Celý rozhovor najdete v časopise Hudební rozhledy 2/2016

V září 2015 byla vaše nahrávka Beethovenových sonát vybrána časopisem Gramophone mezi 10 současných nejvýraznějších beethovenovských nahrávek. Co to pro Vás znamená?

Je to pro mě samozřejmě velká pocta a jsem šťastný, že mě vybrali do takové úžasné společnosti. Pokud mé pojetí Beethovena oslovuje rostoucí počet milovníků hudby a hudebníků, tím lépe. Zároveň si i nadále plně uvědomuji, že tato ocenění jsou velmi subjektivní, ostatně jako vždy, když se jedná o umělecké výkony. Rozhodně je to však povzbuzení, abych vytrval na své cestě.

Jakým způsobem by měl interpret přistupovat k nahrávce “nového zákona” klavírní hry, tedy monumentu 32 Beethovenových sonát? Od první k té poslední je neskutečně dlouhá cesta, každá ze sonát znamená úplně jiný svět. Jaký je Váš pohled na natáčení těchto kompletů? Máte své oblíbené? Artur Rubinstein si např. zakázal hrát právě ty poslední z nich, protože jim dle svých slov prostě nerozuměl. To samozřejmě není evidentně váš případ.

Existuje pár pianistů, kteří se nechtějí pouštět do tohoto obřího a symbolického repertoáru. Je to určitý rituální přechod v životě každého pianisty. O tomto díle bylo snad napsáno vše, ale výrazně méně toho bylo napsáno o vztahu pianistů k němu, o té extrémní přitažlivosti, strachu ze ztroskotání a vnitřní potřebě porozumět co nejpřesněji Beethovenovým záměrům v rámci tohoto monumentálního rozpětí od C do C (Opus 2, číslo 1 v F moll na této notě začíná a Opus 111 na ní končí). Osobně na psychologické úrovni méně bojuji se skvělými posledními sonátami než například s Opusy 26, 28, 54 nebo 90, které jsou pro mé vnímání náročnější, na základě mého hudebního vzdělání a osobní náklonnosti.

V únoru vystoupíte v Ostravě s Janáčkovou filharmonií a Michailem Jurovským. Pokud vím, v tomto městě jste před lety vystoupil na MHF Janáčkův máj. Může si pianista Vašeho formátu vůbec vybavit takové vystoupení v nabitém diáři?

Na své poslední vystoupení v Ostravě si dobře vzpomínám. Hrál jsem něco od Debussyho, což byla v mém repertoáru novinka, a přijetí ze strany publika na mě udělalo dojem. Vracím se s velkou radostí i z osobních důvodů. Setkám se totiž s mistrem Michailem Jurovským poté, co jsem s jeho synem Vladimirem Jurovským měl blízký a plodný hudební vztah. A když slyším název vašeho orchestru, tak mi ihned vytanou dobré vzpomínky na nedávné nahrávání Janáčkova díla Capriccio, které mám velmi rád.

Může interpret sám vůbec popsat, čím je jeho hra či provádění skladeb konkrétního autora specifické?

Kdybych to měl popsat sám, bylo by to velmi těžké a asi trochu zavádějící. Přesnější by bylo zeptat se ostatních, jak mé hraní vnímají, i když jde nutně o subjektivní a preferenční názory. Já se snažím co nejvíce přiblížit záměrům skladatele, a tím ukázat velký rozsah různých stylů a rozmanitých estetických světů skladatelů minulých století prostřednictvím své interpretace. Je velmi zajímavé sledovat, jak se interpretace v průběhu života mění a jak se mění ještě výrazněji zhruba každých 20 let.

A co francouzská hudba? Je zde samozřejmě Debussy a Ravel, jejichž tvorba snad už neoddiskutovatelně patří ke standardnímu světovému repertoáru. Ale ostatní? Co třeba Olivier Messiaen? Např. jeho Dvacet pohledů na Ježíška se objevuje zřídkakdy.

Od Messiaena jsem letos v létě nazkoušel a hrál dílo Exotičtí ptáci, což patří k jeho nejlepším věcem. A jsem si dost jistý, že počet obdivovatelů jeho Symfonie Turangalila dále poroste.  Zajímaví jsou i další starší skladatelé jako Marnard a Piérné – velmi nespravedlivě opomínaní – a já je objevuji a představuji na koncertech a v nahrávkách. Je radost vidět, že je lidé mají rádi stejně jako já!

A hudba žijících autorů obecně? Máte svého „dvorního“ skladatele či oblíbence? Píší dnes vůbec autoři klavírní hudbu jako takovou, tedy s opravdovou znalostí techniky a využitím všech možností tohoto nástroje?

Je velmi důležité hrát moderní či soudobý repertoár, ale neměla by to být povinnost. Jako většinu věcí v životě to lze dělat dobře, pouze pokud jste správně nadšeni a o kvalitě daného kusu přesvědčeni. Osobně preferuji Mantovaniho a Jörga Widmanna, kteří pro klavír složili fantastická a průkopnická díla za použití tohoto nástroje tradičními i novými způsoby. Díky práci s různými osobnostmi jako Boulez, Kurtag, Ohana či Stockhausen jsem si také uvědomil, že existují různé „rodiny“ hudebníků. A na základě toho jsem také mnoha dalším skladatelům porozuměl. A už se s nimi nelze spojit po telefonu! Jsem absolutně přesvědčen o tom, že některá současná hudební díla jsou umělecky velmi kvalitní a obstojí ve zkoušce časem. Ale co se stane s některými experimenty, to ukáže jen budoucnost.

Jakým způsobem studujete nový repertoár? Teď nemyslím jen „novou“ hudbu, ale repertoár obecně.

Při studiu děl jde vždy o kombinaci intelektuálních (struktura, harmonie) a fyzických aspektů. Poté přichází proces kontroly toho, že to, co děláte, odpovídá záměru skladatele. Některé spontánní inspirace, které vás při tom napadnou, mohou, ale nemusí z vaší interpretace udělat osobní a unikátní záležitost.

Jste uměleckým ředitelem Lofotského klavírního festivalu v Norsku. Jak ho profilujete?

Přímo se na nic nezaměřujeme ve smyslu repertoáru, ale jde nám o radost ze hry velkých i méně známých skladeb v podání fantastických pianistů jako Nelson Freire, Marc-André Hamelin, Ingrid Flitter, Bertrand Chamayou a Joachim Carr. Každý zahraje sám a společně s většinou ostatních. Pořádáme dva, někdy tři koncerty denně a velmi nás těší, když návštěvníci z různých zemí přecházejí mezi sály, aby navštívili koncerty na tomto velkolepém místě. Je to opravdu kouzelné.

Lze postihnout rozdíl mezi posluchačem v severní a řekněme střední Evropě? Vnímáte jako interpret rozdíly ve vnímání klasické hudby v zemích, ve kterých koncertujete?

Mezi různými zeměmi jsou pochopitelně rozdíly. V Rusku a zemích střední Evropy lidé naslouchají téměř zbožně, v Jižní Americe během koncertů projevují nahlas uznání, a čím více, tím lépe. V Japonsku jsou lidé neuvěřitelně tiší a soustředění, Němci a Angličané oceňují hudbu velmi intelektuálně, severské národy se nebojí nového repertoáru, Australané jsou na vše velmi zvědaví atd. To vše je samozřejmě silné zobecnění. Všude se můžete setkat s dobrým publikem, které interpreta povzbuzuje k nejlepšímu výkonu, stejně jako s nepozornými posluchači. Každý koncert je v něčem jiný!

 Posloucháte hru či navštěvujete koncerty svých kolegů, pokud Vám to čas dovolí?

Ano, chodím na koncerty přátel a ostatních hudebníků co nejčastěji, jak čas dovolí, a obzvláště rád si chodím poslechnout druhou část svých koncertů. Mezi mladými pianisty je mým jasným favoritem Daniil Trifonov. …

Sdílet na Facebooku