Janáčkova filharmonie přivítala jednoho z nejuznávanějších světových pianistů. Sergej Babayan společně s předním tuzemským orchestrem provedl 2. klavírní koncert Sergeje Prokofjeva. Další skladbou čtvrtečního večera byla 8. symfonie Antonína Dvořáka. Provedení řídil šéfdirigent JFO Vasilij Sinajský.

Pověst Sergeje Babayana funguje spolehlivě, koncert byl dlouho dopředu vyprodán. Není divu, arménsko-americký pianista má za sebou famózní úspěchy. Jeho koncertní vystoupení i nahrávací aktivita bývají hodnoceny v superlativech. Stačí si poslechnout Babayanova alba s hudbou Sergeje Rachmaninova nebo Sergeje Prokofjeva.

Z pěti geniálních klavírních koncertů Sergeje Prokofjeva má druhý z roku 1913 status nejradikálnějšího a nejoriginálnějšího díla. Skladatel v něm skloubil lisztovskou a rachmaninovskou techniku s moderním ostrým výrazem. Technické nároky sólového partu jsou maximální, přitom nikdy neslouží samoúčelné virtuozitě. Prokofjev v tomto svém díle objevuje, zneklidňuje a šokuje odvahou a osobitostí, jež má až prorockou tenzi.

Odpusťte obvyklé floskule, kterými začínají téměř všechny charakteristiky Prokofjevovy skladby. Sergej Babayan však ukázal, že kdysi skandalizovaná kompozice může být ztvárněna s naprosto jiným efektem. Pianista přišel na pódium s dobromyslným úsměvem na tváři. Jeho fyziognomie a vzezření navenek působí skromně a neokázale. Až do chvíle, než Babayan usedl ke klavíru a rozezněl jej neslýchaným způsobem. V tu chvíli se z drobného pianisty stal poutavý vypravěč, který provedl příběhem celé kompozice s dokonalou výstižností, přesností a elegancí. Najednou zněly všechny extrémní pasáže kantabilně a ladně.

Babayan vedl s orchestrem neobyčejně vytříbený a souměrný dialog. Vichřici šestnáctin ve druhé větě zahrál s obdivuhodnou lehkostí a bez nejmenší viditelné námahy. Polyfonní pasáže Intermezza modeloval přehledně a s nejvybranější péčí. Dynamická škála jeho hry zněla s neobyčejnou flexibilitou, rezolutně v toccatových bězích a delikátně v nejsubtilnějších pasážích. Důvěrně, ale s nezdolným přesvědčením. Málokdy má posluchač tak intenzivní pocit dokonalého porozumění. Pianista nemusel hledat síly ani v závěrečném Finále, které hýřilo rytmem a brilancí v klavíru i nástrojích orchestru.

Janáčkova filharmonie pod vedením svého šéfdirigenta Sinajského podala v klavírním koncertu excelentní výkon. Dechové nástroje potěšily bezpečnou intonací a čistotou melodických vyhrávek. Smyčcům nechyběla souhra, náročnou rytmickou stránku jistily precizní perkuse a bicí nástroje. Sergej Babayan působil obrovským klidem a vyrovnaností. Jeho hra měla v sobě něco navíc. Dokonale vypracované fráze, artikulace tónu, dynamická výstavba…to jsou všechno věci, které se u tak věhlasného pianisty zákonitě očekávají.

Pravá podstata Babayanovy jedinečnosti však spočívá v něčem úplně jiném. Zjednodušeně řečeno, dokázal tento pianista udělat z interpretačně i posluchačsky obtížného díla nesmírně přístupnou, srozumitelnou a přitažlivou záležitost. Velký pianista nepotřebuje oslňovat exkluzivitou a rafinovaností své hry. Naopak dokáže vyložit sebenáročnější dílo jako věc, kterou pochopí každý. V tomto ohledu Babayan naplnil veškerá očekávání, o čemž svědčí nejen bouřlivý potlesk auditoria, ale také mimořádně vřelý ohlas filharmoniků, kteří klavíristu zahrnuli projevy uznání. Škoda, že publikum nebylo ve svém potlesku vytrvalejší a nevytleskalo si alespoň jeden přídavek.

Druhým programovým bodem byla Dvořákova osmá symfonie G dur, op. 88. Kompozice vzbudila senzační ohlas hned v roce svého prvního uvedení a od té doby trvale patří k nejoblíbenějším položkám symfonického repertoáru. Sinajského koncepce byla velkorysá a poměrně odvážná. Smělá rubata, vynalézavá dynamika a grandiózní gradace měly svůj smysl a daly symfonii patřičnou jiskru a vitalitu. Sinajský se nebál tempové mobility uvnitř jednotlivých vět a představil Dvořáka dravého, průbojného a neodolatelného. Janáčkova filharmonie hrála až do konce s plným nasazením. V individuálních sólech zazněly báječné výkony příčné flétny, klarinetu, fagotu a vybraných žesťů. Tak vitální, euforické i něžné provedení Dvořákovy Osmé Ostrava dlouho nezažila.

Byl to krásný koncert, jehož jediným limitem byla akustika sálu. Až bude Janáčkova filharmonie hrát takový program s nejlepšími světovými sólisty v novém a důstojném zázemí, je jisté, že se na její koncerty bude jezdit z veliké dálky.

Zdroj: Recenze převzata z Internetového deníku pro umění a kulturu Ostravan.cz, 14. 4. 2023, autor Milan Bátor, foto Martin Straka.