Nirvana, Pearl Jam, Red Hot Chilli Peppers, ale také Queen, Roxette, Michael Jackson či Enya. To je jen část interpretů, jejichž velké hity nastuduje Janáčkova filharmonie Ostrava a předvede je 23. dubna 2025 v ostravské aule Gong spolu se zpěváky Hanou Holišovou a Michalem Skořepou a členy sboru Permoník. O novém projektu jsme si povídali s Janem Lstibůrkem, který právě pracuje na aranžmá písní, které v unikátním programu zazní.

Rozhovor Aleše Honuse s Janem Lstibůrkem, převzat z internetového deníku ostravan.cz, 4. 11. 2024.

Ještě než si budeme podrobněji povídat o novém projektu nazvaném Plus/Mínus Ro©k, rád bych se zeptal, kdy vlastně začala tvoje spolupráce s Janáčkovou filharmonií?

Úplně první spolupráce s ostravským orchestrem souvisí s koncertem Tomáše Kluse, který dostal od Janáčkovy filharmonie nabídku udělat orchestrální verze jeho písní. Takže se samo nabízelo, že bychom ty aranže mohli udělat zevnitř, než si na to někoho najímat. Díky úspěchu tohoto projektu, který byl zaznamenán i na album Klusymfonie, jsem pak dostal důvěru a začali jsme spolupracovat i na dalších projektech.

Už v té době jsi působil jako baskytarista Tomášovy Cílové skupiny, ale předpokládám, že s psaním aranží jsi už měl bohatší zkušenosti…

Ano, já jsem na konzervatoři nejprve začal studovat baskytaru, ale protože mě začala hudba zajímat komplexně, přidal jsem si ve třetím ročníku ještě druhý hlavní obor skladbu. Studoval jsem u Milana Svobody a shodou okolností jsem také hrál s Martinem Kumžákem v kapele Pájky Pájk. Martin je fantastický aranžér, takže jsem mu hodně koukal pod ruce, stejně jako později Jaroslavu Dřevnikovskému, když jsem hrál v Orchestru Karla Vlacha. Takže psaní aranží bylo už před první spoluprací s Janáčkovou filharmonií součástí mého hudebního světa.

Zmínit určitě můžeme tvoje pozdější aranže pro koncerty Janáčkovy filharmonie s Jiřím Krhutem a Štěpánem Kozubem, skvělou Poctu Davidu Stypkovi, kterou odvysílala i Česká televize, projekt Symphonic Dance Music nebo třeba aranže pro revivalový projekt Queenie, rovněž s Janáčkovou filharmonií. Který z těchto projektů ti nejvíce přirostl k srdci nebo ho považuješ za nejzdařilejší.

Aleši, to kdybych já věděl, tak bych na to snad dokázal odpovědět. Já to mám tak, že každý takto velký projekt je pro mne vždy velkou výzvou. V každém ze zmíněných projektů jsme si vyzkoušeli něco nového, ať už jde o mne, nebo o filharmonii a samozřejmě i o interprety.

Co je vlastně předpokladem pro to, aby měla taková spolupráce úspěch? Je to hlavně kvalita zpracovávaných písní, nebo následné zadání a podmínky, případně požadavky zadavatele?

Naprosto klíčová je vždycky písnička, tedy ta prvotní surovina. Ostatní věci už jsou z mého pohledu jen detaily, se kterými se dá pracovat. Samozřejmě pro úspěch projektu hraje velmi důležitou roli kromě kvality písní také motivace interpreta nebo sólisty, se kterým spolupracuji a pro kterého aranže připravuji. Když se tyhle věci sejdou a vím, proč to ti lidé chtějí dělat a co od toho očekávají, tak mne to potom o to více baví a na výsledku je to snad znát.

Nový projekt bude ovšem zcela jiný. Tentokrát Janáčkova filharmonie nebude doprovázet kapelu, ale pouze zpěváky, doprovod bude tvořit kromě kytaristy Jiřího Kučerovského jen orchestr. Je tvorba takových aranží výrazně odlišná?

Ano, je to zásadně jiné. Hlavně v tom, že se nemůžu opřít o kostru, kterou poskytuje kapela. V podstatě to celé vařím z nuly, což má své výhody i nevýhody. Je to samozřejmě mnohem pracnější, je to větší výzva, ale musím říct, že mě to v současné fázi baví více. Výhodou je to, že vím, kde budou skladby uvedeny, že to bude v Gongu, tak už při psaní myslím na to, aby v tomto prostoru se specifickými akustickými vlastnostmi ty aranže nejvíce vynikly. Ostatně jedním z důvodů, proč padlo rozhodnutí nechat všechno na orchestru a nezapojit do aranží rockovou kapelu, byla snaha nechat vyznít celou krásu orchestru. Jeho zvuk nabízí ve své podstatě podobné možnosti jako rocková kapela, dynamické rozpětí je tam obrovské, barevná škála nástrojů je neuvěřitelně strukturovaná. takže v tomto případě cítím, že význam termínu „crossover“ můžeme naplnit ještě jinak a možná lépe, když těžiště toho zvuku necháme pouze na orchestru. Další věc je, že členové orchestru v případě takových projektů vědí, že je celý hudební doprovod pouze na nich, takže hrají s o to větším zaujetím a nasazením.

Dramaturgie připravovaného koncertu je vystavěna na skladbách, které vznikly v roce 1991. Proč jste zvolili zrovna tento rok? A jak výběr písní probíhal?

Když Janáčkova filharmonie přišla s tím, že by chtěla připravit orchestrální aranže ikonických rockových hitů, zkusil jsem je ponouknout, aby se to udělalo trochu odlišné od projektů typu „rock symphony“, kterých je ve světě hodně a které se zaměřují hlavně na šedesátá a sedmdesátá leta. Většina největších rockových klenotů té doby již byla pro orchestr zpracována. Když jsem přemýšlel nad možným výběrem repertoáru, zaměřil jsem se na období mezi roky 1970 až 1995 a z každého roku jsem vybral patnáct největších hitů, které se většinou dodnes hrají a lidé je znají. Když jsme nad tím to seznamem seděli s Petrou Javůrkovou a Petrem Dvořákem (členové vedení JFO, pozn. red) v ostravské restauraci U Rady, zjistili jsme se, že rok 1991 byl opravdu velmi výjimečný.

Takových roků by se asi v rockové historii našlo více…

To určitě ano, ale v rámci devadesátých let tento rok představoval líheň skutečně silných hitů. Dá se říct, že jen v průběhu šesti měsíců tohoto roku vzniklo obrovské množství zásadních písní různých žánrů, řada z těch písní přitom zatím zřejmě nebyla orchestrálně zpracovaná. Cítili jsme také, že tahle hudba je nám generačně blíže, stejně jako zpěvákům Haně Holišové a Michalu Skořepovi. Myslím, že to bude daleko zajímavější a autentičtější, než kdybychom ten výběr postavili na skladbách sedmdesátých nebo osmdesátých let.

Druhá část rozhovoru je dostupná na webu ostravan.cz.

Podrobnosti ke koncertu Plus/Mínus Ro©k.

Sdílet na Facebooku