Janáčkova filharmonie v Ostravě uvedla závěrečný koncert výroční sezóny, ve které se s orchestrem loučí šéfdirigent Vassily Sinaisky. V Ostravě působil po čtyři sezóny; v roce 2026 nastoupí nový šéfdirigent Daniel Raiskin. Jako sólista večera se představil izraelský klavírista Boris Giltburg s neobvykle dlouhým a především technicky náročným Koncertem pro klavír a orchestr č. 2 B dur Johannese Brahmse. V druhé polovině koncertu posluchači vyslechli symfonickou báseň Zlatý kolovrat, op. 109 Antonína Dvořáka. Dramaturgie koncertu odkázala na fakt, že skladatelé byli dobří přátelé.

Od prvních tónů klavíru úvodní věty koncertu Allegro non troppo byla zjevná Giltburgova schopnost vyjádřit rozmanitost nálad a emocí, což je i základem Brahmsovy hudby. Klavírní hra byla vyvážená, jasně artikulovaná, což umožnilo orchestru pod vedením Sinaiského tvořit bohaté harmonické podklady, vykreslit jak dramatické, tak i lyrické momenty, jež podtrhovaly Giltburgův projev. Ten vynikal nejen v sólových virtuózních pasážích, ale i ve spolupráci s orchestrem, ze které bylo cítit splynutí.

Druhá věta Allegro appassionato je dramatické scherzo, které přináší změnu tempa a nálady a ještě větší ponoření do Brahmsovy hudby. Giltburg zde předvedl technické mistrovství, věta plná rychlých běhů, ostrých rytmických změn a energických skoků klade velké nároky a klavírista je zvládl bravurně. Orchestr reagoval s ohromující dynamikou a barevným bohatstvím.

Následující třetí věta Andante přináší momenty hlubokého zamyšlení a lyrický oddech od předchozího dramatu. Tato věta je dobře známá pro svou přitažlivou melancholii a často je citována jako jeden z vrcholů celého koncertu. Nejinak to bylo i v tento večer, interpretace by se dala jednoduše popsat jako nádherná a dojemná. Violoncellový part interpretoval koncertní mistr filharmonie Jiří Hanousek a už od jeho prvních tónů bylo v sále možné pocítit zklidnění a maximální zájem. Společně s Jiřím Hanouskem vedl Boris Giltburg niterný a intimní dialog. Klavírní part byl promyšlený, pečlivě vyvážené akcenty a dynamika zdůrazňovaly emocionální hloubku věty a orchestr citlivě podtrhl atmosféru a intenzivní spolupráci sólistů. Napětí a oduševnělé klavírní sólo vyrušil jen zvonící telefon. Sólista se však nenechal vyvést z míry a tato interpretace mohla posluchače oslovit na osobní úrovni a přinést hluboké introspektivní pocity.

Závěrečná čtvrtá věta byla už radostnou třešničkou na dortu. Sólista předvedl schopnost interpretovat s lehkostí a elegancí, zatímco orchestr pod vedením Sinaiského dodal energii a živelnost. Společně uzavřeli koncert v triumfálním stylu, což posluchače nechalo s pocity uspokojení a potěšení. Boris Giltburg si právem vysloužil ovace vestoje a tak publiku věnoval přídavek – Rachmaninovovo Prélude, op. 32: č. 5 G dur.

Symfonická báseň Zlatý kolovrat, op. 109 od Antonína Dvořáka je inspirována stejnojmennou baladou Karla Jaromíra Erbena. Dirigent Sinaisky vnesl do interpretace žádaný dramatický oblouk, který odpovídal ději balady a posluchač by s textovou předlohou dokázal poznat jednotlivé části. Dirigentská gesta se zdála být jasná, umělci hráli inspirováni k co nejlepšímu výkonu. Lyrické pasáže dirigent vedl jemným a citlivým interpretačním přístupem a umožnil jednotlivým nástrojům rozvinout krásné melodie s elegancí. Dobře koordinované jednotlivé sekce dosáhly společné rovnováhy a harmonie. Technicky náročná místa byla precizně nastudována, sólisté ve svých pasážích vynikli a přinesli osobní interpretaci a emotivní hloubku. Zpracování této symfonické básně tento večer přineslo expresi i autentičnost. Janáčkova filharmonie opět potvrdila svou velikost.

Zdroj: Recenze převzata z webu klasikaplus.cz, 4. 5. 2024, autor: Tereza Zbořilová, foto: Petr Hrubeš