Posluchači ostravské Janáčkovy filharmonie, kteří si ve čtvrtek 11. února nenechali ujít koncert s podtitulem V hlavní roli trubka, byli odměněni lehce netradičním programem sestávajícím z děl ne tolik známých, zároveň však těžících z více než známých zdrojů. Kromě domácího orchestrálního tělesa, pod vedením šéfdirigenta Heiko Mathiase Förstera, se publiku představil rovněž německý trumpetista Reinhold Friedrich. Společně provedli čtveřici skladeb sahající od poloviny století devatenáctého až do poloviny století následujícího, a vyplňující tedy bezmála jedno století. Jednotícím tématem byla právě ona inspirace u jiných, a to nejen konkrétních autorů, ale i rozličných žánrů či kultur.

Zahajovací skladbou celého večera byly Proklamace pro trubku a orchestr (1955) amerického skladatele švýcarského původu Ernesta Blocha. V rámci celého koncertu fungoval tento zhruba osmiminutový kus zejména jako seznámení se s barvou nástroje, jenž měl v průběhu večera vedoucí úlohu. Trubka sólisty Reinholda Friedricha, který se za doprovodu Janáčkovy filharmonie představil ostravskému publiku již v srpnu loňského roku během závěrečného koncertu festivalu Ostravské dny nové hudby, se zhostila role mluvčího tělesa, spíš než sólistického nástroje v tradičně chápaném pojetí.

Její virtuózně pojatá promluva, skládající se zejména z akordického přediva, čněla nad spíše melodicky koncipovaným tokem orchestrální sekce. Blochova skladba oplývá semknutou zvukovostí, odkazující na stylovost pozdního romantismu rovněž celkovou náladou charakteristickou pro jakési nepopsatelné vnitřní pnutí. Autor se nevyhýbal ani četným disonancím, jež po harmonické stránce relativně čistou hudební promluvu vyplnily několika překvapivými momenty.

V duchu přejímání kompozičních zvyklostí se nesla i následující skladba. Scénická hudba k Shakespearově dramatu Bouře od Arthura Sullivana z roku 1861 naprosto odpovídá účelu, pro který vznikla: tedy zakončení studií na konzervatoři. Kompozičně zvládnutá, avšak výrazově neukotvená skladba, eklekticky přejímající prvky starších a zářivějších vzorů a nepřinášející nic nového či zajímavého. Sullivan se v ní drží standardizovaných postupů svých „učitelů“ a v jeho autorském projevu je patrná zvukovost mistrů zejména rané fáze romantismu (například Beethovena či Mendelssohna). Skutečně jde ještě o ono esenciální romantické pojetí, mající za svůj hlavní vzor a zdroj inspirace přírodu i s jejími živly.

Interpretačně se zde projevily jak silné, tak slabší stránky orchestru, respektive jeho vedení. Pozitivním faktorem Försterova dirigování je jeho naprostá čitelnost a zřetelnost jednotlivých nástupů a rytmického členění vůbec. Daří se mu rovněž neupadat do patetického vyznění, k čemuž zvukomalebnost a charakter romantických frází někdy svádí. Na druhé straně se však občas jedná o pojetí příliš střídmé, odkázané právě na svou preciznost ve výrazu a postrádající nějaký vnitřní náboj… (zbytek recenze najdete na www.operaplus.cz  – http://operaplus.cz/s-trubkou-v-hlavni-roli-hrala-janackova-filharmonie-ostrava/