Provedení Janáčkovy filharmonie pod taktovkou dirigenta Popelky bylo mimořádně intenzivní, barevně sevřené, pochopené do nejmenšího detailu. Pánové z Lobkowiczů si trojkoncert od počátku do konce vychutnali s energií a elánem tří mušketýrů.

Recenze převzata z portálu Klasikaplus.cz, 29. 4. 2021, autor Milan Bátor.

Janáčkova filharmonie ve středu 28. 4. pořádala další ze streamovaných koncertů. Tentokrát se vedle ostravského orchestru postavilo Lobkowicz Trio, aby společně provedli Beethovenův Trojkoncert pro housle, violoncello a klavír. Jako první ovšem zazněla pod bystrým a živelným vedením dirigenta Petra Popelky 2. symfonie pro smyčce a trubku Arthura Honeggera.

Co vlastně víme o Arthuru Honeggerovi? Díky intenzivním kontaktům s hudební Francií generacemi před námi naštěstí celkem dost. Honegger byl u nás v šedesátých letech 20. století obdivovaným a oblíbeným autorem. Jeho oratorní díla Výkřiky světa, Král David a kultovní Jana z Arku na hranici patří k nejinspirativnějším dílům století. V roce 1960 vyšlo ve skvostném překladu Jaromíra Fialy Zaříkávání zkamenělin. Jedna z knih, která otevírá oči. O sedm let později se objevila v češtině i další, podobně nemilosrdně přímá skladatelova zpověď Jsem skladatel. Proč o tom píšu? Proto, že si Honegger pozornost skutečně zaslouží. Šancí slyšet jeho hudbu živě je čím dál méně i v normálních časech, „covidové“ dramaturgie se ve snaze o vysoký „rating“ orientují spíše na líbivý a tradiční repertoár.

O to více potěší, že Janáčkova filharmonie s dirigentem Popelkou zvolila pro svůj koncert Honeggerovu Symfonii č. 2 pro smyčce a trubku. Skladatel ji napsal pro dirigenta Paula Sachera a Basilejský komorní orchestr v roce 1943. Tíživá válečná atmosféra také prostupuje celou kompozicí od první do poslední věty. Úvodní téma filharmonici pod taktovkou Popelky rozezněli citlivě modelovanou hrou, v níž pozvolna a nenásilně rostlo napětí. Jeho stavidla se otevřela až uvedením druhého, rytmicky ostrého tématu, jehož úzkostné rysy byly jasně deklarované. Třetí téma znělo jako pochmurné, ale přesto lyrické zamyšlení na hraně hluboké frustrace. Jednotlivé smyčcové skupiny se zde vyjímaly nádhernou plastikou a krásnou srozumitelností přelévajících se melodických linií. Závěrečný hudební blok se opět vrátil k drsné strohosti a asymetricky gradovanému tlaku. Úchvatná věta, při vědomí, že celá její matérie vyrůstá z několikerého opakování uzounkého intervalu velké sekundy. Úchvatná a skvěle zahraná! S tím souvisí také výborně vystavěná gradace, která byla muzikantsky šťavnatá a promyšlená. Musím se přiznat, že mě nejvíc zaujaly tiché pasáže, v kterých se ukázalo naplno mistrovství souhry témbrových odstínů, intonační preciznost a hráčská empatie filharmoniků.

Adagio mesto navazuje na temnou atmosféru první věty jímavým tématem violoncell. Nádherná sehranost a citlivá dynamika zohlednila nástroje nesoucí melodii v ideální dynamické hladině. Na každém taktu byla znát hráčská erudice a Popelkovo správné pochopení logiky hudebního průběhu. Třetí věta Vivace non troppo zněla jako hudební orgie. Triolová smršť je přerušena charismatickým motivem v hlubších nástrojích, následně se opět zvedá vír rychlých not, jejichž neúprosné proudění protrhává chorální téma trubky, které je pomyslnou korunou celého díla a přináší rozuzlení spoře dramatických svárů. Honeggerova 2. symfonie pro smyčce a trubku je úžasné dílo. Vlastně jedno z nejsilnějších, které bylo v minulém století sepsáno. Provedení Janáčkovy filharmonie pod taktovkou dirigenta Popelky bylo mimořádně intenzivní, barevně sevřené, pochopené do nejmenšího detailu. Filharmonici zahráli opravdu báječně, všechna čest trumpetistovi Romanu Buchalovi, který skladbu společně s orchestrem přivedl do velkolepého finále.

Druhou programovou položkou byl Trojkoncert C dur, op. 56 pro klavír, housle a cello Ludwiga van Beethovena. Zahrát si jej přišlo Lobkowicz Trio ve složení Jan Mráček – housle, Ivan Vokáč – violoncello a Lukáš Klánský – klavír, soubor považovaný za jednu z českých instrumentálních špiček. Slavný mistr svůj koncert napsal v roce 1804 v obvyklém formálním rozvržení do tří kontrastních vět. Úvodní Allegro zahajuje tradiční orchestrální introdukce, kterou překrajuje nejprve sólové violoncello něžnou kantilénou. Téma následně přebírají housle, ale v jeho závěru se oba nástroje zvukově spojí. V další fázi se přidá klavír a trialog střídavě nabírá na síle, hutní a opět se dojímá v graciézně vynalézavých, stále nových kombinacích, svědčících o nevyčerpatelné hudební fantazii Beethovena.

Pánové z Lobkowiczů si trojkoncert od počátku do konce vychutnali s energií a elánem tří mušketýrů. Jejich souhra dýchala obrovskou jistotou, osobnostním šarmem a interpretačním nadhledem. Sólistický prvek v žádném okamžiku nepřevážil nad bratrskou souhrou a filigránsky vyváženou komunikací. Skvěle vyzněly společné pasáže v rychlých šestnáctinkách, ale největší sílu a kreativní tónomalbu interpreti předvedli v pomalých pasážích. Schopnost kultivace tónu, naslouchání a pohrávání si s jeho témbrovými možnostmi, to jsou výsady, které patří opravdovým umělcům. Lobkowicz trio s noblesou a opravdovou nepředstíranou radostí ukázalo, že nemusí řešit banality. Že mají základní věci vyjasněny a spolehlivě zvládnuty a nyní už zbývá jen podchytit ten nejpřiléhavější výraz a povolit uzdu fantazii a společné synergii. V tomto ohledu mne nejvíc okouzlila pomalá druhá věta. Byť i finále Rondo alla polacca mělo mnoho krásných a přesvědčivých míst, které potěšily instrumentální bravurou, hráčským entuziasmem a evidentní potřebou je sdílet spolu s ostatními.

Koncert Janáčkovy filharmonie potvrdil, že ostravský orchestr, tentokrát především jeho smyčcová část, je ve skvělé umělecké kondici a s dirigentem Popelkou jí provází oboustranné pochopení, vstřícnost, respekt a muzikální provázanost. Mladý dirigent ovládá dobře techniku, jeho dirigentská gesta jsou názorná, přesvědčivá a spolehlivá. Je zřejmé, že to nebude hrdina sociálních sítí, jako spíš dříč a praktik, který má charisma a je ochoten pro hudbu udělat maximum. A tím bych vlastně dnešní ohlédnutí za koncertem Janáčkovy filharmonie uzavřel.

Zdálo se vám příliš vlídné a blahosklonné? Nemám rád, když někdo kritizuje něco, co bylo prostě výborné, jen proto, že se třeba špatně vyspal. Navíc, s třemi mušketýry není radno si zahrávat, zvlášť když jsou v takové formě.

Arthur Honegger neměl v oblibě hudební kritiky. Nechápal užitečnost jejich práce, když se místo snahy porozumět moderní hudbě a interpretaci tito zabývali řešením vlastních problémů a často též subjektivním znevažováním toho či onoho díla nebo rovnou skladatele. Nač být takovým neužitečným kritikem. To raději nepsat vůbec.

Foto: Martin Straka