Moderované koncerty mají v Ostravě tradičně velkou oblibu publika, neboť nabízí jiný „pohled“ na hudbu. Přesto ve čtvrtek večer nebyl velký sál Domu kultury zcela zaplněný. Možná, že někteří si kulturu s ohledem na mediální masáž a strašení virovou infekcí rozmysleli. Ale zanechme planých spekulací.

Program, složený z děl skandinávských autorů zahájila symfonická báseň Finlandia finského mistra Jeana Sibelia. Tušíte správně: oblíbený notační program Sibelius byl pojmenován po tomto zakladateli finské klasické hudby. A známá finská vodka také, protože ta se začala vyrábět až v roce 1970. Zato Sibeliova symfonická báseň Finlandia vznikla na přelomu minulého století.

Je to hudba wagnerovsky opulentní sazby, jejíž ponurou náladu nejprve nastínily zlověstné žestě s charakteristickým půltónovým klesáním. Sibeliova Finlandia v sobě nese dramatický konflikt, druhé hudební téma se probíjí z temných nálad k heroickému lesku, je patřičně majestátní a hrdé. Provedení zvukově masivní partitury si žádá rezolutní dynamiku a precizní gradace, což se Janáčkově filharmonii pod Joostovou taktovkou skutečně také dařilo naplnit.

Hudba Edvarda Hagerupa Griega má jednu společnou vlastnost s dílem jeho českého generačního vrstevníka Antonína Dvořáka. Je to geniální melodika, která jeho skladbám dává ryze populární přesah. Řada hudebních témat norského skladatele vstoupila do všeobecného povědomí a to je případ také části Ve sluji krále hor z dvoudílné hudební suity Peer Gynt, jež byla původně napsána k stejnojmennému dramatu norského dramatika Ibsena. Ale tak to někdy chodí. Geniální hudba začne žít vlastním životem a to je případ i Griegovy suity, z níž publikum vyslechlo nejznámější část. Typická pizzicata, zurčení fagotu, dalších dechových nástrojů a povlovné accelerando, ústící do divokého fantaskního reje, má vždy velký účin. Přesto si myslím, že si zde Joost mohl s gradací a agogickou výstavbou skladby pohrát víc a provedení na mne trochu působilo dojmem „přehrávky“.

Jako zážitková se ukázala skladba finského skladatele Einojuhani Rautavaary s názvem Cantus articus. Rautavaara, který odešel za mytickými hrdiny Kalevaly před čtyřmi lety, je ve světě právem považován za jednoho z největších soudobých skladatelů. Ve svém rozsáhlém díle vrátil hudbě její prapůvodní spirituální a magickou funkci, aniž by rezignoval na svébytné a osobité kompoziční řešení. Věta Migrující labutě z Rautavaarova cyklu Cantus arcticus je niterným dialogem se zvuky živé přírody, konkrétně pak ptačí říše. Odvíjí se nejprve metodou řízené aleatoriky, v níž nástroje orchestru imitují „hlasy“ živé přírody. Posluchači však slyšeli i konkrétní zvukové záznamy arktického ptactva, jež byly puštěny ze záznamu. Z tohoto zvukového univerza vyrostlo mystické téma, které vyjadřuje fascinaci fenoménem existence jako pozitivního kosmického principu. Rautavaarova kompozice vyzněla díky citlivé interpretaci Janáčkovy filharmonie jako mimořádně sugestivní dílo a je skvělé, že Cantus arcticus lze vyslechnout i celý na koncertě 23. dubna, na kterém vystoupí i fenomenální klarinetista Karel Dohnal.

Hudba estonského skladatele Eugena Kappa byla pro mne dosud velkou neznámou. Jeho Kalevipoeg z baletní suity ukázal, že jde o skladatele romantického výrazu, ačkoli jeho životaběh rámují léta 1908–1996. Zajímavě však Kappa pracoval s rytmem, který se v druhé části jeho skladby hnal nepravidelným složeným 5/8 a 3/8 taktem. Zásadní dílo světové hudby zaznělo po přestávce.

Estonský skladatel Arvo Pärt je osobnost, kterou netřeba představovat. Jeho Fratres dle mého osobního názoru patří k nejkrásnějším dílům druhé půle 20. století. Existuje mnoho verzí této mystické skladby, v podání Janáčkovy filharmonie zazněla varianta pro sólové housle, smyčcový orchestr a bicí nástroje. Sólového partu se ujal zástupce koncertního mistra Petr Benda s koncentrací, elektrizujícím výrazem a profesionalitou sobě vlastní.

Skvělou práci rovněž odvedl František Škrla na bicí nástroje a celá smyčcová sekce. Přesto byl můj zážitek z tohoto provedení limitován půl roku starou zkušeností, kdy jsem Fratres slyšel v podání geniálního slovenského houslisty Milana Paľy a souboru Ensemble Opera Diversa v ludgeřovickém chrámu v rámci Svatováclavského hudebního festivalu. Tehdy se magie času, hudby a prostoru protnula mnohem účinněji. Přesto se domnívám, že Pärtova skladba na posluchače, kteří ji slyšeli poprvé, velice zapůsobila.

Následující Příchod bohů do Valhally z operní tetralogie Prsten Nibelungův Richarda Wagnera vnímám z dramaturgického hlediska jako nepříliš šťastný tah. Jakkoli lze akceptovat inspiraci germánskou mytologií, přece jen příliš nenaplnila cíl koncert, kterým bylo představit u nás tak vzácně hranou severskou hudbu. V programu tak bohužel absentovala skladba švédského autora, což vnímám jako velkou škodu. Hudba otce zakladatele švédské hudby Franze Berwalda i jeho nástupců ve 20. století (například kompozičně skvělého Karla Birgera Blomdahla) mohla být pro posluchače velkým objevem.

Nakonec se do Švédska přece jen zavítalo, a sice v symfonické básni Hakon Jarl českého mistra Bedřicha Smetany, který se volnou hudební formou inspiroval hrou dánského dramatika A. G. Öhlenschlägera.

Janáčkova filharmonie zahrála celý koncert v dobrém interpretačním rozpoložení a potěšila vydařenými instrumentálními výkony. V konkrétních skladbách se mnohokrát znamenitě vyjímaly zvláště žesťové nástroje. Jednotlivé instrumentální sekce odvedly seriózní a vyvážené výkony, nádherná sóla zazněla v lesních rozích i dalších žestích, četných dřevech (skvělý klarinet apod.), nezanedbatelný byl v závěrečné Smetanově kompozici znamenitý basklarinet. Dirigent Risto Joost vedl orchestr spolehlivými a přehlednými gesty. Větší rozvahu by mohl zachovat i během potlesku a děkovaček, kdy trochu zbytečně a komicky zmatkoval.

Koncertem diváky provedl Vladimír Polák se svým pověstným humorem. Oblíbený ostravský herec opět potvrdil, že má skvělé nápady a dokázal mnohokrát pobavit obecenstvo svými fóry a převleky. Škoda jen, že drahně svého času promarnil oním „výchovně-vzdělávacím“ akcentem. Jsem totiž přesvědčen, že si málokterý posluchač zapamatuje něco konkrétního ze složitých dějových vztahů severské mytologie, které se herec snažil divákům z textové opory vštípit. Z Polákova podání jsem získal pocit dobře odvedené profesionální práce (až na nějaké to komolení jména Rautavaary), o jeho osobním vztahu k hudbě jsem se však nedozvěděl nic.

V tomto ohledu se ukázala strategie herečky Báry Seidlové, která na předešlém koncertě skvěle zapojila dirigenta Iwasakiho, rezignovala na data a vydala se cestou improvizace a komunikace s publikem, jako mnohem dynamičtější, kreativnější a ve výsledku smysluplnější. Větší práci si mohl známý herec dát i s textovou oporou. V případě Bedřicha Smetany se jeho povídání totiž doslovně inspirovalo první webovou adresou, kterou vyhledáte na internetu. Osobní a svědomitý přístup se ve výsledku vždy vyplatí.