Recenze převzata z Internetového deníku pro umění a kulturu Ostravan.cz, 21. 1. 2022, autor Milan Bátor, foto Martin Straka.

Pianista Lukáš Vondráček ve čtvrtek 20. ledna vystoupil s Janáčkovou filharmonií Ostrava. Ve strhujícím podání slavného opavského rodáka zazněl třetí klavírní koncert Bély Bartóka. Druhou půli večera ovládla Desátá symfonie Dmitrije Šostakoviče, jež patří k nejvýznamnějším symfonickým dílům 20. století. Provedení nevšedního koncertu v Domě kultury města Ostravy řídil dirigent Daniel Raiskin.

Málokdy se stane, že se člověk vrací z koncertu v euforii, byť na něm zazněla hudba spíše úzkostná, drsná a temná. Stává se to tehdy, když se sejde znamenité nastudování, které pochopí záměr skladatele, s vynikajícími hráčskými výkony. Pochopitelně nesmí chybět ani jistá dávka štěstí, interesu a interakce, aby magie přítomného času překlenula daný okamžik do kategorie něčeho vskutku neslýchaného. Domnívám se, že na koncertě, o kterém mám referovat, se to skutečně přihodilo.

Pro pochopení Bartókova klavírního koncertu není na škodu uvědomit si pár věcí. Třeba že ho psal těžce nemocný autor v posledních měsících svého života jako dárek pro svou ženu Dittu, kterou velmi miloval. Bohužel už koncert nestihl dokončit, podle podrobných mistrových poznámek dílo zkompletoval jeho žák Tibor Serly. Máme tedy co dočinění se skladbou zcela výjimečnou, jejíž hudba místy zní, jako z „druhého břehu”.

Pianista Lukáš Vondráček přistupuje ke každé skladbě originálně, s jistou dávkou pokory a empatie, ale také vlastního názoru a kreativity, která je poznávacím znamením každého velkého umělce. První větu Vondráček zahájil s plnou intenzitou své robustní fyziognomie. Byl to impozantní nástup: tečkovaný rytmus hlavního tématu pianista vybavil nekompromisní přesností, nezapomněl však nástroj rozezpívat, aby nesl melodickou linku výstižně a přesvědčivě.

Druhou větu otevírá orchestrální intro, které se dotýká nejvyšších pater duše. To, co zde klavír vypráví je dozajista nejintimnější a nejcitlivější zpověď, kterou Bartók do své hudby zakódoval. Lukáš Vondráček si toho je dobře vědom, neboť klavírní akordy zahrál neopakovatelným způsobem: s citlivým crescendem, něžně a měkce, jakoby se nedotýkal studených kláves, ale prstů člověka. Fascinující zážitek. V těchto několika akordech, nikoli v rychlých bězích a technické výlučnosti se rozezněla ryzí a neopakovatelná jedinečnost tohoto předního světového pianisty.

Vondráček ovšem ještě neřekl poslední slovo. Tanečně pojatou finální větu vybavil v klavíru pompézní dynamickou intenzitou, do synkopických rytmických útvarů se položil celým tělem a místy za klavírem hřímal jako slovanský bůh hromu. Svým excelentním, dechberoucím pojetím Vondráček evokoval eruptivní vášnivost Bartóka, který jako vzdělaný umělec, vědec a inovativní tvůrce předběhl dobu, v níž žil.

Během celého koncertu měl Vondráček absolutní kontrolu nad sólovým partem a výborně si vedl i v souhře s orchestrem. Janáčkově filharmonii se pod Raiskinovou taktovkou rovněž nevedlo zle. V dechových nástrojích pohladilo Adagio religioso, orgasticky zapůsobila finální věta, v níž se vyjevila připravenost hráčů a precizní souhra. Lukáš Vondráček se ještě jednou vrátil, aby procítěně přidal Etudu Tableaux č. 3, op. 33 svého oblíbeného Sergeje Rachmaninovova, který tomuto pianistovi magickým číslem 3 přinesl tolik štěstí. Nejinak tomu bylo s třetím Bartókovým koncertem, který se ve Vondráčkově interpretaci zařadil k největším posluchačským událostem posledních měsíců.

*

Desátou symfonii, která zazněla ve druhé části večera, Šostakovič napsal ne náhodou v roce smrti sovětského diktátora Stalina. Šlo o mnohé. Nejen o překročení symbolické devítky jako etalonu nastoleného Beethovenem, ale především o vlastní sebeurčení umělce, které bylo v letech Stalinovy hrůzovlády potlačováno různě represivními způsoby. Šostakovič si po zdrcující kritice 9. symfonie počkal na další symfonický opus dlouhých 8 let. Do desáté vtělil svůj osobní citový vesmír i životní zkušenost, která byla plná hluboké skepse, ale i obdivuhodného odhodlání a vůle přežít.

Janáčkova filharmonie pod Raiskinovou taktovkou zahrála Šostakovičovu symfonii vynikajícím způsobem. Sugestivní ponurou atmosférou se vyznačoval kontrabasový úvod první věty, jejímž epicentrem bylo dechberoucí elegické sólo klarinetu. Allegro druhé věty bývá někdy popisováno jako hudební portrét Stalina. Filharmonie tuto destruktivní hudební lavinu zahrála prudce, surově a neústupně. Úlevný kontrast přišel až v následujícím Allegrettu, s posmutnělou kantilénou lesních rohů a motivem Elmira, který je hudebním kryptogramem Šostakovičovy žačky. Mnohokrát zazněl také Šostakovičův vlastní hudební autogram v podobě motivu D Es C H. V závěru třetí věty nešlo přeslechnout tento umělecký podpis v pikole. Poslední věta byla skutečným vygradováním excelentního provedení. Impozantní hobojové sólo, motivy houslí, klarinetu i dalších nástrojů vyzněly s intenzitou a brilancí, která se sejdou jen velmi vzácně.

Janáčkova filharmonie byla za svůj vytříbený, strhující umělecký výkon po zásluze odměněna frenetickými ovacemi vestoje. Potlesk svou intenzitou dokonce předčil první skladbu večera, publikum nechtělo hráče pustit z pódia a úsměvy sršely ze všech stran.

Takto by měl vypadat a znít koncert sezony. Pokud jste ještě ten svůj nezažili, zkuste navštívit nějaký další z programové nabídky Janáčkovy filharmonie. V následujících týdnech a měsících jich bude ještě dost.