Recenze převzata z Internetového deníku pro umění a kulturu Ostravan.cz, 14. 1. 2022, autor Milan Bátor, foto Ivan Korč.

S Janáčkovou filharmonií ve čtvrtek v Ostravě vystoupilo několik nejnadějnějších muzikantů mladé generace v rámci tradičního programu Mladí sólisté. Prestižní šanci zahrát si s předním českým orchestrem tentokrát dostali Patricia Smoĺáková, Dominika Škrabalová, Eliška Honková a Tomáš Vrána. Provedení řídil dirigent Stanislav Vavřínek.

Na koncerty Janáčkovy filharmonie se obvykle chodívá s nějakým očekáváním. Nemělo by být přemrštěné, aby člověk nebyl zklamán. Stejně tak by nemělo být ani poddimenzované, samotnému koncertu mladých samozřejmě předchází konkurz, který nutně prověří skutečné dovednosti etablujících se umělců. K vystoupení s „profíky“ se tak proklestí opravdu jen ti nejnadějnější.

Slovenská sopranistka Patrícia Smoĺáková se úspěšně rozvíjí v hudebních žánrech, které zdaleka nekončí jen hudební “klasikou”. Svůj debut s JFO zahájila árii Rusalky Ó, marno to je ze stejnojmenné opery Antonína Dvořáka. S tou si její hedvábně hladký hlas poradil s kultivovanou intonací a pěkným výrazem. Napříště by to chtělo zaměřit se na větší srozumitelnost zpěvu a hlavně trochu se uvolnit a své vystoupení si i užít. Břemeno zodpovědnosti ze sebe půvabná sopranistka dokázala sejmout v následující árii Musette svaria sulla bocca viva z opery Bohéma Ruggera Leoncavalla, která vyzněla svěže a vylehčeně.

Mezzosopranistka Dominika Škrabalová je už solidně zapsána do kulturního povědomí nejen ve svém domovském koncertním sboru Permoník, ale především stále výraznějšími sólovými kreacemi v Národním divadle moravskoslezském. I během včerejšího koncertu se potvrdilo, že mladá mezzosopranistka je skutečně mimořádný pěvecký a herecký objev. Škrabalová má výraznou osobní auru, ještě než začala zpívat, dokázala si svým koncentrovaným klidem a soustředěností získat maximální pozornost. Její sugestivní podání árie Aj, aj, již se navrátila Antonína Dvořáka se kvalitou neodchýlilo od výkonů běžných pro uměleckou špičku. Ve svém celku působil její projev promyšleně a propracovaně. Drobné rezervy by se našly v obtížné árii Mon coeur s´ouvre á ta voix z opery Samson a Dalila Camilla Saint-Saënse, jíž sluší okrouhlé spodní tóny a širší kantiléna.

Eliška Honková působí jako flétnistka v Moravské filharmonii Olomouc, své interpretační kvality si ověřila také na několika mezinárodních soutěžích. S Janáčkovou filharmonií přednesla Koncert pro flétnu a orchestr Jacquese Iberta. Francouzský neoklasik byl sice přítelem pařížské Šestky, ale k žádné skupině nebo skladatelské škole se nezařadil a zůstal skladatelem tradičním. Jeho hudba je posluchačsky atraktivní, což je slyšet i ve flétnovém koncertu, který nezaujme moderními vyjadřovacími prvky, jako spíš akčním spádem krajních částí a spontánní emocionalitou pomalé věty.

Eliška Honková si v náročném koncertu vedla znamenitě. Zahrála s brilantním nadhledem a krásně sametovým tónem, jistotu nemusela pracně hledat ani ve virtuózních pasážích. Důrazná byla také v souhře s orchestrem, která mírně zakolísala, snad z přílišné radosti, až v samotném závěru skladby. To však nic nemění na faktu, že Eliška Honková je příjemnou posilou flétnové školy a jednou z největších nadějí své generace.

Závěr koncertu patřil klavíru. Tomáš Vrána se profiluje jako progresivní mladý umělec, který se nebojí výzev. Jeho interpretační záběr je široký s inklinací k repertoáru avantgardních kompozic 20. století. K takovým lze bezpochyby řadit i Klavírní koncert č. 1 maďarského hudebního génia Béla Bartóka. Pro jeho hudbu je příznačný souběh barokní formy a nových nároků na klavírní hru, která počítá s klavírem jako s nástrojem bicího, rytmicky akordického charakteru.

Vrána se náročného úkolu zhostil vynikajícím způsobem. Od úvodní věty, v níž po úderech tympánu začíná klavír pozoruhodným tremolem. Vyrovnanost obou rukou pianista ukázal v paralelních postupech, soustředěnou souhrou s orchestrem se prezentoval v přízračné druhé větě, v níž byl obklopen bicími nástroji přesně podle Bartókova požadavku. Sugestivní okamžik! Finální část koncertu se vrací k původnímu motorickému tempu, nebyl by to ovšem Bartók, kdyby se zde neobjevily alespoň záblesky modifikovaného folkloru v podobě taneční stylizace hlavního tématu.

Vrána se bravurně proklestil také disonantní intervalovou džunglí, ohlídal si bedlivě nástupy a zakončil dílo s optimální úsečností. Jeho hra byla ukázkou vynikající technická erudice a dokonalého pochopení díla. Zejména po úhozové stránce Vrána skutečně představil ideální výrazové prostředky k prosazení Bartókova záměru. Nevšední výkon, kterým tento pianista zdolal další osobní metu a potvrdil, že je připraven na největší interpretační úkoly. Koncert řídil dirigent Stanislav Vavřínek, kterému náleží velké poděkování za to, že dokázal být všem čtyřem sólistům laskavou a pevnou oporou.