Ruku na srdce, název klavírního koncertu „Císařský“ s Beethovenem nemá nic společného. Přesto má svůj smysl, jelikož konotuje hrdinství, majestátnost a velkolepost. Ve srovnání s emotivně umírněným čtvrtým je klavírní koncert č. 5 Es-dur velkorysou hudbou, která odpovídá hrdinskému modelu. Beethoven ho psal v roce 1809 v časech napoleonských válek, kdy Francouzi bombardovali a obsazovali Vídeň. V té době byly trendem vojenské koncerty a skladby, které ostrým rytmem a průrazným zvukem vědomě či podvědomě ilustrovaly atmosféru. Beethoven se ovšem vyhnul jakémukoli klišé a vytvořil dílo, které se specificky vyjadřuje i k otázkám, které jsou pro člověka důležité.
První věta s tempovým označením Allegro vyzněla v kostelní akustice skutečně velkolepě. Razantní orchestrální akordy v úvodu střídá detailně vypsaná kadence sólového klavíru, v níž se představil pianista Matyáš Novák energicky a s vášnivým zaujetím. Druhé téma bylo krásně zahráno dvojicí lesních rohů, které s ostatními dechy hrají ústřední roli v orchestraci a tvoří protipól sólového klavíru. Novák mne zaujal od prvních tónů zejména svou emocionalitou. Interpretaci prožíval vzletnými gesty obou paží a občasnými upřenými pohledy do publika. Také hra jeho obličejových svalů naznačovala naprostou oddanost interpretované hudbě. Po technické stránce měl všechny sáhodlouhé figurační modely a oktávové pasáže pod kontrolou, vše v jeho podání bylo přesné a srozumitelné. Vnímal ostražitě orchestr a ukázal také velký smysl pro souhru a hudební komunikaci.
Z mého úhlu pohledu a poslechu se Novák nejvíc předvedl v pomalé větě, která nestojí tolik na technickém výkonu, jako spíše na filigránské výstavbě a témbrovém odstínění meditativního tématu. Zde se Novák představil jako velmi přemýšlivý pianista, který vnímá svůj nástroj v širokém barevném spektru. Jeho modelování úhozu, jemná agogika a kontemplativní nádech bez nežádoucího spěchání byly velmi krásně procítěné i zahrané. Rondo třetí věty navázalo na energickou impulzivnost počátku koncertu, ovšem s větším důrazem na radostnou, nevázaně veselou atmosféru.
Může to znít jako klišé, ale Matyáš Novák mne skutečně příjemně překvapil. Potěšilo mne, že existuje mladý muž, který ve 21. století věří v klasickou hudbu s oddaností bezmála „richterovskou“. Že se nestydí dát najevo své city, nezdráhá se ponořit do výrazu, ale současně nezapomíná, že jde také o hudbu efektní a pompézní. Novák potvrdil, že „Císařský“ koncert v každé nové klavírní generaci vyžaduje osobní prožitek – nelze ho prostě odehrát „jen“ schematicky. To se totiž snadno a rychle odhalí.
Opavské publikum přijalo mladého klavíristu s nadšením a jeho výkon ocenilo standing ovation. Jako přídavek Matyáš Novák zahrál líbezně procítěnou Sen lásky Franze Liszta. I v této kompozici pianista potvrdil, že není jen technicky bravurním interpretem, ale hluboce citlivým, celostně vybaveným umělcem, který vnímá hudbu jako emotivní poselství srozumitelné všem.
Provedení Janáčkovy filharmonie pod taktovkou Jiřího Rožně bylo přehlídkou zodpovědných i vynikajících výkonů. Rád bych vyzdvihnul dvojici lesních rohů, výborně hrající housle, violoncella apod. Znamenitá byla vzájemná souhra smyčců a dechů i jejich propojení s náročnými figuracemi sólového klavíru. Svůj význam v orchestrálním plénu potvrdily i tympány a další nástroje.
Scénická hudba pro Goethova Egmonta je posledním dramatickým dílem Beethovena v jeho středním kompozičním období. Skladatel na něm pracoval na přelomu let 1809 a 1810 na zakázku vídeňského dvorního divadla, přičemž vzniklo devět čísel a předehra. Hudba k Egmontovi zahrnuje také dvě kontrastní písně pro Clärchen, která v dramatu ztělesňuje partnerku titulního hrdiny. Sólový part ztvárnila sopranistka Kateřina Kněžíková, jejíž sugestivní výraz dobře rezonoval s dramatickou narací Beethovenovy hudby. Kněžíková se interpretaci koncertního programu věnuje stejně intenzivně jako opernímu repertoáru a dokáže dobře zúročit zkušenosti z obou oblastí. Beethovenově Clärchen dokázala propůjčit charisma dívky toužící stát se vojákem, impozantně vyzpívala také lásku a bolest v křišťálově průzračné árii připomínající Leonořinu „Komm Hoffnung“. Celkový umělecký projev Kněžíkové je velmi nenásilným a příjemným potvrzením kontinuálního profesního růstu této osobnosti současné klasické hudby.
Koncert Janáčkovy filharmonie byl pro mnohé ujištěním (které zaznělo i z úst politických reprezentantů města a kraje), že o kvalitní a špičkovou kulturu v podání nejlepších českých těles i sólistů bude v Opavě pečováno i v budoucnu. Jako symbolická tečka a opětovné zahájení této oblíbené opavské tradice to bylo gesto více než důstojné.
