„Měkké a rozezpívané pojetí s přesně vystavěnou gradací Mahlerově sentimentální větě Blumine opravdu slušelo.“ 

„Poetické příběhy Berliozových písní Markéta Cukrová vylíčila, jako by byly napsány přímo pro ni.“

„Provedení Zemlinského symfonie ukázalo, proč má cenu chodit na koncerty za skladbami, které z přímé posluchačské zkušenosti neznáme.“

Janáčkova filharmonie v pátek 17. května zahrála v Opavě. První abonentní koncert se konal v nejstarším opavském kostele sv. Václava. Sólistkou večera byla mezzosopranistka Markéta Cukrová, filharmoniky vedl španělský dirigent Jaume Santonja. Na programu byla díla Gustava Mahlera, Hectora Berlioze a Alexandra Zemlinského. 

Gustav Mahler, Hector Berlioz a Alexander Zemlinsky se narodili v 19. století. Ačkoli každý patřil jiné skladatelské generaci, mají něco společného. Nekonvenční myšlení, vizionářské rysy a vášnivé emoce. Už Mahlerův životopisec Henry-Louis De La Grange si všimnul, že Mahlerovu První symfonii, která byla po čtyřletém procesu dokončena roku 1888, ovlivnili víc Hector Berlioz a Ferenc Liszt než Anton Bruckner a Richard Wagner. Mahlerova skladba zvaná Blumine byla původně částí jeho první symfonie. Po kritických reakcích ji ale skladatel vyjmul a její rukopis posléze zničil. Opis partitury objevil  britský spisovatel Donald Mitchell až v šedesátých letech 20. století, od té doby je Blumine uváděna v různých instrumentálních transkripcích a dostává se jí zasloužené pozornosti.

Janáčkova filharmonie v klenuté kostelní akustice hrála od prvních tónů dynamicky uměřeně, což bylo s ohledem na zvukové dispozice sv. Václava správnou variantou. Pojetí španělského dirigenta Santonji se projevilo především v citlivé a mnohotvárné agogice. Provedení filharmoniků nechyběla vroucnost a spolehlivá souhra. Emotivní momenty se ozvaly v konejšivém sóle trubky a melancholického hoboje, které spolu vedly vnímavý a vyrovnaný dialog. Poddajná melodie smyčců vedla od něžně pastelových tónů až k energickému forte a naléhavému vyznění. Měkké a rozezpívané hudební fráze s přesně vystavěnou gradací Mahlerově sentimentální větě opravdu slušely.

Další kompozicí večera byly Letní noci Hectora Berlioze. Písňový cyklus pochází z roku 1841 a vznikl na básně ze sbírky Komedie smrti francouzského spisovatele a Berliozova přítele Théophila Gautiera. Orchestrální verze vznikla o patnáct let později, kdy skladatel přikomponoval instrumentální pasáže a upravil tóniny. Ani tak se však Letní noci moc nehrály a jejich kvalita byla rozpoznána až v minulém století. Markéta Cukrová v Opavě ukázala, jak vypadá neokázalá a přitom svrchovaně procítěná a do nejmenších podrobností vybroušená písňová interpretace. Její podání se vyznačovalo dokonalou rovnováhou emocí a techniky. Romantická atmosféra Berliozových písní připouští osobní entuziasmus, předstíraný cit a vnějškový patos bychom však v osobním pojetí Cukrové hledali marně.

Co naopak nechybělo, bylo její neomylné vystižení charakteristických znaků každé písně. Roztoužené volání milence, drásavý výkřik ztracené lásky, tíživá atmosféra odloučení i působivé prostředí hřbitovní scény: tyto kontrastní emoce mezzosopranistka dokázala ztvárnit s obdivuhodnou výrazovou škálou a vypravěčskou brilancí, která svědčí o značné empatii a inteligenci. Poetické příběhy Berliozových písní Cukrová vylíčila, jako by byly napsány přímo pro ni. Bez zjevného úsilí a námahy, hravě, elegantně a s půvabným nadhledem, který dokonale zakryl fakt, že se jedná o velmi náročný interpretační úkol. Ke každé písni Cukrová našla spolehlivý interpretační klíč a ukázala, že je v této oblasti jedinečná a svým osobním způsobem nedostižná.

Rád bych na tomto místě vyzdvihnul i koncepci pana dirigenta a skromnou, leč nesmírně vytříbenou hru Janáčkovy filharmonie. Santonja pochopil, co sólistka a podmínky kostela potřebují. Orchestrální doprovod se v písních projevil tak, aby Markétu Cukrovou nepřekrýval. O nezanedbatelné roli jednotlivých filharmoniků se publikum přesvědčilo v instrumentálních plochách s malebnými melodickými linkami sólových nástrojů.

„Žádná představení Mozartových děl mě nenadchla, dokud jsem neslyšel v Praze Alexandra von Zemlinského dirigovat Figara,“ zmínil jednou Igor Stravinskij na adresu rakouského skladatele a dirigenta. Zemlinsky byl generační vrstevník Sergeje Rachmaninova, Alexandra Skrjabina, Maurice Ravela a Josefa Suka. Proslul jako interpret Gustava Mahlera a pod jeho taktovkou německé divadlo v Praze uvedlo Smetanovy a Janáčkovy opery. Jako skladatel byl Zemlinsky spíše opomíjen, ačkoli jeho vlastní díla rozhodně nebyla slabší než kompozice zmíněných pozdních romantiků. V Praze měla premiéru jeho Lyrická symfonie na verše Rabindranátha Thákura; vrcholné dílo Zemlinského, jež se po umělecké stránce vyrovná Mahlerovým symfoniím. Symfonickému žánru se věnoval v mládí. Jeho raná Symfonie e moll se dochovala pouze jako fragment, proto je za skutečně první Zemlinského symfonii považována následující Symfonie d moll z roku 1892. Dílo nadchlo samotného Johannesa Brahmse, který mladého Zemlinského jako ztělesněná umělecká autorita v jeho začátcích velkoryse podpořil.

Provedení Zemlinského symfonie ukázalo, proč má cenu chodit na koncerty Janáčkovy filharmonie za skladbami, které z přímé posluchačské zkušenosti neznáme. Provedení i v tomto díle provázely znamenité individuální sólové výkony, bravurní souhra a souvislý dynamický tah. Dramaturgie Janáčkovy filharmonie se tentokrát trefila doprostřed terče. Ačkoli na programu byla výhradně díla romantické a pozdně romantické hudební epochy, v každém ohledu šlo o kompozice osobité a svébytné. O hezkém přijetí svědčil také důrazný ohlas publika, pro které jsou abonentní koncerty vítaným zpestřením opavské kulturní scény.

Zdroj: Recenze převzata z webu klasikaplus.cz, 18. 5. 2024, autor: Milan Bátor, foto: Martin Kusyn