„Janáčkova filharmonie prokázala svůj vysoký standard a nezpochybnitelnou uměleckou úroveň.“

„Nadhudební a nadčasová závěrečná věta Beethovenovy Deváté symfonie naplnila celý sál slavnostním zvukem a majestátní atmosférou.“

„Dirigent Valentin Uryupin vedl hudebníky citlivě, dával bezprostředně najevo jasné záměry a orchestr jej naprosto spolehlivě následoval.“

Slavnostní závěr Lednicko-valtického hudebního festivalu patřil poslednímu a vrcholnému symfonickému dílu Ludwiga van Beethovena. Janáčkova filharmonie Ostrava dechberoucím způsobem přednesla jeho nadčasovou Devátou symfonii a za zpěvu Ódy na radost uzavřela festivalový „zednářský ročník“. Posluchači v zámecké jízdárně byli během večera 12. října svědky výjimečného souznění všech protagonistů na pódiu pod taktovkou soustředěného a charismatického dirigenta Valentina Uryupina.

Večerní koncert otevřely spolu s úsměvy Janáčkovy filharmonie tóny Malé zednářské kantáty C dur, KV 623 Wolfganga Amadea Mozarta. Po tomto miniaturním dílku zazněla mezi mnoha úvodními poděkováními také slova ministra kultury Martina Baxy a uměleckého ředitele festivalu Jiřího Partyky, kteří ve svých projevech zdůrazňovali význam a prestiž festivalu. Komentář Jiřího Vejvody pak už směřoval k očekávanému uvedení Beethovenovy Symfonie č. 9 d moll, op. 125 a připomněl její výročí, neboť je tomu právě dvě stě let, kdy skladatel dokončil práci na přelomovém díle. Zároveň upozornil na další tematické výročí spjaté s Beethovenovou Devátou. Letos si Česká republika připomíná dvacet let svého členství v Evropské unii, jejíž hymnou je Óda na radost z finále symfonie.

Pak už přišla na řadu řeč hudby. První větu Allegro ma non troppo, un poco maestoso otevřel orchestr kvintami tónů A – E v naprostém pianissimu, úvod symfonie tak evokoval předkoncertní ladění orchestru a vystavěl napětí pro dramatické tutti uvedení prvního tématu v d moll. Dirigent Valentin Uryupin vedl hudebníky citlivě, dával bezprostředně najevo jasné záměry rozmanitého charakteru, orchestr jej naprosto spolehlivě následoval. Pod jeho vedením Janáčkova filharmonie Ostrava vědomě tvořila celistvou formu se směřováním k vrcholům věty, hudba dýchala a nekladla plochy jen tak vedle sebe. Orchestr ukázal mnohé kvality, z nichž je nutné vyzdvihnout práci s detaily, do sálu se nesla jasně vyslovená artikulace modelovaných pasáží, posluchači mohli pocítit opravdový výrazový rozdíl například mezi velkými a malými sekundami nebo závažnost na tenutech. Výjimečně přesvědčivá byla interpretace veškerých tečkovaných rytmů, což se projevilo na ploše celé symfonie, kterou právě motivy a témata s tečkovaným rytmem propojují v jeden celek.

Devátá symfonie překvapuje už jen svým uspořádáním, Beethoven řadí za první větu místo pomalé věty scherzo (Molto vivace). Janáčkova filharmonie scherzosní charakter s neutuchající energií vykreslila všemi dostupnými barvami. Napínavé krajní díly věty opět přesvědčily skvělou souhrou, orchestr naprosto přesně reagoval na dirigenta i v uzavírání motivů do ticha a dojem otázky s napjatým očekáváním byl tak dotažen k dokonalosti. Uryupin reagoval na možnosti sálu a zřetelně korigoval balanc mezi skupinami, muzikanti vždy pohotově reagovali a žádné sólo tak nebylo upozaděno. Kontrastní trio v D dur evokující venkovský popěvek přednesli muzikanti bezprostředně prostě a zároveň elegantně; toho dosáhli povznášejícím odlehčováním konců frází. 

Třetí větu Adagio e cantabile muzikanti zpěvně tvarovali, a to nejen v melodickém vedení houslových partů, ale také v pizzicatových plochách spodních smyčců. Vložené fanfáry – předzvěsti majestátní čtvrté věty – plným zvukem naplnily obecenstvo očekáváním a připravily půdu pro závěr symfonie.

Poslední větu Beethovenovy deváté symfonie Finale je možné díky formě, závažnosti a velikosti považovat téměř za samostatnou symfonii. Úvodní sóla spodních smyčců zpěvným zvukem a naléhavostí navodily dramatickou atmosféru, citace všech předchozích vět orchestr zahrál s náležitým charakterem a celý čtyřvětý cyklus se tak propojil. Pěvecký sbor Gaudeamus Brno s instrumentalisty naprosto souzněl, zpěv se spolehlivě nesl jak v pianech, tak v silných dynamikách. Angažovaný projev všech čtyř sólistů – sopranistky Veroniky Rovné, mezzosopranistky Veroniky Hajnové, tenoristy Richarda Samka a barytonisty Romana Janála – se zvukově začlenil do celku a pěvci se i přes plný zvuk orchestru a sboru zdárně prosadili.

Nadhudební a nadčasová závěrečná věta Beethovenovy Deváté symfonie naplnila celý sál slavnostním zvukem a majestátní atmosférou, stala se znamenitou tečkou Lednicko-valtického festivalu. Vysoká technická i výrazová obtížnost a výsostné postavení Beethovenovy poslední symfonie v orchestrálním repertoáru v kontextu slavnostního vrcholu hudebního festivalu jistě vyvolávají u posluchače vysoká očekávání. Janáčkova filharmonie na této výzvě prokázala svůj vysoký standard a nezpochybnitelnou uměleckou úroveň, pro které se řadí k našim předním orchestrům. Zážitek z koncertu intuitivně podněcoval přání a myšlenku na plánovaný koncertní sál, který by dovolil orchestru plně vyniknout i na jeho domácí půdě. Snad se toho brzy dočká.

Zdroj: Recenze převzata z webu www.klasikaplus.cz, autor: Magdaléna Těšíková Hrudová, 14. 10. 2024, foto: LVHF / Pavel Kristián jr.