Ostrava zažila provedení 6. symfonie Gustava Mahlera. Janáčkova filharmonie pro tuto jedinečnou příležitost spojila síly s mladým ruským dirigentem Stanislavem Kochanovským, v současnosti čím dál oceňovanějším hostem prestižních těles a operních domů v západní a střední Evropě i v jeho rodném Petrohradě. Koncert se uskutečnil ve čtvrtek 20. února v Domě kultury města Ostravy.
Provedení Mahlerovy 6. symfonie a moll je vždy svým způsobem vzácná událost. Jedná se o symfonii, která ryze instrumentální formou syntetizuje vše, co bylo v tomto žánru do té doby vyřčeno. Kolosální dílo, jehož časový rozměr zhruba osmdesáti minut působí neobyčejně zhuštěně a exaltovaně. Sám Mahler o tomto díle vydal svědectví: Moje Šestá bude záhadou, rozluštit se ji odváží až ta generace, která dokáže vstřebat a strávit mých pět předcházejících. Psal se rok 1904. Dnes je jisté, že ten čas přijde tehdy, když otevřeme bránu svého srdce vstříc poznání.
Skladatel světlo světa spatřil ve vísce Kaliště na Českomoravské vrchovině, kde v době Mahlerova narození bylo šedesát domků a uprostřed českého obyvatelstva jediná německá rodina židovského obchodníka. Se svou první symfonií Mahler zápasil čtyři roky, další tři léta zabraly opravy a revize. Už tehdy si byl vědom, že po Beethovenovi je nutné vtisknout symfonickému žánru individuální rysy a spirituální dimenzi. Duchovními rádci mu byli zejména Wagner, Shakespeare a Goethe. Ve druhé symfonii, se sborem, zvolil koncept pěti vět s proslulým altovým sólem, v němž se dotknul smrti a vzkříšení. Gigantickou třetí symfonii napsal jako apoteózu a meditaci, kde se vyznává ze vztahu k celému spektru jevů. Sérii výlučně instrumentálních skladeb po první symfonii obnovuje ve své 5. symfonii cis moll.
Následující 6. symfonie má překvapivě klasický půdorys: čtyři věty ve stejné tónině a pesimistické odstíny jí bezprostředně po premiéře přinesly podtitul „Tragická“. Myšlenkově je šestá úzce provázána s Písněmi o mrtvých dětech, dokončenými v témže roce. Jenomže u Mahlera nelze jedním slovem cokoli generalizovat, protože jeho symfonie nastolují nové paradigma. V mixtuře stylů od folklorních aluzí až po transcendentní záblesky se skutečně odráží celý svět ve své relativitě a proměnlivosti. A tento metafyzický mikrokosmos má i v Šesté symfonii své zcela jedinečné a specifické parametry a kontexty.
Nastudování Mahlerovy symfonie se ujal mladý ruský umělec Stanislav Kochanovsky, který dílu porozuměl a partituru ovládl do nejmenších detailů. V Ostravě potvrdil pověst dirigenta, který vládne mimořádně elegantními pohyby, velkou flexibilitou i jemností. Kochanovsky se sympaticky vyhýbal jakémukoli „showmanství“, jeho vedení orchestru bylo racionální, efektivní a účelné. Cílem mu bylo zjevně a především tlumočit Mahlerovy myšlenky a poskytnout orchestru maximálně kreativní prostor pro mnohotvárné dynamické kontrasty, tektonickou agilitu, ale i reliéfní zvukovost.
Od prvních tónů dusného pochodu bylo zřejmé, že skladba byla vypracována minuciózně, svědomitě a s velkým osobním nasazením filharmoniků. Na členech orchestru bylo vidět, že jsou připraveni vydat ze sebe všechno, čemuž odpovídala i elektrizující atmosféra v sále. Publikum sledovalo a přijímalo Mahlerovu hudbu s maximálním zaujetím a pozorností. Nelze zde vyjmenovat prvotřídní výkony širokého spektra nástrojů, počínaje skvěle hrajícími dřevy a významně exponovanými žesti včetně basové tuby a konče bohatě obsazenými bicími nástroji.
Emotivní a vášnivé lyrické pasáže Andante i kontrastní ironické a sarkastické valéry Scherza byly modelovány s rytmickou a intonační brilancí, pečlivostí a uměleckou kázní. Samozřejmě došlo i na pověstné hromové údery dřevěným kladivem ve finální větě, které měly adekvátní parametry „krátkého, mohutného zvuku nekovového charakteru“.
Velké uznání si zaslouží všichni hráči sólově koncipovaných partů, protože dali do svých výkonů opravdu vše. Osobně se domnívám, že kvality smyčcové sekce Janáčkovy filharmonie obstojí ve srovnání i v evropském kontextu. Symfonie byla uvedena bez pauzy, což ve výsledku podpořilo intenzivní zážitek, po němž následoval bouřlivý potlesk vestoje.
Provedení Mahlerovy šesté symfonie Janáčkovou filharmonií Ostrava přineslo několik důležitých poznatků. Za prvé, a to především: ukázalo, že tento orchestr je připraven na nejobtížnější mety a dokáže se jich zhostit nejen s uměleckou suverenitou a disciplínou, ale též s osobním zaujetím. Za druhé: ostravské publikum na podobné speciální projekty dobře slyší. Koncert byl téměř vyprodán, v obecenstvu evidentně přibylo nových tváří a mladších ročníků a ohlasy byly skutečně spontánní až frenetické. Za třetí a nikoli za poslední: Janáčkova filharmonie si skvělým provedením Mahlerovy symfonie vlastně splnila uměleckou „očistu“.
Taková duševní a umělecká hygiena by se dle mého názoru mohla odehrávat pravidelně. Osobně bych se přimlouval, aby se provedení Mahlerových symfonií stalo v Ostravě nepsaným pravidlem a dobrou tradicí. Hudba žádného jiného skladatele Mahlerovy doby nemá tak jasnozřivý potenciál, tak univerzální výpovědní hodnotu, s níž se může identifikovat či se k ní polemicky vymezovat snad každý člověk. Mahlerovu tragiku lze v podobných umělecky znamenitých kreacích vnímat jako cennou součást bytí, která má dar svou nadčasovou, filozofickou intencí osvětlit mnohé, co zůstává zbytečně dlouho ponořeno v tmách.
