Poslední letošní koncert z cyklu crossoverových projektů Janáčkovy filharmonie přivítal jednu z nejoblíbenějších českých kapel. Koncert Tata Bojs se kvůli covidu několikrát odložil, ale lidé si na něj počkali. Dva večery po sobě bylo v Gongu vyprodáno a diváci si koncert užili ve velkém stylu. Někteří vsedě, jiní na nohou. Takovou spontánní odezvu publika zřejmě Janáčkova filharmonie v rámci této koncertní řady ještě nezažila.

„Dobrý večer, my jsme kapela Tata Bojs z Hanspaulky“. Tak začíná koncert jedné obyčejné a přitom neobyčejné kapely, která přichází na pódium v tričku s jednotlivými písmeny B O J S. Jedna z mála skutečných radostí na tuzemské populární a rockové scéně existuje už 34 let. Důvody jejich úspěchu jsou nasnadě. Kluci z Hanspaulky nikdy nezapomněli na své kořeny, ale současně nežijí z minulosti a dívají se dopředu. Nadčasové texty plné hravých slovních přesmyček, skrytých významů a asociací Tata Bojs kombinují s rockovou dravostí, kterou střídají atmosférická zátiší.

V Gongu Tata Bojs vystoupili s Janáčkovou filharmonií a představili průřez svou dosavadní tvorbou. Aranžmá vzniklo už dříve pro Symfonický orchestr Českého rozhlasu, s nímž kapela natočila společnou vynikající desku. Páteční koncert začal patrně s ohledem na kalamitní počasí s mírným zpožděním. Někdy bývá na samotném počátku podobného koncertu orchestrální předehra, nebo podobně pompézní zvuková kulisa, která doprovodí populární umělce na pódium. Tentokrát nic takové. Tata Bojs prostě přišli na pódium, pozdravili publikum, představili filharmoniky s dirigentem Tomášem Braunerem a pustili se do toho.

Holka z plakátu, Usínací a Radioamatér byli na úvod ideální volbou. Zpočátku působila kapela s výjimkou tradičně hyperaktivního Mardoši trochu zdrženlivě. Jejich energie, která na letních festivalech umí tak dokonale strhnout davy, se tentokrát uvolňovala pozvolna. Svůj podíl možná sehrála i náhlá zdravotní indispozice Jiřího Hradila, jejž musel na jeho posledních rozlučkových koncertech s kapelou zastoupit nový člen kapely Matěj Belko. Nechyběla písnička o genetickém inženýrství Vlasní brácha. Milan Cais pomalu opouštěl konvence a dostával se do své obvyklé provozní koncertní „teploty“.

Písně Duševní a Probuzení si přišla zazpívat nestárnoucí Klára Nemravová, jejíž hlas neztratil nic ne svého kouzla. Během koncertu někteří lidé nevydrželi sedět a přesunuli se na schodiště po stranách, kde začali tančit. Kamarádky s tenounkým hlasem Mardoši představily další vrstevnaté a poetické polohy Tata Bojs, jejichž imaginace nemá hranice. Vlastně je má: nikdy nejsou bulvární a jsou sami sebou. Přes to prostě nejede vlak.

Z řetězu se Milan Cais definitivně urval během kosmického setu písní Velký třesk, pt. 1, Sonda a Vesmírná. Energii neztratil ani v následujícím Zavazadle, které si užil, jako by stál na rockovém festivalu před tisícovým davem pařících fanoušků.

Závěr koncertu byl dostatečně pestrobarevný. S ní, Ztraceni v překladu či Toreadorská otázka. Všechno songy, které se nesmazatelně vepsaly do srdcí tisíců lidí. Cais si labužnicky vychutnal svou precizní francouzštinu, vydal se i k lidem do sálu a nezapomněl ani na své typické hlášky.

Závěr koncertu, který odstartovala píseň Attention aux hommes, se už podobal divoké a nespoutané jízdě. Část publika se nahrnula pod pódium, kde se lidé pustili do spontánního tance. Zazpívali si společně refrény v přídavcích Filmařská a Pěšáci a jedna malá blonďatá holčička si dokonce vystřihla taneček a refrén „Není malých rock’n’rollí“ přímo na pódiu, kam si ji Milan Cais vytáhl z roztančeného „kotle“.

Říká se, že pravda je na dně, tak se podívejme nyní na koncert nejen z pohledu prožitku diváka, ale posluchače, který má větší očekávání. Zvuková stránka koncertu nebyla bohužel ideální. Konkrétní a srozumitelný zvuk postrádala i samotná kapela (s výjimkou dobře vychytaných zpěvů), orchestrální pasáže se prosadily pouze v izolovaných momentech nebo konkrétních nástrojích, které disponují průraznou dynamikou (flétna, žestě a některé perkuse). Škoda toho, protože takto působilo aranžmá pro orchestr jako jakýsi sekundární druhořadý produkt a nebylo možno si jej vychutnat v jeho celistvosti. I proto nelze adekvátně popsat hru Janáčkovy filharmonie pod taktovkou Tomáše Braunera.

Čeho si také nešlo nevšimnout, byla skutečnost, že mnoho úsměvů v orchestru, na rozdíl od rozjásaného publika, vidět nebylo. Možná to je vyčerpání před koncem náročného roku. Ostatně Tata Bojs by to zřejmě komentovali s nadhledem: „Snaha se cení, každá únava není vyhoření.“

I přes nepříliš komfortní akustické zázemí Gongu se koncert Tata Bojs s Janáčkovou filharmonií zařadil k nejlepším z této programové řady a lidé z něj odcházeli nadšení. Tata Bojs odehráli skvělý koncert, bez problémů potvrdili svou pověst výtečné koncertní kapely a umělců, jejichž tvorba jde daleko za nepříliš potěšivý horizont běžné tuzemské populární hudby. Milan Cais je frontman par excellence. Podobného by člověk hledal stěží. Není podbízivý a sebestředný, jeho postřehy a pohled na svět jsou neobyčejně inspirativní. Jeho charisma je prostě k pohledání.

Už nyní se můžeme těšit na další koncert z cyklu v Gongu, na kterém se v lednu rozezní písně geniálního Davida Stypky v podání jeho bývalé kapely Bandjeez za doprovodu Janáčkovy filharmonie. To bude možná pro mnohé další splněný sen.

Zdroj: Recenze převzata z Internetového deníku pro umění a kulturu Ostravan.cz, 10. 12. 2022, autor Milan Bátor, foto Martin Straka.

Recenze je psaná z pátečního koncertu, fotografie pocházejí ze čtvrtku i z pátku.