Současný estonský skladatel Arvo Pärt, který 11. září oslaví 85. narozeniny, se stal oblíbencem západního světa.
„Zjistil jsem, že stačí, když hezky zazní jediná nota. Tato nota, tichý zvuk nebo okamžik ticha je mi příjemný. Pracuji s několika málo elementy – jedním, dvěma hlasy. Stavím z jednoduchých materiálů – trojzvuků v jedné tónině. Tři tóny jsou jako zvonky, proto používám název ‚tintinnabuli‘ (z latiny – zvonky). Vzorec pro tintinnabuli zní jako mystická hádanka: Jedna plus jedna je jeden, ne dva,“ říká Arvo Pärt o své minimalistické technice skladby.
Díky své metodě skladby považován od poloviny 80. let za „nejrozpoznatelnějšího skladatele současnosti“ a v posledních letech jedním z nejhranějších žijících skladatelů a za svého oblíbence ho považují mj. Björk, Laurie Anderson, Keith Jarrett, Nick Cave, PJ Harvey, Sigur Rós, zpěvák REM Michael Stipe nebo členové Sonic Youth. Ti všichni tvrdí, že hudba Arvo Pärta na jejich práci měla a stále má velký vliv. Doba je s množstvím informací stále rychlejší, také proto je Pärtova hudba tolik oblíbená, dokáže totiž zklidnit a navodit meditativní stavy i při svém vnitřním dramatickém náboji.

Z jeho tvorby vyslechneme na koncertě nazvaném Severské mýty a příroda v hudbě 5. 3. 2020 skladbu Fratres z roku 1977 ve verzi pro housle, smyčcový orchestr a bicí.
Na její premiéře participoval estonský soubor Hortus Musicus (verze pro tři hlasy, 7 historických nebo moderních nástrojů a bicí). Na zakázku salcburského festivalu v roce 1980 napsal Arvo Pärt variace na toto téma – verzi pro housle a klavír. Zazněla dne 17. 8. 1980 v provedení Gidona Kremera a Elen Kremer, kterým je věnována. Kompozice byla zrevidována pro smyčcový orchestr, s claves a basovým bubnem roku 1983. V roce 1982 upravil Pärt původní verzi skladby pro 12 violoncellistů Berlínské filharmonie. Existují ještě další dvě verze pro smyčce a bicí (1983) a pro smyčcové kvarteto (1985). Charakteristické pro skladbu je současné zaznívání dvou tonalit: organový bod ve formě kvinty a-e spolu s tintinnabuli hlasem opisujícím kvintakord a moll reprezentují jeden pól, melodický hlas, pohybující se v d moll (harmonické), tvoří pól druhý. Přičemž melodická křivka gravituje okolo centrálního tónu, a při každém novém opakování tématu se tento tón posouvá o tercii níže. Zrcadlová symetrie je klíčovým stavebním prostředkem takto detailní struktury i větších útvarů. V originální i violoncellové verzi je pedálový bod čistá kvinta a-e , trvající přes celou skladbu. V první verzi je pracovní šestitaktové téma opakováno devětkrát, přichází často v mollové nebo durové zmenšené tercii, v cellové verzi se opakuje 8x.

Arvo Pärt se narodil 11. září 1935 v estonském provinčním městě Paide. Ještě před válkou se jeho rodiče rozvedli a malý Arvo se s matkou přestěhoval na sever do malého městečka Rakvere. V počátku války bylo Estonsko spojencem nacistického Německa, ale zároveň spadalo do okupační zóny Sovětského svazu. Když v devíti letech začal brát klavírní lekce, vše se podřizovalo tuhému komunistickému režimu. Desítky tisíc Estonců byly deportovány do lágrů na Sibiř. Mezi nimi několik Pärtových blízkých příbuzných. To v Arvovi vzbudilo silný odpor vůči jakékoli vnucené cizí mocnosti. Chlapec namísto do školy chodil do místního kina. Byl ohromen filmem. Hudba k němu přicházela pomaleji. Ale od určitého bodu zastínila všechny ostatní zájmy včetně filmu. Rádio s vysíláním klasické hudby se stalo středobodem jeho života. Každý pátek vyhrávali z ampliónu na náměstí v Rakvere symfonické koncerty ruských klasiků. Tam týden co týden přijížděl malý Arvo na kole a kroužil až do konce přenosu (to dnes na centrálním náměstí připomíná socha chlapce s bicyklem, odhalená v roce 2010 v den 75. narozenin slavného komponisty). Poté odešel na konzervatoř v Tallinu. V první půli 50. let se ve vzduchu sovětského impéria vznášel závan naděje – Stalin byl mrtvý a město se zvedalo z válečných ruin. Ale jak Pärt citoval v jednom rozhovoru severské přísloví: „Naděje umírá poslední. Ale nakonec stejně zemře.“
Jako skladatel na sebe upozornil koncem 50. let neoklasicistickými komorními i orchestrálními kusy. Díla sice musela být schvalována na Svazu skladatelů v Moskvě, nicméně heslem tehdejšího Sovětského svazu bylo „Mládí vpřed!“. I kultura hrála silnou roli v bitvách studené války a v této ideologické konfrontaci byl každý talent považován za budoucího bojovníka komunismu. Ovšem v Estonsku, na samé hranici sovětské říše, byla železná opona poněkud slabší, takže zde bylo možno slyšet ozvěny nových západních kompozičních technik. Pärt byl těmito formami moderní skladby fascinován. Hudební školu zakončil v roce 1960 orchestrálním dílem Nekrolog, v němž k dokonalosti rozvinul Schönbergovu dodekafonii a tzv. algoritmickou kompozici. Tím si ovšem zadělal na problémy. Mnohými kolegy bylo dílo chváleno jako příklad kompoziční všestrannosti a hudební fantazie, na těch důležitých místech byl naopak kritizován a bylo mu zamítnuto místo ve Svazu skladatelů. Mohl psát hudbu jen pro film a televizi.
Kolem roku 1968, kdy ve světě panoval revoluční chaos, napsal svou první ryze duchovní práci Credo pro klavír, sbor a orchestr. Po jediném představení komunistické úřady bez udání důvodu dílo zakázaly. Pärt se znovu ocitl ve slepé uličce. Několik let se odmlčel, ponořil se do studia středověké hudby s její ranou polyfonií a snažil se najít způsob, jak „přeložit“ klid a čistotu staré hudby do vlastního jazyka.
Bylo to období Pärtova přerodu, který zásadně změnil jeho život. A to jak vnitřně, tak navenek. Podruhé se oženil, přestěhoval se a začal žít skromný život na okraji Tallinu. I nemnohé pokusy o nový tvar skladby přinášely jenom zklamání. Manželka Nora, která byla svědkem jeho trápení, v jednom dokumentu později říkala, že „Arvo téměř ztratil víru a zvažoval myšlenku nadobro se vzdát snahy být skladatelem“. Naštěstí jednoho únorového rána roku 1976 zahořela jiskra naděje. Klavírní skladba Für Alina otevřela nové dveře. Objevení minimalistické skladatelské metody tintinnabuli bylo začátkem nové hudební cesty. Přestože s nalezením svého „kompozičního vzorce“ ožil a plnou silou se vrhl do skládání, na domácí půdě stále nenacházel podporu, uplatnění a ani pochopení. V roce 1980 proto Pärt s rodinou emigroval do Vídně. Od roku 2010 žije opět v Estonsku.

Sdílet na Facebooku