Recenze převzata z Internetového deníku pro umění a kulturu Ostravan.cz, 14. 12. 2021, autor Milan Bátor, foto Ivan Korč.

Jsou koncerty, jež pustíte brzy z hlavy a pak jsou ty, na které se nezapomíná. Janáčkův komorní orchestr se řadí už dlouhá léta k nejlepším instrumentálním ansámblům. Že má tento smyčcový orchestr složený z jedenácti znamenitých ostravských hráčů stále co říci, o tom se přesvědčili návštěvníci jejich pondělního koncertu. Janáčkův komorní orchestr zahrál v Domě kultury města Ostravy pod vedením uměleckého vedoucího Jakuba Černohorského. V programu zazněly skladby současného autora Michala Nejtka, Josepha Haydna a Petra Iljiče Čajkovského. Hostem koncertu byl rumunský violoncellista Andrei Ioniță.

Kdo hledá zajímavou, neotřelou hudbu nemůže se dřív nebo později se jménem Michal Nejtek nepotkat. Tento český skladatel a klavírista je stylově nezařaditelný a neukotvený, přesto jeho kompozice mají osobní charisma, které je snadno rozpoznatelné. Na Nejtkově hudbě je sympatické, že dokáže být sama sebou, aniž by na sebe okatě strhávala pozornost. Občas  je jeho hudební výraz téměř asketický a lapidární, ale jedná se o autorský záměr, který má svůj interpretační smysl.

V podobném duchu se nese také Nejtkova kompozice s názvem Für Elsa Zylberstein II pro smyčcový orchestr, jíž Janáčkův komorní orchestr svůj koncert zahájil. Téma, které se postupně rozeznívalo v jednotlivých nástrojových skupinách, znělo s tichým, přemítavým odhodláním. Četné opakování této myšlenky navodilo pocit jakéhosi nenaplnění, možná i tajemství. Křehkou zvukovost díla Janáčkův komorní orchestr rozezněl v důsledné souhře a jemně nesených dlouhých liniích, které byly ladné a kultivované. Kompozice Michala Nejtka kromě fixního vrstvení souzvuků překvapila také glissandovými efekty, které vnesly do tempově spíše nehybného díla svěží prvek pohybu a humoru.

Mladý rumunský sólista Andrei Ioniță patří k nejvýraznějším violoncellistům, narozeným v poslední dekádě minulého století. Jeho výkony bývají hodnoceny v superlativech a v Ostravě jsem ho osobně slyšel poprvé. Koncert pro violoncello a orchestr č. 1 C dur, který v podání tohoto umělce a Janáčkova komorního orchestru zazněl, je skutečnou hudební interpretační lahůdkou. Už samotný nástup violoncella byl velkolepý a potěšil krásnou zvukovostí a bezprecedentní, dokonalou technickou úrovní. Sólista rozezněl Haydna s neskrývanou vitalitou, nádherně modeloval své fráze a nekompromisní byl v zřetelnosti a přesnosti všech rychlých stupnicových běhů a pasáží. Co mi v jeho bravurní hře chybělo, byla větší interakce s orchestrem. Jakoby svou volnou a virtuózní agogikou Ioniță trochu hrál proti orchestru, než aby své fráze zaoblil do přesnějších rytmických celků.

Adagio druhé věty musí sólista „rozezpívat” do velké kantilény, i zde bychom mohli najít ve výrazu jisté rezervy. To, že mladý rumunský violoncellista ovládá svůj nástroj znamenitě, se potvrdilo i v přídavku, kterým byl Bourrée z třetí suity pro sólové violoncello Johanna Sebastiana Bacha. I v této skladbě jsem se ovšem přistihl, že v jeho hře hledám větší prozpívanost a niternost. Pocit mechanického, byť technicky nanejvýš dokonalého mistrovství nakonec u mne osobně ze hry rumunského sólisty převážil.

Závěrečná Serenáda pro smyčcový orchestr C dur, op. 48 Petra Iljiče Čajkovského byla zlatým hřebem koncertu. Interpretace Janáčkova komorního orchestru nezůstala této perle mezi smyčcovými kompozicemi nic dlužna. Nechyběly překrásně nesené kantabilní fráze, samozřejmá (ale nepochybně nesmírně náročná!) intonační brilance a zřídkakdy slyšená souhra, jejímž spojovacím článkem je osobnost uměleckého vedoucího Jakuba Černohorského. Jeho nekompromisní důraz na kvalitu, přirozený muzikální cit a dramaturgická neotřelost, jsou vždy zárukou intenzivního posluchačského zážitku.

Závěrečná „tečka” v podobě několika českých a rakouských koled byla hřejivým poselstvím, že se blíží svátky, které stojí za to prožít v klidu a míru.