Janáčkovu filharmonii Ostrava povede jako nový šéfdirigent světově uznávaný umělec Daniel Raiskin. Oficiálně do této funkce nastoupí v roce 2026, do té doby bude působit na pozici hlavního hostujícího dirigenta a jmenovaného šéfdirigenta. „Už během prvního setkání s ostravským orchestrem jsem pochopil, že jde o ambiciózní, zvídavé, nebojácné, odolné a pracovité těleso,“ říká Daniel Raiskin. „Za posledních pětadvacet let jsem dirigoval po celém světě opravdu hodně orchestrů, ale Janáčkova filharmonie a její emoční síla se mi zapsaly do paměti, takže se velmi rád stanu šéfdirigentem tohoto skvělého orchestru.“

Když jste se dozvěděl, že o vás má zájem Ostrava a Janáčkova filharmonie, vzpomenete si na své pocity? Co jste si vybavil? Co jste v té době o Ostravě věděl?

Ještě předtím, než mě Janáčkova filharmonie oslovila, jsem o ní věděl. Samozřejmě je to propojeno s osobností a hudbou Leoše Janáčka, jednoho z největších hudebních skladatelů začátku dvacátého století. Jeho hudbu znám, miluji a uctívám. Janáčkova filharmonie má velkou tradici. Orchestr má mnoho skvělých nahrávek, jak starších, tak novějších. Znal jsem tedy jeho kvalitu.

Kdy jste se setkali?

Moje první setkání s orchestrem bylo před šesti, sedmi lety, kdy jsem byl přizván jako hostující dirigent pravidelných sezónních koncertů. Poté jsem se do Janáčkovy filharmonie několikrát vracel. Pokaždé jsem byl ohromen kvalitou orchestru, otevřeností, zvídavostí a ochotou pracovat, učit se a udělat něco výjimečného. Byl jsem také ohromen ambicemi města a managementem orchestru. Diriguji orchestry v České republice už mnoho let, hlavně v Praze. V posledních pěti letech jsem byl hudebním ředitelem Slovenské filharmonie, což není zas tak daleko. Město tedy znám a jsem s ním spjatý. Mnohokrát jsem se sem vracel a jsem také nadšený vývojem, který město plánuje v souvislosti s výstavbou koncertního sálu. Když přišla nabídka, abych se stal uměleckým hudebním ředitelem Janáčkovy filharmonie, moje rozhodnutí bylo založeno na široké znalosti orchestru, kontextu a toho, co se tady děje a co chceme, aby se stalo do budoucna.

Jakou roli hrát fakt, že budete jako umělecký ředitel a šéfdirigent u toho, až se pravděpodobně bude otevírat nový kulturní komplex s koncertním sálem světových akustických parametrů?

Myslím, že to hrálo velkou roli. Nejen proto, že bych byl aktivně zapojen do procesu otevření koncertního sálu a že bych tam aktivně pracoval. Je to také proto, že už jsem naživo viděl, kolik to může znamenat pro město a jeho obyvatele. Úplně se změní sousedství, okolí, region. Takové stavby velmi ovlivňují prostředí. Může to mít opravdu velký dopad. Být součástí takového procesu je velké privilegium, bude mi ctí. Necháme tady kousek sebe pro budoucí generace.

Foto Dita Pepe

Jak to myslíte?

Když jste mladý dirigent, tak spíše myslíte na kariéru, na to, jak se posunout dál. Samozřejmě je důležité mít tyto ambice, bez ohledu na věk. Ale čím jsme starší, tím důležitější je přemýšlet o tom, co tady zanecháme. Existuje něco, díky čemu si mě lidé zapamatují? Ne umělecky, ale materiálně – jak člověk ovlivnil své okolí. To byl první aspekt. A další aspekt je čistě hudební. Přirovnal bych to k mladému, talentovanému umělci. Když víte, že v orchestru je velmi talentovaný instrumentalista, který skvěle hraje, ale nemá úplně dobrý nástroj. Hned si pro něj přejete najít sponzora, nadaci, někoho, kdo mu může dát opravdu velmi dobrý nástroj. To je to, co tento orchestr potřebuje. Potřebuje to taky publikum, aby pochopilo, jak skvělý orchestr to je. Tím nástrojem bude právě koncertní sál, kde orchestr bude moct podávat co nejlepší výkony a zážitky.

Do pozice uměleckého šéfa filharmonie nastoupíte až v roce 2026, co se bude dít do té doby?

Důvod, proč se má role bude v čase postupně trochu měnit, je jednoduchý. Příští rok zde budu fungovat oficiálně jako hlavní hostující dirigent, v následující sezóně budu dirigovat pouze dva velké projekty. V té další sezóně budu jmenován šéfdirigentem. Už odteď ale budu úplně zapojen v tom, co se bude dít na všech úrovních plánování, managementu, programu, při výběru sólistů, hostujících dirigentů, v tom, jak budeme stavět náš profil v regionu, ve městě, v republice a také mezinárodně. Pokud bych tento vývoj měl nazvat čistě hudebním termínem, tak to bude crescendo, které bude postupně zesilovat. V sezóně 2026/27 bude má pozice ustanovena a já doufám, že toto crescendo bude pokračovat skrze celou dobu mé působnosti.

V nejvrcholnější době, v sezóně 2026/27, budete mít další úvazky jinde, jak je tomu nyní?

V posledních dvaceti letech jsem vždy udržoval vztahy se dvěma orchestry, které jsou od sebe dost daleko. Po následující sezóně ukončím své působení jako hudební ředitel Slovenské filharmonie a budu s nimi udržovat vztah jako hostující dirigent. Udržím si svou pozici ve Winnipeg Symphony Orchestra v Kanadě. Ze zkušenosti vím, že to je velmi dobrá rovnováha, protože mi dává příležitost se rozvíjet a pokračovat v práci. Když nediriguji tam, tak všechno bohatství vědomostí a uměleckých zkušeností si beru ze světa zpět do Ostravy. Tak je tomu i naopak. Myslím, že je důležité, abych byl zaneprázdněný, protože pak jsem pořád hladový.

Tento způsob života musí být dle mého hodně speciální. Kde jste v dnešní době doma?

Opravdu je to velmi speciální způsob života. Není jednoduchý. Není to vždy jen půvabné, nejsou to vždy zářivá světla a ovace ve stoje. Je to hodně osamělosti a taky cestování. Proto je důležité mít domov na jednom místě, které se nemění. Zvláště pokud jste imigrant z Petrohradu jako já. Tento domov byl pro mě vždy Amsterdam v Nizozemí. V posledním roce jsme se přestěhovali kousek za Amsterdam k dunám, k moři a přírodě.

Zmínil jste slovo imigrant. Jakou situaci dnes ve světě mají umělci s ruskými kořeny? Jak je přijímají? Jak čelí otázkám o ruské válce a o jejich pohledu na ni? Jak je to těžké?

Myslím, že fakt, že sedím před vámi a stávám se šéfdirigentem Janáčkovy filharmonie, říká sám o sobě, že s přijetím ruských umělců ve světě není problém. Působí zde Vasilij Sinajskij, kterého jsem vídal od dětství, takže to o něčem taky vypovídá. Ten problém je vlastně velmi jednoduchý a nezáleží nezbytně na tom, jestli jste Rus, Ukrajinec, Američan, Izraelec, Čech, Polák.

Ano?

Je to otázka morální volby. Každý má právo udělat svou volbu; žádná volba není dobrá nebo špatná. Je to velmi jednoduchá rovnice, kdy jedni lidi zabíjí druhé lidi, tak můžete udělat volbu: buď se s tím identifikujete, nebo ne. Já jsem se rozhodl s tím neidentifikovat, stejně tak jako mnoho jiných umělců, kteří jsou velmi dobře přijímáni na celém světě. A ti, kteří se aktivně identifikují s tou opačnou volbou, akceptováni nejsou, takoví dirigují v Číně, v Íránu, Severní Koreji. Není tedy problém se zrušením ruské kultury, je to problém morální volby. Nikdy jsem netrpěl ani jeden den tím, že by mě někdo zanedbával, rušil, zpochybňoval. A v mém případě je to ještě těžší, protože moje žena je Ukrajinka.

Možná je to předčasná otázka. Jak byste chtěl Janáčkovu filharmonii změnit? Co by měla dělat jinak? O čem novém uvažujete? Jak se vám líbí její repertoár? Co říkáte oblíbeným crossoverovým koncertům?

Není to předčasná otázka. Je to proces, v jehož objevování budu zapojen víc a víc, abych na tuto otázku mohl odpovědět. Jeden důležitý fakt jsou podmínky, ve kterých orchestr teď funguje, a kam se orchestr posunuje – podmínky se budou měnit. Kino Vesmír je pozoruhodný výsledek toho, čeho byla JFO ve městě schopna s velmi omezenými zdroji. Filharmonie byla schopna vytvořit atraktivní a dobře ozvučené místo. Ale má své limity – z hlediska velikosti a akustiky. Na druhé straně víme, jaké typy nástrojů dostaneme za tři roky, kdy se snad bude otevírat koncertní sál. Moje pozornost bude směřovat hlavně na to, jaký druh repertoáru budeme hrát, abychom byli přínosní stále Kinu Vesmír a taky aby nám to pomohlo profitovat více než stoprocentně v moment, kdy se budeme přesouvat do nového kulturního komplexu. Myslím, že je to pro orchestr speciální příležitost udělat kvalitní skok v ansámblu, souhře, artikulaci, rovnováze, intonaci. Ve všech věcech, které jsou technické, ale také jsou velmi důležitou součástí symfonického orchestru. To pak budeme moci ukázat v novém koncertním sálu. Taky musíme myslet na publikum, co by chtělo slyšet. Musíme najít rovnováhu mezi tím, že chceme přinést radost publiku a také zisk pro organizaci. Když mluvíte o crossoverových koncertech, jsem jim více než otevřený. Byl jsem zapojen do mnoha takových projektů.

Opravdu?

Teď běží sedmá sezóna, kdy působím jako dirigent ve Winnipeg Symphony Orchestra, takže vám můžu říct, že je to téměř každodenní aktivita, že klasická hudba je jen část toho, co všechno děláme. Je tam hodně popu, filmů, hudby s metalovými kapelami. Když je to uděláno kvalitně a stylově, jsem tomu absolutně otevřený. Symfonický orchestr totiž není jen klasická hudba. Má spoustu různých hlasů. Když jsme schopni využít tyto hlasy, tak můžeme oslovit velké publikum. Je to nádherné. Samozřejmě bych chtěl dirigovat hudbu, ke které mám silné sympatie – jako jsou skladby Dmitrije Šostakoviče. Vždy je něco unikátního na tom, kdy český orchestr hraje české skladby, ať už je to Smetana, Janáček, Novák, Fibich, Dvořák. Je tam určitá úroveň identifikace, DNA identity, kterou jinde nenajdete. Možná jediným podobným národem v tomto jsou Finové, když hrají Sibelia. Něco se tam stane, nedokážu to úplně popsat. Není to, jako když Francouzi hrají francouzskou hudbu, nebo Rusové ruskou. Je to jiné. Všiml jsem si toho nespočetněkrát. A být součástí tohoto procesu je velkým privilegiem.

Jakou hudbu posloucháte vy, když zrovna nepracujete, nestudujete partituru příštího koncertu?

Víte, vlastně mám tendenci muziku neposlouchat, dělám jiné věci. Miluji vaření a hokej. Můj starší syn je brilantní jazzový muzikant – bubeník a skladatel. Poslouchám proto mnoho současného jazzu. Hudba je můj život. Tak když mám aspoň trochu volného času, tak mám tendenci dělat jiné věci. Věnuji se jídlu, vaření, dobrým vínům, předtím i play­-off. Naneštěstí můj tým, Winnipeg Jets, vypadl v prvním kole. Ale mistrovství světa v ledním hokeji se hrálo v Ostravě a Praze, takže si myslím, že jsem na správném místě.

Rozhovor Jaroslava Baďury, www.patriotmagazin.cz, 22. 7. 2024.

Sdílet na Facebooku