Sukova symfonie Asrael zazněla poprvé 3. února 1907 na matiné Národního divadla v Praze, kdy orchestr naší první scény řídil Karel Kovařovic. Posluchači v Ostravě měli slyšet Asraela hned v první sezóně (1954/55) nově založeného Ostravského symfonického orchestru, dnešní Janáčovy filharmonie Ostrava. Plánovaný koncert se však neuskutečnil; tehdejšího šéfdirigenta orchestru Otakara Paříka zastihla smrt právě při studiu partitury této mimořádně niterné skladby. Skladbu roku 1966 v Ostravě nastudoval a provedl také Václav Jiráček (na snímku), který čtrnáct dní nato zahynul při havárii letadla u Bratislavy. Tento Talichův žák působil ve funkci šéfdirigenta ostravského orchestru pouze čtyři roky, ale jeho vliv na umělecký růst orchestru byl zásadní. Orchestr bude na koncertech 24. a 25. listopadu řídit další z bývalých šéfdirigentů JFO – Petr Vronský (2002-2004), který si i za poměrně krátkou dobu ve funkci dokázal svým uměním zcela podmanit ostravské publikum.

V květnu roku 1904, kdy byl Josef Suk s Českým kvartetem na turné ve Španělsku, jej zastihla zpráva, že tchán Antonín Dvořák skonal. Tato nečekaná smrt bolestně zasáhla nejen Suka, ale především jeho manželku (dceru Antonína Dvořáka), u níž lékaři již dříve zjistili těžkou srdeční vadu. Otilka se ze smrti milovaného otce nikdy nevzpamatovala a zemřela rok po něm ve věku pouhých osmadvaceti let. Suk zdrcený touto dvojnásobnou ztrátou hledal útěchu v kompoziční činnosti. „Ve strašné oné chvíli, kdy hvězda mého života zhasla v mém náručí, jest to dnes poprvé, co opět beru pero do ruky,“ napsal tehdy. Vzniklo tak jeho nejrozsáhlejší symfonické dílo, které nazval Asrael a připsal jej „vznešené památce Dvořákově a Otilčině“. Asrael je orientální anděl smrti, jehož úkolem je pomáhat umírajícím, aby nalezli smíření; Josef Suk hledal pomocí svého Asraela podobnou duchovní útěchu. V díle si klade hluboce filozofické otázky o osudu, smrti a smyslu lidského života. Symfonie Asrael má poněkud netradiční pětivětou stavbu. První tři věty jsou koncipovány jako oslava velikého Dvořáka a poslední dvě části mají být něžným portrétem Otilky. Celým dílem prolínají dva výrazné hudební prvky, které bývají označovány jako motiv Osudu a motiv Smrti.

Oba motivy jsou hlavním stavebním materiálem zejména první věty Andante sostenuto, která je koncipována sonátově. Začíná motivem Osudu exponovaným violoncelly a violami, jenž je brzy vystřídán motivem Smrti v hybných šestnáctinových notách. Postupně se připojují další a další hudební témata a Suk se všemi v průběhu věty mistrně pracuje, což je obzvláště působivé v provedení, kdy se oba hlavní motivy proplétají a navzájem překřikuji. Na samém konci této části se opět ozve motiv Osudu, nyní však zní jakoby z dálky, kdy je doprovázen tichým vířením kotlů. Pomalá druhá věta obsahuje názvuky z Requiem Antonína Dvořáka. V poslední čtvrtině této části vyústí intimní úzkostné téma v pizzicato smyčců a na konci zazní opět motiv Smrti. Naléhavá tragická výpověď rychlé střední části Vivace obsahuje řadu nerozvedených disonancí a i zde se Suk tematicky vrací k zádušní mši svého tchána. Projasněná hudba čtvrté části Adagio má zobrazovat skladatelovu vzpomínku na pocity štěstí, které prožíval po boku Otilky. Výraznou úlohu zde hrají sólové housle, které opakovaně přinášejí jímavou melodii. Nejzávažněji vyznívá závěrečné Adagio e maestoso. Začíná úderem tympánů ohlašujících smrt. Znovu se zde střetávají motivy Osudu a Smrti, jako by chtěly zdůraznit, že smrt je skutečně nevyhnutelná. Celkově dramatický průběh této části je však završen konečným smířením.

Sdílet na Facebooku