Vynikající hráč na trubku s repertoárem od baroka až po dnešek přijede do Ostravy (koncerty 6. a 7. 10. 2016). Gábor Boldoczki byl koncertním partnerem sopranistky Edity Gruberové, vystupuje mimo jiné s Bavorským rozhlasovým orchestrem nebo Vídeňskými symfoniky, nahrává pro Sony BMG. V České republice není poprvé. Již vícekrát se představil v Praze, kterou si zamiloval stejně jako české pivo, ale navštívil také Zlín (2016) nebo Brno (2013). A právě při jeho návštěvě Brna jej vyzpovídal Boris Klepal.

Jak jste se vůbec dostal k hudbě a co byl váš první nástroj?
Začal jsem hrát na klavír, když mi bylo osm let, a o rok později jsem začal s trubkou – můj otec totiž učil hru na žesťové nástroje. Zdálo se mi tedy úplně přirozené, že se mnou pracuje a hlídá moje každodenní cvičení a pokroky. Jsem mu vděčný, dal mi velmi dobré základy. Později jsem odešel na pět let do školy v Budapešti, ale pro kariéru hudebníka jsem se rozhodl dost pozdě. Vyhrál jsem na mezinárodní soutěži v Ženevě a rozhodnutí přišlo během předávání cen – bylo to na mé dvacáté narozeniny. Teprve tehdy jsem se definitivně rozhodl, že budu hrát na trubku po celý zbytek život.

Kritik ve Frankfurter Allgemeinen Zeitung o vás napsal, že i na trubku lze hrát opravdové belcanto. Vnímáte nějakou spojitost mezi trubkou a lidským hlasem?
Myslím, že každý nástroj by měl nějakým způsobem imitovat lidský hlas. Když hraji, je pro mě nejdůležitější vyjádřit hudební obsah skladby. Když cvičím, zkouším si zpívat, protože je to velmi přirozený projev, pokouším se zpěvem napodobit melodickou linii trubky. Nástroj je sice důležitý, ale nejdůležitější je hudba sama, proto se snažím, aby zněla jako vyjádřená hlasem.

Jste všestranný hráč, váš repertoár sahá od baroka až po současnost  – spolupracujete s nějakým skladatelem i přímo, objednal jste si třeba skladbu speciálně pro sebe?
Jsem připravený hrát na trubku všechno, co je možné. Existuje spousta krásných barokních koncertů pro trubku, ale pro mě je zajímavé a vzrušující nahradit svým nástrojem hoboj nebo hrát virtuózní houslový part.
Jak jste ale říkal, je pro mě důležité nacházet i současné skladatele, kteří by psali pro trubku. Není to jen pro mě, zůstane něco i pro budoucnost. Tři koncerty pro mě napsal maďarský skladatel László Dubrovay, nádherný koncert napsal Fazil Say a jsem také v kontaktu s Krzystofem Pendereckim. (zbatek rozhovoru nejdete na http://www.mestohudby.cz/publicistika/rozhovory/gabor-boldoczki-nejdulezitejsi-je-hudba-sama

Kontakt s Penedereckim se ukázal být plodným, protože na ostravských koncertech vyslechnete skladbu, kterou Penderecki složil přímo pro Boldoczkého. Seznámili ve Varšavě, kde tehdy Boldoczki hrál Haydnův trumpetový koncert. Nadšen Boldoczkého výkonem, začal Penderecki bezprostředně po varšavském vystoupení spřádat plány na nové dílo, jež by bylo ušito přímo na míru tomuto interpretovi. Ještě před započetím práce na kompozici přinesl Boldoczki Pendereckému na ukázku pět různých nástrojů, aby skladateli předvedl variabilní zvukové možnosti trubky, které by se daly v nové kompozici uplatnit. Společně se nakonec rozhodli vybrat dva nástroje: trubku „in C“ a křídlovku, která se kvůli svému jemnějšímu a kulatějšímu zvuku nezřídka používá v jazzu. Partitura koncertu klade nezvyklé požadavky na oba tyto nástroje. Do sólového partu zahrnul Penderecki řadu neobvyklých skoků, arpeggií, tlumicích efektů apod. Působivý je rovněž prostorový efekt, při němž sólista začátek svého výstupu přednáší ze zákulisí, s další frází se přesouvá na boční okraj pódia a teprve posléze zaujme tradiční centrální pozici před orchestrem. V rámci orchestrální textury nicméně tyto prostředky nepůsobí nijak výstředně. Sólista je spíše teamovým hráčem, než aby se vymykal a strhával na sebe veškerou pozornost.

Kromě Pendereckého je na programu Wagner (části z opery Soumrak bohů) a Korsakovova Šeherezáda (zde ukázka ze včerejší zkoušky)

Sdílet na Facebooku