Recenze převzata z Internetového deníku pro umění a kulturu Ostravan.cz, 2. 7. 2021, autor Milan Bátor,  foto Martin Kusyn.

Janáčkova filharmonie zavítala ve čtvrtek v rámci 1. abonentního koncertu do Opavy. V kostele sv. Václava se rozezněla hudba Arthura Honeggera, Dmitrije Šostakoviče a Ludwiga van Beethovena. Sólistou koncertu byl mladý italský pianista Federico Colli a taktovku třímal hlavní hostující dirigent JFO Petr Popelka.

Kdybych měl poslouchat hudbu podle referencí a názorů některých knih o hudbě, asi bych se k Arthuru Honeggerovi nikdy nedostal. Klasická floskule, která obepíná osobnost tohoto geniálního skladatele, říká, že máme tu čest s hudbou na pomezí germánské a románské tradice. Že jde o autora povýtce neoriginálního a eklektického, který spojil svou tvorbu s literárním námětem. No nevím. Jen si poslechněte některou z pěti dechberoucích Honeggerových symfonií, oratoria Král David, Judita či Výkřiky světa. Zjistíte, že se jedná o hudbu s takovou myšlenkovou a výrazovou silou, u níž je absurdní hovořit o nějakých cizích vlivech. Honegger je zkrátka ryzí klasik rozpoznatelný na první poslech.

Slyšet živě Honeggerovo Letní pastorale z roku 1920 se příliš často nepoštěstí. Zhruba devítiminutová orchestrální kompozice má zvláštní impresionistickou auru, což je zajímavé, protože skladatel byl členem Pařížské šestky, která hudební impresionismus programově negovala. Honegger byl však součástí proslulé „Šestky“ spíš papírově, než aby nějak striktně dodržoval vytčená hesla. Hudba jeho subtilní kompozice je úchvatná podobně jako nádherná horská scenérie během východu či západu slunce, jak se paprsky postupně tříští o její sametově bílá úbočí a prosvětlují dosud temné výšiny. Po počátečním tajemném úvodu přichází jakási nevýslovná, jásavá radost. Mistrně napsaná partitura poskytuje mnoho sólových příležitostí pro lesní roh, příčnou flétnu, klarinet, hoboj, fagot a další nástroje. Jednotliví hráči sólových partů z řad Janáčkovy filharmonie si Honeggerovo Letní pastorale vychutnali jako doušek osvěžující čisté horské bystřiny. Bravo!

Pokud jde o Dmitrije Šostakoviče, tomu, pokud je mi známo, nikdo nedostatek originality nevytýkal. Jeho situace byla ve srovnání s Honeggerem žijícím ve svobodné zemi téměř opačná. Hudbu tohoto ruského skladatele bezpečně poznáte od jeho první symfonie, kterou napsal ve svých 19 letech. Jenže nezávislost a samostatné řešení se stalinské diktatuře a jejím posluhovačům nikdy nelíbily. Proto můžeme sledovat v díle Šostakoviče neustálý výkyv od skladeb expresivně vypjatých a avantgardních až k těm, které vznikly jako vynucená reakce na kritiku režimu. V těch se naopak zračí přehledná, jasná forma, simplifikované hudební myšlenky a jednoduché, výstižné emoce. Je až neuvěřitelné, že v obou těchto polohách pod nemilosrdným bičem cenzury dokázal být Šostakovič stejně přesvědčivý.

Klavírní koncert č. 2 vznikl při příležitosti devatenáctých narozenin skladatelova syna Maxima. Snad proto je prosvětlen jakousi vlídností, hravostí a místy až romantickou zasněností. Nechybí ovšem typická Šostakovičova ostinata, která tentokrát mají povahu jemné ironie a humoru, spíše než drastické satiry a parodie. Když přišel ke klavíru italský pianista Federico Colli, napadlo mě nejprve, jak takový útlý, hubený chlapíček může ztvárnit tak rozmanité emoce a dramatické předěly Šostakovičovy hudby.

Jenže to, co Colli posléze předvedl, mi doslova vyrazilo dech. Jeho štíhlé dlouhé prsty se pohybovaly mazlivě po klávesách v neuvěřitelném tempu a přesnosti. Úhozová paleta, s níž charakterizoval kontrastní hudební témata a motivy, byla naprosto nedostižná. Colli přesně vystihl oslavný charakter první věty. Vrcholem byla pro mne osobně pomalá druhá věta. Když se ozvaly první klavírní tóny, začalo mne mrazit po celém těle. Nepamatuji si, kdy jsem naposledy zažil tak intenzivní pocit nevýslovné krásy, kterou dokáže vyvolat jen hudba. Federico Colli je pokračovatel tradice těch největších pianistů 20. století. Jeho ústa se během hry neslyšně pohybovala, jakoby zpíval nebo odříkával nějakou tajnou modlitbu. Setkání s jeho pokornou, leč intenzivní interpretací mi připomnělo atmosféru koncertů Svjatoslava Richtera a dalších velikánů klavírního umění. Něco tak sugestivního jsem dlouho neslyšel.

Svou výjimečnost charismatický pianista potvrdil také v chopinovském přídavku, který zahrál s takovou grácií a nadhledem, který upoutal nejen posluchače zaplněného opavského kostela, ale i hráče Janáčkovy filharmonie, které neosloví jen tak něco. Nesmíme zapomenout, že také jejich interpretace pod taktovkou energického Petra Popelky byla vynikající, pozorná v souhře a ideálně vystupňovaná v dynamice.

Přiznám se, že velmi rád sleduji během práce nejen filharmoniky a sólistu, ale také dirigenta. Jak už to tak bývá, stojí někdy na stupínku lidé, kteří slouží buď sami sobě, hudbě nebo především orchestru. Ideální je, když jsou všechny tři veličiny v dokonalé rovnováze. A to je myslím případ Petra Popelky, jehož umělecký otisk je v hudbě rozpoznatelný víc než u většiny současných českých dirigentů. Není vůbec těžké všimnout si jeho velkého temperamentu, který se zrcadlí v akcentaci rychlejších temp, pečlivých kontrastů, ale také v naprostém přehledu v partituře. Popelka má dar přirozené autority, na kterou orchestr slyší a dokáže sebe i ostatní vybičovat k mimořádnému výkonu.

Doufejme, že tento mladý dirigent bude své umění tříbit, cizelovat a že zůstane věrný své poctivé, sršaté muzikalitě, s níž dokáže strhnout hráče i publikum. Provedení Beethovenovy 6. symfonie se zařadilo k nejlepším, které jsem živě slyšel. Dokonale vystavěná první věta, skvělé sólové kreace hráčů Janáčkovy filharmonie, úžasně naakumulovaná energie v evokaci bouře, ale také egoismem nenarušená prostota a jednoduchost, hraničící s rozezpívanou lidovou písní. Takový Beethoven se nikdy neoposlouchá.