Vítězslava Kaprálová (1915‒1940) stihla (i přes svůj velmi krátký život) projevit svůj skladatelský talent. Od útlého mládí ji vyučoval její otec Václav Kaprál – žák Leoše Janáčka, po té studovala v Praze u Vítězslava Nováka a nakonec v Paříži u Bohuslava Martinů. Za svou Vojenskou sinfoniettu získala v roce 1937 cenu Smetanovy společnosti a stala se tak první ženskou dirigentkou České filharmonie; jejími učiteli byli Zdeněk Chalabala a později Charles Münch. V říjnu 1937 se Kaprálová přestěhovala do Paříže, kde kvůli okupaci Československa nacisty zůstala, a v roce 1940 se provdala za Jiřího Muchu, syna slavného secesního malíře Alfonse Muchy. Před německou invazí byla evakuována do Montpellier, kde 16. června, pravděpodobně na tyfus, zemřela. Dvojité CD od nakladatelství cpo obsahuje poprvé na jedné nahrávce všechna dokončená orchestrální díla této skladatelky.

Opus 1 v klavírní a orchestrální verzi

Oficiální Opus 1 Vítězslavy Kaprálové – Suite en miniature z roku 1935 – vychází z o čtyři roky starší klavírní verze, která je v nahrávce k dispozici jako bonus. Je to nejen zajímavé pro uvědomění si enormního vývoje skladatelky v krátkém čase, ale také proto, že tato klavírní verze byla v dosavadních kompletních nahrávkách jejích klavírních děl opomenuta. Pro přímé srovnání obou verzí je však nutné vyměnit CD. Již zde Janáčkova filharmonie z Ostravy dokazuje, že lépe odpovídá typicky českému idiomu Kaprálové než například nahrávka Naxos z Michiganu. Všechna orchestrální díla skladatelky jsou stále dostupná, přinejmenším jako streamy v starších českých nahrávkách, většinou vzniklých mezi lety 1955 a 1975. Mladá dirigentka Alena Hron si obecně troufá na něco, co prakticky všem dosavadním nahrávkám chybí – odvaha k „emocionálnímu přehánění“, což se v tomto případě zdá zcela na místě, dokonce nezbytné, a není to jen projev mladistvého nadšení, ale zvláštní rys umění Kaprálové, který komunistům během studené války připadal dekadentní.

Měřítkový výkon klavírního koncertu

Existuje několik dobrých nahrávek klavírního koncertu d moll op. 7. Vedle zmíněného CD z Michiganu se sólistkou Amy I-Lin Cheng vydal Supraphon nedávno novou nahrávku (Marek Kozák), která byla právem velmi dobře hodnocena. Přesto se musí, oproti zde předloženému výkonu, výrazně poklonit: kvůli výše zmíněnému nadšení orchestru a dirigentky, první věta není ostatně nadarmo označena jako Allegro entusiastico, především však kvůli nesmírně vášnivému a žhavému provedení pianisty Tomáše Vrány. Ten nejenže bravurně zvládá stále pozdně romantickou tradici virtuozity, ale také detailně, emočně a zcela logicky zvuk formuje, aniž by překračoval cíl. Poslechněte si například jen dlouhé sólo – více než jednoduchou kadenci ke konci první věty, které téměř vezme posluchači dech, nebo jazzově inspirované nadšení ve finále. Toto ztvárnění samo o sobě ospravedlňuje pořízení této produkce.

Modernější cesty a okouzlující orchestrální píseň

Větší díla znějí, co se ztvárnění týče, téměř nekonkurenceschopně. Vojenská sinfonietta, kterou skladatelka dirigovala v roce 1938 dokonce s BBC, má zde svůj nacionalistický ráz zřejmě záměrně poněkud potlačen: ve prospěch strukturální jasnosti. Opravdu vtipná je citace slavného Furianta ze Smetanovy Prodané nevěsty v Lento (!) Suite rustica. Partita pro klavír a smyčce, silně ovlivněná Bohuslavem Martinů, je již na cestě směrem ke Stravinskému. Zvláštní zmínku si zaslouží orchestrální píseň Sbohem a šáteček, která se snadno vyrovná nejlepším žánrovým příspěvkům Richarda Strausse. Veronika Rovná ji zpívá výtečně, ale poněkud příliš zbrkle. Technicky je nahrávka na vysoké úrovni, přičemž místy je velkorysý dozvuk věcí vkusu. Dvojité album si však vysloužilo výslovné doporučení.

Srovnávací nahrávky:

[Prélude de Noël, Klavírní koncert, Sbohem a šáteček, Suite en miniature, Vojenská sinfonietta] Amy I-Lin Cheng, Nicholas Phan, Orchestr University of Michigan, Kenneth Kiesler (Naxos 8.574144, 2015/16);
[Klavírní koncert] Marek Kozák, Symfonický orchestr Českého rozhlasu, Robert Jindra (Supraphon SU 4337-2, 2020).

Zdroj: Recenze převzata z německého originálu klasik-heutte.com, autor: Martin Blaumaiser, 10. 6. 2024