Letos slaví Janáčkova filharmonie v Ostravě sedmdesát let. U příležitosti jejího jubilea vyšla kniha Janáčkova filharmonie *70, která je dárkem všem posluchačům a fanouškům orchestru. ​Vznikala pět let a jsou v ní zaznamenány vzpomínky více než stovky lidí, kteří JFO tvořili či tvoří.

Třídílný miniseriál pro Magazín Patriot přináší vzpomínky Vladislava Klímy, který je zaměstnancem Janáčkovy filharmonie v Ostravě už od roku 1959. Původně hráč orchestru a později jeho archivář je každodenní součástí dění v JFO dodnes. V závěrečném díle našeho seriálu si povídáme o tom, jak se za uplynulé desítky let složení orchestru změnilo a o lidech, na které by se nemělo zapomínat…

Ostravský symfonický orchestr (dnešní JFO) se smíšeným pěveckým sborem pod vedením Jiřího Waldhanse.

Mluvili vám za minulého režimu do výběru repertoáru a programu koncertů?

Zpočátku jsme měli štěstí na fundované a seriózní šéfy, mezi nimi to byl například Václav Jiráček nebo Otakar Trhlík, kteří určovali dramaturgii. Samozřejmě se ale stávalo, že jsme museli zařazovat určité skladby, například když probíhaly Dny československo-sovětského přátelství nebo Týden ruské hudby. Obtížně se ale prosazovaly duchovní skladby, například Česká mše vánoční Jakuba Jana Ryby bývala zařazována jen s velkým úsilím. Jeden zážitek, kdy nám zatrhli koncert, ale mám.

Povězte nám ho.

Psal se rok 1973, byla to doba nejtužší normalizace. Náš tehdejší šéf Otakar Trhlík prosadil, abychom zahráli dlouho chystané náročné Honeggerovo oratorium Král David. Výborná věc. Vše bylo nazkoušené, přijel sbor z Prahy. Koncert byl vyprodaný, v šatnách už si publikum odkládalo kabáty. Vedení krajského výboru komunistické strany ale vydalo v poslední chvíli zákaz. Jako oficiální důvod všude stálo: „Zdravotní indispozice dirigenta“. Aby zákaz ospravedlnili, poslali pro docela zdravého dirigenta sanitku a donutili ho zůstat přes noc v nemocnici. Den nato už o všem vysílala Svobodná Evropa, což komunistům pilo krev. Koncert měl nakonec větší ohlas, než kdyby skutečně proběhl.

Šílené a dnes nepředstavitelné. Vždy je vše o lidech. Vnímáte, že se během těch desítek let, kdy jste blízko filharmonie, mění složení orchestru?

Rozhodně. Na přelomu padesátých a šedesátých let byl nedostatek hráčů. Často k nám přicházeli lidé z hudebních škol nebo třeba od vojenské či policejní hudby. Kvalifikaci měli dobrou, ale nikoli tak špičkovou, jako musí mít uchazeči dnes. Také se proměňuje poměr žen a mužů v tělese. Když jsem nastoupil v roce 1959, hrály v orchestru jen tři dámy – na harfu, na cello, na violu. Nyní je žen v orchestru téměř polovina a tipnu si, že za deset let budou převažovat.

Čím to je?

Ženy jsou na konkurzech prostě výborné. Například naše první trombonistka Marlena Skoczylas vyhrála konkurz přímo suverénně. Současně se nám hlásí i méně mužů, protože hudba není zase tak dobře placená profese.

Vladislav Klíma, foto: Dita Pepe

Dnes už se také tolik nerozlišuje mezi „ženskými“ a „mužskými“ hudebními nástroji.

A to je dobře. Ženy dnes zcela přirozeně hrají v orchestru na dechové nástroje. V Janáčkově filharmonii jsou například skvělé flétnistky, měli jsme i výbornou hobojistku, velmi talentovanou, která bohužel před zhruba sedmi lety tragicky zahynula.

Na koho, s kým jste v JFO v minulosti spolupracoval, si často vzpomenete?

Těch jmen je víc. Měl jsem rád Václava Jiráčka, který nám šéfoval čtyři roky, od šedesátého druhého do šedesátého šestého. Byl to veliký znalec díla Josefa Suka, skvěle dělal i Dvořáka a Janáčka a nebál se nových věcí. Velmi rád vzpomínám na doktora Otakara Trhlíka, jenž nastoupil v kritickém čase na podzim 1968 a strávil pak s námi osmnáct let. Pod vedením tohoto kultivovaného a vzdělaného člověka, který hovořil čtyřmi jazyky a znal historii, orchestr výrazně vyrostl. Zmínit musím i Christiana Arminga, Petra Vronského, Marisse Jansonse, Libora Peška, Václava Smetáčka anebo Karla Ančerla. Nelze zapomenout na našeho bývalého ředitele dr. Ivo Stolaříka a také porubského rodáka klavíristu Ilju Hurníka, našeho dlouholetého sólistu.

Už byste mohl odpočívat, ale pracujete jako archivář JFO. Co vás ve filharmonii stále drží?

Ke svému životu potřebuji být v kontaktu s hudebním světem, s orchestrem. Kdybych měl jen sedět doma, myslím, že bych velmi rychle sešel. Jsem rád, že se dosud s bývalými kolegy scházíme, povídáme si, voláme si, navštěvujeme se, zároveň jsem v kontaktu i s aktivními hráči a s hudbou jako takovou.

Více o historii Janáčkovy filharmonie Ostrava se dočtete ve výpravné knize Janáčkova filharmonie *70, ve které nejdete mnoho vzpomínek, dobových i současných fotografií. Kniha je k dostání v prodejním místě JFO Janáček pointu vedle centra Pant na ulici Čs. Legií anebo si ji objednat online na webových stránkách Janáčkovy filharmonie Ostrava.

Převzato z patriotmagazin.cz, 28. 5. 2024

Ilja Hurník

Václav Jiráček

Otakar Trhlík

Ivo Stolařík

Sdílet na Facebooku