Violoncellista Danjulo Ishizaka vystoupil v Ostravě po boku Janáčkovy filharmonie. Koncert se konal 21. února 2019 v Domě kultury města Ostravy a jeden z nejlepších současných evropských sólistů na něm přednesl Koncert pro violoncello a orchestr č. 2 Dmitrije Šostakoviče. Enigmatická skladba ruského génia v podání Ishizaky vyzněla s velice zajímavým výsledkem. Janáčkovu filharmonii řídil ruský dirigent Daniel Raiskin.

Koncert Janáčkovci zahájili Rapsodií na moldavská témata pro velký orchestr op. 47/1 polsko-ruského skladatele Mieczysława Weinberga. Jednovětá orchestrální skladba je koncipována jako virtuózní sled stylizovaných folklorních témat kontrastního tempa.  Skladatel některým nástrojům (flétna, hoboj, klarinet a lesní roh) přidělil zcela sólové party, kterých se ostravští filharmonici zhostili bravurně a bez nejmenšího zaváhání. Podobnost s hudební estetikou Weinbergova přítele a osobního mentora Dmitrije Šostakoviče byla markantní zejména v hudební faktuře a harmonii. Melodika a témbr rapsodie však těží z lidových inspirací, znalci východního folkloru mohli objevit oblíbené mezinárodní téma, které je evidováno v různých zemích od Bulharska po Řecko (v řeckém kontextu je tato píseň známá pod názvem Trava). Skladba velmi příjemně spájí svěží melodiku s obrovskou gradací, a tak je na místě zamyšlení, proč taková hudební „pecka“ nezaznívá na koncertech častěji. Její efektnost dokázal dirigent Daniel Raiskin s filharmonií náležitě využít perfektními accelerandy, dramatickým spádem a dobře stmelenými tektonickými oddíly. Reakce publika byla jednomyslná: málokdy se stává, že diváci ihned velmi hlasitě ocení časově kratší vstupní dílo.

Je vždy hudebním svátkem vyslechnout a prožít živě Koncert pro violoncello a orchestr č. 2 g moll, op. 126 Dmitrije Dmitrijeviče Šostakoviče. Mám jeho hudbu nesmírně rád, protože je v ní snad nejvíc mezi skladateli 20. století zašifrováno osobní svědectví člověka trpícího a bojujícího proti jakékoli nesvobodě a umělecké doktríně. Koncert vznikl v roce 1966, tedy v roce autorových šedesátin. Jubilejní rok byl neblaze poznamenán skladatelovým infarktem, který upozornil na jeho těžce zkoušené a nemocné srdce. Po částečném zotavení se Šostakovič mohl zúčastnit slavnostního večera 25. října ve Velkém sále moskevské konzervatoře. Právě zde měl druhý violoncellový koncert, věnovaný (stejně jako první) Mstislavu Rostropovičovi, svou premiéru. Ovace sálu naplněného k prasknutí se zdály být nekonečné. Šostakovič později uveřejnil myšlenkově velice zajímavou úvahu v Sovětské muzice, v níž mimo jiné napsal: „Chtěl bych, aby rok 1966 byl rokem přesvědčivé hudby, aby hledání nového stylu, nových prostředků častěji přinášelo mnohotvárné a hodnotné výsledky. Stručně řečeno: méně vynalézání, více novátorství.“ Žádný výrok nemůže lépe vystihnout sémantickou podstatu nejen jeho hudby, nýbrž i smyslu umělecké tvorby obecně.

Danjulo Ishizaka zahájil Largo první věty s široce nesenou zpěvností, z níž vyzařovaly emoce soustředěné filozofické reflexe. Meditativní nálada věty se vyhýbá smutku, ale prochází končinami lidské duše se statečným projevem síly i citu, něhy i vášně. Něměcko-japonský cellista dobře rozložil síly a představil pojetí, které vyrůstalo z hluboké soustředěnosti, uzrávalo pomalu a gradovalo oprávněně. Artikulace kulatého měkce zastřeného tónu sólisty výborně konvenovala s celkovým charakterem skladby, kterou sice Šostakovič rozčlenil do tří vět, ale dal jim naprosto autonomní tempové i chronologické parametry. Intenzifikace napětí v druhé větě vynikla i díky skvěle hrajícímu orchestru, který v melodických nástrojích i naprosto precizní rytmice poskytnul sólistovi velmi solidní zázemí. Musím vyjádřit obdiv k absolutní hebkosti a vláčnosti jeho glissand, průzračné čistotě krkolomných dvojhmatů ve vysokých polohách a celé řadě dalších technicky i výrazově náročných prvků. Iniciace a osobní vklad violoncellisty byly natolik výrazné, že drobné rytmické zaváhání ve druhé větě Allegretto se dá velkoryse pominout.

Důležitější pochopitelně bylo poznání, že Ishizaka onu Šostakovičem žíznivě hledanou „volnost a pokoj“ dokázal s filozofickou soustředěností deklarovat. Ovace po skončení posledních tónů koncertu připomínaly dávnou moskevskou premiéru a ostravské publikum ukázalo, že dokáže vynikajícího sólistu, orchestr a náročnou skladbu patřičně ocenit. Přídavek v podobě drobné violoncellové kompozice Krzysztofa Pendereckého zvolil Ishizaka optimálně – vnesl ideální kontrast, vtip a invenční technické řešení partu publikum po hlubinné psychologické náloži správně uvolnilo.