je skvělé místo, a věřím, že díky novému sálu, který má Janáčkova filharmonie v úmyslu brzy postavit, se ještě více pozvedne celé město.

Kritiky vás chválí za elegantní, a dokonce magickou hru. Co se hlavně snažíte zprostředkovat posluchačům?

Jednou z hlavních záležitostí při tvorbě interpretace pro mě je, abych vždycky zužitkoval pochybnosti, abych zpochybňoval, co vidím v notách, co slyším v interpretační tradici, a abych našel vlastní způsob, vlastní identitu ohledně interpretace určité skladby. Občas díky těmto pochybám a důkladnému průzkumu pochopím, že lze interpretovat odlišně od tradice nebo toho, co si ostatní myslí. Není to nezbytně něco nového, řekněme, že se jedná o něco ‚nikoli běžného‘. Domnívám se, že konečný cíl interpreta je prozářit novým světlem, novým pohledem věčnost hudby a věčnost zapsané skladby. Jsem proto rád, když publikum po mém koncertě odchází s více otázkami než odpověďmi. Protože to je moc umění – otevírat okna novým, nepředvídatelným otázkám. Zpracováním těchto otázek mohu najít vlastní odpověď. A zázrak spočívá v tom, že hudba skýtá odpovědi. Je to tedy kruhový proces – začíná v hudbě, díky interpretovi se dotkne duše a vrátí se k hudbě.

Jak tvoříte programy svých koncertů? Na svém nejbližším recitálu budete například hrát zajímavý program, který začíná Ligetim a končí Mozartem, což není úplně tradiční přístup.

Vždycky se snažím za programem najít jistou nevinnost, spojení skladeb z hlediska významu, myšlenek, harmonických přechodů, citů… To všechno jsou podle mě velmi důležité prvky.

Co se týče mého nadcházejícího recitálu, navrhl jsem dva programy. Společně jsme vybrali ten s Ligetim, Couperinem a Mozartem. Začínám schválně Ligetim, protože chci vyvolat šok. Když začnu Ligetim a nesleduji chronologickou stezku, už to samo o sobě znamená šok. Tremolo, fortissimo, e4 na klavíru v první skladbě způsobí velký šok. Z ticha najednou bomba. Tato Ligetiho skladba je velice komplexní, ale je jako vznik nového vesmíru, vznik nového způsobu porozumění umění, hudbě, životu, světu…

Po Ligetim pozor schod, pokračuji přímo Couperinem, přes propast možná dvou set let? První část programu tvoří uvědomění si alfy a omegy hudby – Couperin byl jedním z prvních hlavních skladatelů klasické hudby a Ligeti je jeden z nejnovějších, z minulého století. Takže alfa a omega. A mezi touto alfou a omegou, začátkem a koncem, máme veškerou tradici, veškerou hudbu západní kultury, celá klasická hudba se odehrála právě zde. Druhá polovina koncertu je vysvětlením této tradice, toho, co se přihodilo mezi touto alfou a omegou. Rozhodl jsem se uvést jako příklad Mozarta, jelikož sólové Mozartovy skladby jsou mi velmi blízké. Připravuji nové CD, které se na Mozarta zaměřuje, takže Mozart je mi momentálně velmi blízký. Také se domnívám, že Mozart představuje souhrn tradice klasické hudby.  Dá se v něm najít téměř vše, představuje dobrou syntézu toho, co klasická hudba mezi alfou a omegou byla a stále je.

V jakém hudebním stylu či období se cítíte nejsvobodněji?

Zbožňuji klasicismus, tedy dobu Haydna, Mozarta, Beethovena a Clementiho, a také Schuberta. Ale obecně řečeno mám rád hudbu, kterou skladatel napsal za použití určitého množství omezených prvků. Mozart například psal křišťálově průzračně, podobně Schubert. Nenajdete jedinou notu, která by nebyla přesně na svém místě. A to znamená, že každá nota je velmi důležitá, každá vám může pomoci otevřít dveře a objevit nádherný nový vesmír. Je to zvláštní, ale když je hudba psaná jen s omezeným množstvím prvků, je pak o to obtížnější, protože interpret má velkou svobodu a měl by tu svobodu, kterou mu skladatel poskytl, využít ke kráse, dobře a pozitivně.

A kdybyste měl vybrat skladatele, který je pro vás nejdůležitější, kdo by to byl?

Zdá se mi, že mi vždy byl velmi blízký Mozart. Byl to, a stále je, můj velmi dobrý přítel. K Mozartově hudbě se vracím vždy, když chci objevit skutečnou stránku sebe sama. Velmi blízký je mi také ale Rachmaninov a někteří ruští skladatelé jako Skrjabin. Myslím, že také Schumann mě hodně reprezentuje a vždycky mě velice přitahovaly jeho obsesivní fantasmagorie.

Protože jste známý také díky interpretacím starší hudby, oceněny byly například vaše nahrávky Scarlattiho sonát, ráda bych se vás zeptala na váš přístup ke hře barokní hudby na klavír.

Baroko mám opravdu moc rád. Hodně jsem také zkoumal baroko z hlediska etymologie barokního světa, společnosti, historie, kulturních přístupů té doby… A objevil jsem, že, zjednodušeně, smysl baroka je být bizarní. Co se týče barokní malby nebo architektury, využívá hodně ozdob, ornamentů, jen aby se vytvořilo něco nového a přitažlivého. A přesně to jsem chtěl objevit i ve Scarlattim. Bach, to je něco jiného, Bach se dá velmi těžko považovat za barokního skladatele. Ale Scarlatti, a další, například Couperin, Soler, to jsou zvláštní skladatelé. Domnívám se, že hrát baroko jednoduše je falešná tradice. Opravdu si nemyslím, že rámec stylu je tak jasný. Můžete pracovat velmi svobodně, což není anarchie, ale převzetí zodpovědnosti. Můžete využít svobodu, abyste ukázali, že se náhle děje něco nového, nepředvídatelného. V tom spočívá baroko.

V roce 2012 jste zvítězil v prestižní Mezinárodní klavírní soutěži v Leedsu a v roce 2021 jste byl součástí poroty Mezinárodní klavírní soutěže Ferruccia Busoniho. Jaký je váš názor na soutěže v životě hudebníka?

Domnívám se, že soutěže jsou stále velmi důležité pro klavíristy, kteří se chtějí konfrontovat sami se sebou a s dalšími kolegy, se strachem z vystupování a s posouzením poroty. Podle mého názoru je extrémně důležité vyvinout si řekněme zbroj, vyvinout si sebevědomí, zkušenosti. Samozřejmě, ani vyhrát první cenu k vybudování kariéry nestačí, ale zviditelnění a posílení v tomto směru, které soutěž může mladému klavíristovi poskytnout, je neporovnatelná. Proto mladým klavíristům, kteří chtějí zjistit, jak na tom jsou, doporučuji, aby se účastnili soutěží.

Váš nejbližší recitál v České republice se má konat 7. října. Jaké další plány máte pro tuto sezónu?

Po Ostravě budu v Paříži hrát na komorním recitálu Pařížské filharmonie, protože budu také rezidenčním umělcem v Paříži u Orchestre National d’Île de France.  Budu hrát komorní hudbu a potom také potom Rachmaninovův koncert a Rachmaninova-Paganiniho. V půlce října pak budu v Londýně nahrávat druhý díl Mozarta. A pak pojedu na turné s Norimberskými symfoniky do Anglie. Budu hrát na mnoha koncertech, v Manchesteru, Liverpoolu, Londýně, Nottinghamu. Zahraju Beethovenův Pátý koncert a Griegův klavírní koncert. Pak se vrátím do České republiky, kde budu mít na konci ledna mít recitál v Rudolfinu, a pak spoustu dalších koncertů v Itálii, Německu, Švýcarsku, ve Španělsku… Čeká mě spousta zábavy.

Čeká vás ještě něco jiného zajímavého?

Mám v úmyslu zařadit nějaké nové komorní dílo, jako například Rachmaninovo Trio č. 1, nebo Šostakovičovo Trio č. 2, které budu hrát v Paříži, příští rok v Dánsku, ve Varšavě. A potom nějaká nová alba, která budu nahrávat v Londýně. První z nich vyjde na jaře příštího roku a půjde o druhý díl Mozartovy hudby se slavnou sonátou s Tureckým pochodem E dur, K 331. A další album vyjde myslím na konci roku 2025. Toto album se soustředí na transkripce. Z tohoto alba mám velkou radost – budu nahrávat opomíjené drahokamy klavírní literatury, to bude opravdu zajímavé.

A protože nejste jen koncertní klavírista, ale také pedagog, moje poslední otázka bude tato: Jak byste poradil začínajícím klavíristům? Čemu se podle vás stojí za to v hudební kariéře věnovat?

Domnívám se, že je nesmírně důležité být zvědavý co do zkoumání vlastní identity. Takové zkoumání také může člověka dovést k filozofii, sociologii, pedagogice, dějepisu, historii interpretací, proto si myslím, že zvědavost je pro interprety a mladé klavíristy zásadní. Takový klavírista by také měl hodně poslouchat různé interpretace, novou hudbu, myslím, že opravdu nezbytné je poslouchat současnou hudbu. A životně důležité je sbírat zkušenosti, zvykat si na pódiu také pomocí malých koncertů, které možná nejsou tolik důležité. I ten nejmenší koncert může interpretovi poskytnout pojem o sebevědomí, pomoci se zlepšit, může ho naučit, jak se na pódiu cítit pohodlně. Velice důležité je učit se od dobrého učitele, nikoli nezbytně od jednoho, ale nechat si poradit od učitelů, kterých si člověk váží. Také se domnívám, že je skutečně dobré hrát komorní hudbu. Sledování melodie houslí nebo violoncella může mladým klavíristům velmi pomoci s frázováním. A pak ujistit se, že člověk stráví celý život cvičením nejen u klavíru, ale i hudebního myšlení. Tedy být připraven na to, že hudba bude stoprocentní součástí hudebníkova života, že hudba je všude. Inspirace se dá načerpat z východu slunce, z lásky, z objetí. Inspirace je tu pořád, takže člověk by měl být pozorný a snažit se pochopit zázrak, který mu může vesmír, příroda a svět kdykoli nabídnout.

Foto: Eveline Beerkircher, Kate Kondratieva, JfO / Martin Kusyn

Sdílet na Facebooku