Seznámili se na konzervatoři, absolvovali stáž v zahraničí a pak našli cestu do Janáčkovy filharmonie. Nejdříve v Ostravě začala koncertovat Vendula, o rok později její manžel Vojtěch. Než se jim narodili synové, měli rádi společné zájezdy i popíjení kávy v šatnách Janáčkovy filharmonie.

Houslista a violoncellistka. To je krásné spojení. Hádám správně, že oba hrajete na nástroje od malička, ale potkali jste se až později?
• Vendula: Seznámili jsme se na konzervatoři v Ostravě.
• Vojtěch: Byl jsem zrovna v pátém ročníku na konzervatoři a pak jsem šel studovat na JAMU. Vendula mě o dva roky později následovala. Takže jsme nějaký čas strávili společně v Brně.

A pak jste začali hrát v Janáčkově filharmonii. Proč jste si ji vybrali? Táhlo vás to domů?
• Vojtěch: Tak nějak. Můj otec v Janáčkově filharmonii hrával dlouhá léta. Neřeknu vám přesně odkdy dokdy, ale zhruba od osmdesátých let. Chodíval jsem tam na koncerty, znal jsem prostředí a některé hudebníky.

Je hezké, že jste si jako pár zvolili stejný orchestr.
• Vendula: Nenastoupili jsme hned po škole. Vydali jsme se ještě na stáž do Německa, zůstala jsem o semestr déle než Vojta. Jednoho dne mi zavolal kolega, cellista Tomáš Svozil, že v Ostravě bude konkurz. Rozhodla jsem se zkusit štěstí a vyšlo to. Do filharmonie jsem nastoupila v roce 2012, Vojta o rok později.
• Vojtěch: Dodělával jsem si ještě magisterské studium. Konkurzu jsem se zúčastnil během něj v únoru 2013 a kolegyně, za kterou byl konkurz vypsán, byla tak laskavá, že ještě dohrála sezónu a já nastoupil až od srpna.

A od té doby společně hrajete. Jaké to je?
• Vendula: Nehrajeme úplně spolu, jsme každý na druhém konci orchestru.

I tak spolu asi strávíte hodně času.
• Vendula: Jsme na sebe zvyklí ze studijních let. Nepřijde nám na tom nic zvláštního.
• Vojtěch: Je fajn, že jsme oba muzikanti ve stejné filharmonii. Nemusíme řešit, že jsme jeden tady, druhý tam. Má to své výhody.
• Vendula: Myslíš?
• Vojtěch: No jasně. Vídáme se nejen doma, ale i v práci. To je pěkné. A ty první sezóny, když jsme ještě neměli děti, byly hezké, měli jsme fajn partu. To platí pořád, ale přibyly nám i rodinné povinnosti, a tak už se nescházíme tak často. Mimochodem, pamatuju si, jak jsme za vámi, za holkami, chodívali do šaten. A někteří kolegové si ťukali na čelo, že si jdeme vypít kafe se svými manželkami. Říkali jsme jim, že je to super, protože si v klidu sedneme a pokecáme.

Jak staré jsou vaše děti?
• Vendula: Staršímu je pět a mladšímu dva.

Máte čas na hraní? Kdo se ujal péče o děti?
• Vendula: Na mateřské jsem byla já. Teď mám částečný úvazek, takže do orchestru chodívám jen na chvilku. Odehraju tak jeden koncert měsíčně, a to se dá s hlídáním zvládnout. Naštěstí máme v Ostravě babičku.

Ale musíte i cvičit, to také zabírá čas. Jde to i s dětmi?
• Vendula: Musíte víc plánovat.
• Vojtěch: S dětmi člověk přestává být pánem svého času.

Na mateřské jste měla čas cvičit?
• Vendula: Vůbec ne.

Bylo pak těžké se do všeho zase dostat?
• Vendula: Záleželo na programu. Těžší kusy jsem musela pocvičit více. Ale vzpomněla jsem si přitom na slova své kolegyně, která mě uklidňovala slovy: „To nezapomeneš, je to jako jezdit na kole. Sedneš si a jedeš.“ Myšleno samozřejmě s nadsázkou.
• Vojtěch: Samozřejmě, člověk už pak není v takové kondici jako na škole, kde měl spoustu času a mohl hrát a hrát a hrát. Pro účely symfonického orchestru jsou dostačující technická cvičení, pak se do toho zase rychle dostanete a nacvičíte party, které jsou náročné.

Máte docela jiný režim než lidé, kteří jsou v práci od osmi do půl páté. Dá se vůbec mluvit o každodenní rutině?
• Vendula: Ani moc ne. Každý den je jiný.
• Vojtěch: Čas nám teď určují hlavně děti. Starší syn už chodí na dopoledne do školky, s mladším býváme doma. Někdy oba, jindy se střídáme. Když hrajeme, hlídají babičky.
• Vendula: Povím vám, jak to bylo minulý týden. Hráli jsme cyklus Gong s kapelou Tata Bojs. Ve středu byla dvojitá zkouška, takže od devíti do čtyř. Ráno jsme šli do práce, staršího jsme odvedli do školky, mladšího převzala babička. Během obědové pauzy jsem staršího syna vyzvedla ve školce a odvezla ho k babičce a běžela jsem zpět na odpolední zkoušku. Ve čtvrtek jsme zkoušeli dopoledne a večer odehráli koncert, takže ze školky vyzvedávala babička. V pátek jsme byli celý den doma a až večer jsme měli další koncert.

Takže se přizpůsobujete, jak je zrovna potřeba. Jak do toho zakomponujete ještě cvičení?
• Vojtěch: Přes den máme různé povinnosti, času je tedy málo.. Když jsou děti vzhůru, nejde to vůbec, to se zavřete, a ony hned tlučou na dveře a chtějí se k nám přidat. Většinou cvičím s dusítkem večer, když kluci spí. Naštěstí máme dostatečně velký byt.

Věci se po covidu pomalu vracejí do normálu, zase se cestuje, snad vás čekají i nějaké zájezdy. Sedíte vedle sebe v autobuse, v letadle?
• Vendula: Ano. Ale už jsme dlouho nikde nebyli.
• Vojtěch: Zájezd by přitom přišel vhod, byl by takovou vzpruhou.
• Vendula: Nejsme moc často sami bez dětí, tak bychom si takové chvíle užili.

Byla by to trošku dovolená?
• Vojtěch: Zahráli bychom si dobrou muziku, snad s dobrým dirigentem, podívali bychom se na zajímavé místo, byli bychom spolu. Samá pozitiva.
• Vendula: To jsme se trochu zasnili.

I to je občas třeba. Když jsme u snů, představ a přání, tak co byste popřáli Janáčkově filharmonii do dalších let?
• Vojtěch: Aby měla podněty neustále se zlepšovat, což vychází z různých úhlů a míst. Například finanční podmínky přilákají skvělé hráče, takže bych filharmonii přál co nejlepší finanční zázemí. A také sál, který se snad konečně postaví.
• Vendula: Nový koncertní sál bychom opravdu potřebovali. Filharmonii bych tak popřála důstojné zázemí, které přiláká i mladší posluchače.

Ano, místo, kde hrajete, dělá hodně. I pro nás, pro posluchače.
• Vendula: A Ostrava už si nový sál opravdu zaslouží.
• Vojtěch: „Kulturák“ je sice velký, je tam hodně prostoru – dostatek šaten, dvě zkušebny, menší sál, velký společenský sál – ale všichni taky víme, že společenský sál byl koncipovaný na sjezdy komunistické strany a na plesy a nemá dobrou akustiku.

Jezdíte po světě, takže jste asi viděli hodně míst a máte srovnání.
• Vojtěch: Během posledních let byly na mnoha místech po světě postaveny neskutečně krásné a funkční sály. Třeba v Japonsku. Anebo, ať nechodíme tak daleko, úžasný je koncertní sál v Katovicích. Myslím, že je to jeden z nejlepších koncertních sálů v Evropě. Snad se tedy dočkáme i u nás.

Sál je taková forma, vy hudebníci jí pak dáváte obsah, atmosféru.
• Vojtěch: Proto také záleží na tom, s kým pracujete, kdo vás vede. Můžu snad mluvit za nás za oba, že jsme v ostravské filharmonii rádi. Je to tu skvělé po hráčské, lidské i umělecké stránce. Lidé tu táhnou za jeden provaz, jsme dobrá parta, občas si zajdeme na pivo.
• Vendula: Souhlasím. Po mateřské jsem se moc těšila do práce, na kolegy. Jsem za to vděčná.
• Vojtěch: Víte, důležitý je i management, vedení filharmonie. A v tomto ohledu jsme spokojení. Dost věcí se zlepšilo. Přijíždějí k nám vynikající sólisté i dirigenti, kteří nás inspirují. My pak máme větší chuť hrát, zlepšovat se, a to pak poznají i lidé na koncertech, že pro ně hrajeme s dobrou energií a s radostí. Je to přitom logické, protože když nefunguje dirigent, bývá hraní takové laxní. S dobrým dirigentem podáte nadšený výkon. Jsme také rádi, že si k nám našli cestu mladí Poláci, protože jsou šikovní a zvyšují celkovou úroveň filharmonie. A přicházejí k nám i mladí lidé z dalších zemí. Je to takový posun orchestru na mezinárodní úroveň.

„Fotka je z besídky ve školce v roce 1993. Je mi na ní pět let. V září toho roku jsem šel do první třídy. Na housle jsem začal hrát v září 1992. Nepamatuju si, co jsem tehdy hrál. Předpokládám, že nějakou dětskou písničku, již ostatní zpívali a učitelka je doprovázela na klavír. Na té samé besídce se ještě předváděla řemesla a já jsem napodoboval sedláka, jak seče kosou. Pamatuju si, že si ze mě moji dva starší bráchové potom dělali srandu, že jsem kosu (z papíru) držel jako kulomet.“

Sdílet na Facebooku