Vasilij Sinajskij si na svůj inaugurační koncert vybral poměrně obtížný, v jistém ohledu posluchačsky nepříliš přívětivý program. Nejprve zazněl Tanec sedmi závojů z opery Salome německého skladatele Richarda Strausse. Orgastický hudební obraz postupně nabírá na tempu a gradaci, tyto atributy Sinajskij držel pevně v otěžích a nijak je nepřehnal. Ačkoli se jedná o robustní partituru početně obsazeného orchestru, dařilo se mu nejen kumulovat napětí, ale také čitelně vykreslit instrumentální detaily, které bravurně ztvárnili jednotliví hráči Janáčkovy filharmonie. Byl to hudební úvod jaksepatří. Impulzivní, akční, ale dobře usazený a zvládnutý.

Částečně to platí také o následující skladbě, která pochází opět z pera Richarda Strausse. Čtyři poslední písně na texty Hermanna Hesseho a Josepha von Eichendorffa vznikly v roce 1948 pouhý rok před skladatelovou smrtí. Sólový part ztvárnila jedna z předních českých sopranistek Kateřina Kněžíková. V prvních dvou písních se občas zdálo, jako by se Sinajskij s orchestrem a Kněžíkovou ještě hledali. Každý svým způsobem vnesl do Straussova díla nějaký názor, provedení však chyběla větší synergie a společná identita. Tento pocit ovšem postupně vymizel: v třetí písni Beim Schlafengehen už všechno fungovalo ve prospěch celku. Orchestr se Sinajským podpořil bravurní a mimořádně procítěnou interpretaci Kněžíkové a šel jí krásně na ruku. Uznání si zaslouží rovněž sólo houslisty a koncertního mistra Jakuba Černohorského, jehož vřelý sametový tón rezonoval se zpěvem sopranistky v nádherné symbióze.

Po přestávce už zazněl masterpiece, na který všichni čekali. Svěcení jara je hudební prubířský kámen každého živého provedení a každého orchestru. Jeho náročnost se dotýká všech zainteresovaných stran: hráčů i dirigenta, který musí projevit absolutní přehled v partituře, osobní názor a pevné nervy. Také pro publikum bývala skladba kdysi obtížně stravitelná, to už je však dávno minulostí. Stupeň porozumění Stravinského Svěcení totiž roste přímo úměrně se znalostí jeho hudby. A právě v této geniální kompozici se Sinajskij přímo vyznamenal.

Orchestr pod jeho vedením rozpoutal skutečný gejzír barev. Dirigent formuloval intenzivní kombinace žesťových a dechových nástrojů a dynamicky je téměř zrovnoprávnil. Tím získal daleko větší „manévrovací“ prostor, v němž vysvitly bohatě tvarované melodické linie jednotlivých nástrojů. Tento orchestrální „babylon“ však Sinajskij dokázal získat takříkajíc na svou stranu. Pohrával si rafinovaně s dynamikou nástrojových skupin, s velkou konsekvencí zohlednil něžné i expresivní pasáže. Jeho pojetí ukázalo, jak mnoho nových a překvapivých témbrových odstínů, zvukových rejstříků a tektonických nuancí se dá v Stravinského skladbě nalézt, když s orchestrem pracuje dirigent jako Sinajskij.

Měl jsem štěstí vyslechnout živě Svěcení jara v podání Janáčkovy filharmonie Ostrava za posledních dvacet let již potřetí a pojetí nového šéfdirigenta mne přesvědčilo nejvíc. Bylo velmi energické, tempově agilní, svižné a ve všech ohledech znamenité. Sluší se ocenit přípravu a koncentrovanou hru Janáčkovy filharmonie, která se toho večera vydala téměř ze všech svých sil. Nádherné výkony zazněly v jednotlivých dřevěných i žesťových nástrojích (za všechny bych vypíchnul fagot, lesní roh, trubky, atd.). Upozornit je třeba na asymetrické a orgiastické rytmy perkusivních nástrojů, které potěšily přesností a důrazem. Nesmíme zapomenout ani na smyčcové nástroje: také jejich hráčům náleží velký obdiv za to, s jak obrovským tektonickým tahem a bohatě variovanou tónovou škálou tohle veledílo ztvárnili. Jejich interpretace nepostrádala drsně barbarské, oprýskané ani velkolepé emoce, které ideálně vystihly podstatu Stravinského hudby.

Vasilij Sinajskij se na svém inauguračním koncertu uvedl v příznivém světle. Na publikum zapůsobil jako srdečný a noblesní muž, z něhož čiší autorita, nekompromisnost, železná kázeň a umělecké charisma. Však si také vysloužil dvakrát potlesk vestoje a velmi vřelé přijetí publika. Současně se také ukázalo, že v ruském repertoáru je přesvědčivější než v německém. Bude zajímavé sledovat, jak se mu bude dařit v programu, na který je ostravské publikum zvyklé a zdali také najde s orchestrem společnou řeč nejen po profesní, ale i po lidské stránce. Umělecká spolupráce je velmi složitý proces a koncert je pouze špičkou ledovce, jehož větší část je běžnému diváku ukryta hluboko pod hladinou. Doufejme, že Sinajskij je stejně charismatický, inspirativní a laskavý muž nejen směrem k publiku, ale i k filharmonikům, s nimiž nyní spojil svou uměleckou cestu. A že bude přínosem skutečně všem.