Hudba napsaná neupřímně je neživotná, řekl kdysi rezolutně Sergej Prokofjev. Ruský skladatel se neobával nahlédnout do hudební tradice předešlých století, neostýchal se ani vydat cestou vedoucí k syrové, kakofonní zvukovosti a strhující, frapantní rytmiky. Jeho Symfonie č. 1, op. 25 z roku 1917 se v melodice, rytmice a zčásti i v harmonii vědomě navrací k tvorbě Josepha Haydna a Wolfganga Amadea Mozarta. Obrovský úspěch této symfonie u posluchačů i kritiky překvapivě nesdílel samotný skladatel, jehož vztah k svému juvenilnímu dílku (které možná tvořil s pověstným ironickým úsměvem), byl ambivalentní. Zhruba dvanáctiminutové dílo bylo na programu jako číslo jedna.

Razantní vpád prvního tématu Allegra první věty přichází bez introdukce. Leleux zvolil tempovou zdrženlivost, pomalejší rytmický pulz však provázely prokreslené instrumentální výkony v dřevěných nástrojích (s pověstným klokotáním fagotů v žertovném druhém tématu), sehranost a precizní vedení melodie s francouzskou nonšalancí a schopností vytáhnout z partitury její hudebně barevné dispozice. Prokofjevova první symfonie pod taktovkou Leleuxe skutečně zněla s půvabnou svěžestí, ať už se jednalo o Larghetto čiGavottu. Finální Molto vivace dirigent připravil jako vyvrcholení celku: prudké tempo ve vichru smyčců a razantní dynamické kontrasty se sešly ve vyrovnaném poměru. Filharmonici neměli s Prokofjevovým dílem nejmenší problém. Naopak, bylo zřejmé, že je jeho hudba baví a bezvadné provedení toho bylo důkazem.

Napsat v sedmnácti letech symfonii kdysi nebýval příliš velký problém. Mozart jich měl už v dětství hotových několik desítek, Mendelssohn jich stihl napsat rovných 12 (byť „jen“ pro smyčce) ještě než dostal občanku. A autor slavné Carmen George Bizet? Ten, byť od něj veřejnost netknutá klasikou zná pouze jednu operu, napsal svouSymfonii č. 1 C dur ve svých 17 letech. A je to hudba, která stojí za pozornost! Allegro vivo první věty přineslo v podání filharmoniků energicky řízné téma v elegantním provedení a rychlém tempu. Samozřejmostí opět byly výborné výkony jak v plně znějících smyčcích, tak v kontrastním lyrickém tématu, kde pozoruhodně vyzněly dechové nástroje (překrásné bylo hobojové sólo, ale i žesťové fanfáry v kvartách).

Druhá věta Adagio bylo doslova exhibicí sólového hoboje, jehož part zahrála hobojistka JFO s krásnou rozezpívaností a nádherně kultivovaným tónem. Orientální nádech této věty Leleux vystihl s opatrností a rytmicky precizními pizzicaty smyčců. Také třetí věta, která je scherzem, byla Janáčkovou filharmonií zahrána s obrovskou svěžestí. Zlomový okamžik se skrýval v dravé čtvrté větě, kde zejména smyčce v zběsilém motorickém tempu šestnáctin neupustily ani na okamžik od vynikající intonace a vkusného tvarování hýřivého melodického fondu skladatele.

Nejdůležitějším bodem večera však nebyly symfonie – byť velmi přesvědčivě zahrané. Magnetem koncertu byla gruzínská houslistka Lisa Batiashvili, která se Ostravě představila vůbec poprvé. Jak její výkon vlastně hodnotit? Jaká kritéria vztáhnout na hru tak bezchybnou a muzikantsky plnokrevnou? Batiashvili zahrála Čajkovského koncert D dur naprosto excelentním způsobem. Zvuk jejího nástroje disponuje neuvěřitelně průraznou razancí a témbrovou univerzalitou, takže její interpretace byla jasně čitelná a konkrétní do nejjemnějších pianissim.

Hledat v jejím provedení technické nedostatky by bylo čiré zoufalství ze dvou důvodů. Jednak by to bylo zbytečné, protože okouzlující Gruzínka zahrála neuvěřitelně famózně nejtěžší dvojhmaty, stupnicové pasáže i akordické rozklady v arpeggiích. Jednak také proto, že její technické dispozice nejsou samoúčelné, ale tvoří jen jeden z pilířů k mostu mezi skladatelem, interpretem a posluchačem. A ten most vystavěla Lisa Batiashvili z velmi pevných kvádrů, tesaných z poctivé matérie, která se jen tak nedá zničit. Říká se tomu krásně zapomenutým českým slovem zvnitřnění.

Dokonalá symbióza díla autora a interpreta našla také pevnou oporu ve skvělém výkonu filharmoniků, kterým Leleuxovo pojetí díla náramně svědčilo, Čajkovskij měl šmrnc jak v lyrických pasážích druhé věty, tak ve skočném finále. Užaslé publikum zahrnulo Batiashvili nadšenými ovacemi, po nichž zazněl ještě jeden přídavek. Pak už jen šťastné úsměvy, loučení a snad i trochu smutek, že už je po koncertě, že je nutno jít domů a odnést si vše „jen“ v uších a mysli. O tom už zázrak jménem hudba je. Janáčkově filharmonii, dirigentu Leleuxovi a zejména grandiózní Lise Batiashvili patří za středeční koncert obrovský respekt a uznání. Gruzínská houslistka Čajkovského koncert zahraje s filharmoniky také ve čtvrtek. V Ostravě na drahný čas naposled. Ale jistě ne navždy!