Rezidenční sólista Janáčkovy filharmonie Ostrava Federico Colli nabídl 7. října klavírní recitál. Zapůsobil šířkou repertoáru, ale také jedinečným interpretačním přístupem ke každému z děl. Pianistova hra je plná detailů, sofistikovaných nuancí a promyšlených rozhodnutí a odráží osobité porozumění hudbě mladší i starší. Colli ukázal, že klavírní prezentace není jen o technické brilanci, ale také o schopnosti komunikovat s posluchačem na hlubší, emocionální rovině. 

Jako první skladba večera zazněla Musica ricercata György Ligetiho. Jedná se o dílo náročné nejen technicky, ale především koncepčně. Tento cyklus jedenácti krátkých skladeb založených na práci s omezeným počtem tónů vyžaduje od interpreta schopnost pracovat s napětím a gradací, a to bez podpory složitější melodické či harmonické struktury. V první větě, kde se Ligeti zaměřuje na hru s jediným tónem, Federico Colli (rozhovor s umělcem čtěte ZDE) využil tichého, skoro až minimalistického přístupu. Jeho kontrola nad dynamikou zde byla klíčová. Jemné, téměř neznatelné pianissimo bylo vystřídáno náhlými a překvapivými sforzaty, což vytvořilo atmosféru napětí a očekávání. Tímto způsobem udržoval posluchače v neustálé pozornosti. V dalších větách Colli přinesl přirozeně větší bohatství textur a dynamických kontrastů. Zvláště ve středních částech, kde autor pracuje s ostřejšími rytmickými a harmonickými změnami, zněla Colliho hra výrazně perkusivně. Jeho důraz na precizní artikulaci umožnil Ligetiho hudbě vyniknout v celé její složitosti, ale zároveň se nevzdával lyrických, až meditativních okamžiků. Colliho zvládnutí zvratů mezi rytmickou energií a naprostým klidem přineslo působivý efekt. Nehrál pouze jednotlivé tóny či akordy, ale tvořil jakýsi neustálý proud energie, který posluchače vedl celým cyklem, a interpret působil jako architekt, který staví hudební fráze na pevných základech, ale zároveň dává prostor i mírnému napětí mezi nimi.

Zcela odlišný svět představují kompozice Françoise Couperina. Colli zde věnoval mimořádnou pozornost ornamentice a textuře. Les Barricades Mystérieuses zazněly s jemnou, téměř taneční elegancí. Zdobnost nebyla nikterak okázalá, spíše se snažil o její integraci do celkové struktury skladby, aby nezahltil hlavní hudební linku. Colli skladbě dodal vzdušnost a lehkost, typickou pro francouzskou klavírní hudbu této doby. Jeho úhoz byl mimořádně pestrý a plný barev a detailů. V Le Carillon de Cythère ukázal schopnost pracovat s klavírním zvukem téměř jako s harfou. Vyhýbal se jakékoli ostrosti opakovaných tónů, zvolil plynulé, lyrické frázování, kde se melodické linie vznášely nad harmonickým základem. Jeho dovednost kontrolovat každý tón a přecházet mezi frázemi s lehkostí dala této skladbě nádech mystična. V Les Folies françoises, ou les Dominost sólista prokázal umění střídat pojetí. Tento kus je bohatý na kontrasty, mění charaktery a náladu, což vyžaduje od interpreta umět vystihnout dramatické i jemnější momenty. Každá část žila svůj vlastní svět, přesto však umělec nenarušil celkovou strukturu skladby.

Po přestávce na posluchače čekala interpretace Adagia h moll, KV 540 Wolfganga Amadea Mozarta. Federico Colli zde zvolil kontemplativní přístup, který znamenal extrémní jemnost a zdrženlivost v dynamických vrcholech. Nenechal se strhnout, lehce natahoval fráze tak, aby dal prostor pro jejich vnitřní vývoj. V otázce dobové interpretace by poučení posluchači mohli namítat příliš romantické provedení. Co lze určitě vyzdvihnout, je hluboké emocionální napětí, které bylo vyjádřeno spíše tichým a soustředěným klidem než vnějšími aspekty. V silné dynamice jasnost, a ne agresivita, v pianissimech tón niterný, ale přesto plný.

Známé Mozartovy Variace C dur na píseň „Ah, vous dirai-je, Maman“ ukázaly jinou stránku Colliho hry. Už první uvedení tématu předznamenalo interpretaci radosti, lehkosti a důvtipu. Zároveň však pojetí neztratilo technickou brilanci v rychlých variacích. Rychlé pasáže prokládal pianissimy a prokázal tak kontrolu nad dynamickými odstíny výraziva. V pomalejších variacích se obzvlášť projevila jeho citlivost pro vedení fráze a melodii dokázal obohatit o jemné nuance. Zároveň přesvědčil, že skladba skýtá hluboký potenciál a není pouze bezduchou exhibicí.

Před zahájením druhé poloviny promluvil k publiku na přání sólisty ředitel filharmonie Jan Žemla. V roce 2014 se v Budapešti našel Mozartův rukopis části Sonáty pro klavír č. 11 A dur. Colli tedy upozornil, že bude skladbu interpretovat podle tohoto nového rukopisu, což je stále ještě rarita. První věta (Thema con variazioni: Andante grazioso) byla zahrána s jemností a elegancí. Colli dokázal, že chápe strukturu jako celek a přesto, že je každá variace odlišná, základní melodie zůstávala jasná a čistá. Přechody mezi variacemi byly plynulé a posílily dojem soudržnosti. Druhá věta (Menuetto) je poměrně jednoduchá, ale vyžaduje velkou rytmickou přesnost, čemuž Colli dostál a zároveň vkusně vyjádřil taneční charakter skladby. Nejznámější část a zároveň poslední větu (Rondo alla turca: Allegretto) prosvítila pianistova vylehčenost rychlých pasáží. Dramatický náboj přidal svou pozoruhodnou prací s dynamikou a výraznými rytmickými akcenty a nejen ty by byly spíše v souladu se stylem romantismu. Posluchači však byli výkonem nadšeni a vynutili si přídavek.

Colliho interpretace nabídla v mnoha ohledech originální přístup. Ten se sice částečně odklonil od tradice klasicistní interpretace, avšak posluchačům přinesl pamětihodný zážitek, který při samozřejmé technické brilanci oslovil zejména svou citovostí.

Zdroj: Recenze převzata z webu www.klasikaplus.cz, autor: Tereza Mrázová, 9. 10. 2024, foto: Petr Hrubeš