Koncert Elīny Garanči vrcholem Svatováclavského hudebního festivalu
Vrcholnou akcí Svatováclavského hudebního festivalu bylo vystoupení světové mezzosopranistky Elīny Garanči a dirigenta Karla Marka Chichona, který řídil Janáčkovu filharmonii Ostrava. Operní gala se konalo v pondělí 19. září a bylo doplněno orchestrálními skladbami. Sólistka přednesla árie ze světových oper, ve kterých prokázala skutečné pěvecké mistrovství. Koncert v Evangelickém Kristově kostele v Ostravě byl zcela vyprodaný a publikum odměnilo umělce nadšenými ovacemi.
Elīna Garanča pochází z lotyšské Rigy a je mezzosopranistkou, které se od jejího debutu na Salcburském festivalu v roce 2003 podařilo dobýt všechny nejvýznamnější světové operní scény a získat za své nahrávky ty nejprestižnější ceny. Vládne objemným hlasovým fondem s velkým rozsahem a vynikající technikou. Její sametově zbarvený hlas má lehkost, jas i průraznost a Garanča jím dokáže vyjádřit všechny emoční záchvěvy. Je to inteligentní a vysoce muzikální pěvkyně s vnitřní sebekázní a charismatem, se kterým si podmaňuje obecenstvo na všech světových scénách. To, že se managementu festivalu spolu s Janáčkovou filharmonií podařilo tuto hvězdu získat pro účinkování, je téměř zázrak. Navíc to bylo její jediné vystoupení v České republice a přijela se do Ostravy představit s novým Operním galakoncertem.
Celý večer dirigoval Karel Mark Chichon, který je zpěvaččiným manželem. Je nositelem Řádu britského impéria, který mu udělila královna Alžběta II. v roce 2012. Diriguje ve všech světových operních divadlech, včetně Metropolitní opery, a spolupracuje s mnohými významnými symfonickými orchestry. Janáčkovu filharmonii Ostrava inspiroval k výsostnému výkonu a podařilo se mu dát orchestru exkluzivní zvuk a esprit. Vybičoval orchestr k maximálním výkonům jak po stránce virtuozity, tak ve výrazu a dokázal, že společně se sólistkou vytvořili niterné propojení.
Zahájení koncertu patřilo orchestru. Předehra k opeře Luisa Millerová od Giuseppe Verdiho otevřela publiku dveře do světa opery. Orchestr v Evangelickém Kristově kostele zněl plasticky a mohutně, zvuk se nesl nezkreslený a nástroje zněly přirozeně, propojené širokým volumenem. Plně obsazený symfonický orchestr se pochopitelně před oltář nevešel, a proto musely být umístěny na jedné straně tympány a všechny bicí a na druhé vyčnívaly kontrabasy s harfou. I přes tu velkou vzdálenost zněl orchestr kompaktně.
Operní diva sklidila dlouhé ovace už při příchodu. Zlaté šaty působily noblesně a elegantně, účes měla přirozený až dívčí. Zahájila árií Santuzzy „Voi lo sapete, o mamma“ z opery Pietra Mascagniho Sedlák kavalír a zpívala ji plným hlasem tak přirozeně, jako by to byla nenáročná píseň. Následovala orchestrální skladba z opery Thaïs od Julese Masseneta, známá jako Meditace, plná kouzla a sladké něhy, kterou na housle přednesl se smyslem pro kontrasty primárius Janáčkovy filharmonie Jakub Černohorský. Dal do hry sladké chvějivé piano a niterný přednes, který bral za srdce, a orchestr filharmonie mu vytvářel něžnou oporu.
Jako protiváha následovalo oratorium Faustovo prokletí, op. 24 Hectora Berlioze, árie D´amour l´ardente flamme. Byla to příležitost pro sólový anglický roh, který korespondoval s kovovou barvou hlasu zpěvačky, který se linul v krásném legatu. Do jiné dimenze dostal publikum Menuet a Farandole ze suity Arlézanka č. 2 Georgese Bizeta. Mělo to odpich a postupné accelerando bylo divoké a nespoutané. Francesco Cilea a jeho Adriana Lecouvreur má v opeře postavu intrikánky, kněžny de Bouillon, jejíž árii přednesla sólistka s krásnými hloubkami a s vnitřním napětím.
Oproti programu přišla desetiminutová přestávka, po které orchestr zahájil ruskou část koncertu předehrou k opeře Ruslan a Ludmila Michaila Ivanoviče Glinky. V tempu, jaké nasadil dirigent, to jistě ještě nikdo v České republice nehrál, možná by se i autor divil. Hudebníci hráli s maximálním nasazením a hudba jiskřila a burácela, lehounká piana zářila. Poté nastoupila sólistka v ohnivě oranžových rozevlátých šatech a následovala hudba Petra Iljiče Čajkovského. Nejprve árie z jeho Panny Orleánské, s krásným hornovým sólem, následovala árie Johanky z Arku Již nastal čas, plná odhodlání, pevným hlasem a se zářivou výškou. Valčík z baletu Labutí jezero sice působil v kostele poněkud nepatřičně, ale neztratil lehkost a půvab.
V závěrečné části koncertu zněla hudba španělská, která umělkyni velmi sluší. Zahájila píseň Lela od Rosenda Mata Hermidy, melodická a pohodová, následovalo orchestrální Preludium ze zarzuely El bateo Federica Chuecy, kterému dal dirigent odpich a hudební styl vídeňských operet. Následnou píseň Musica proibita Stanislaa Gastaldona aranžoval pro orchestr dirigent. Vášnivá a dramatická melodie v podání pěvkyně zněla uhrančivě, a to jak ve vypjatých výškách, tak v hlubokých polohách. Francesco Paolo Tosti byl italský skladatel, nicméně jeho písně jsou rovněž vášnivé a melodické. Non tʼamo più je spíše pomalejší chanson, Marechiare má charakter tarantelly s italskými melodickými finesami a efektními výškami (zaznělo rovněž v aranži dirigenta). Nadšený potlesk vestoje neutichal a logicky následovaly přídavky. Nejprve efektní zarzuela Ruperta Chapího s názvem Carceleras, s pasážemi lehkých trylků, při kterých se diva procházela po kostele mezi lavicemi, a s výškou jako z polnice na závěr, která přiváděla publikum do extáze. A na úplný závěr to byla Habanera z opery Georgese Bizeta Carmen, která pěvkyni před téměř deseti léty katapultovala mezi hvězdné umělkyně.
Operní gala není typickou formou koncertu, který by se měl hrát v kostele, ale v Evangelickém Kristově kostele je ideální akustika a také je dost velký na to, aby pojal všechny nadšené obdivovatele fenomenální pěvkyně. Program, který byl provedený v Ostravě, je zcela nový, před evropským turné zazněl v Ostravě jako premiéra. Byl to koncert snů, krásná a oduševnělá pěvkyně s barevným, objemným a zářivým mezzosopránem, s obdivuhodnou muzikalitou a schopností vyjádřit ve svém přednesu výraz, s dravostí vulkánu i se schopností něžného piana, to je skutečný unikát. Podpořená manželem dirigentem, se kterým byla napojená i bez potřeby jakkoli komunikovat během přednesu a který dokázal vybičovat orchestr Janáčkovy filharmonie k vrcholovým výkonům, byla skutečnou hvězdou večera, který byl špičkovým koncertem festivalu. Na takový zážitek se nezapomíná po celý život.