Vášeň, náruživost, nadšení a zápal jsou synonyma, která sdružují jakoukoli činnost, kterou někdo dělá s upřímnou, ničím nezkalenou láskou a odhodláním.  Okruží slov navíc dokonale korespondovalo s vystoupením první sólistky večera Anežky Štenclové. Letošní absolventka Janáčkovy konzervatoře v Ostravě si vybrala pro svůj debut s Janáčkovou filharmonií druhou a třetí větu Opale concerta pro akordeon a smyčcový komorní orchestr.

Skladba současníka Richarda Galliana slučuje klasickou hudební práci s populárními inspiracemi v duchu svěžího crossoveru s prvky francouzského šansonu. Anežka Štenclová se na pódiu rychle zorientovala a po menší prodlevě, způsobené doladěním délky popruhů a kontrolou zesilovače, zahájila s velkým nasazením uhrančivou větou Moderato melanconico.

Přesně v intenci toho, jak hudba Galliana tmavla či jasněla, zračily se v obličeji i celkovém výrazu půvabné akordeonistky emoce. Štenclová se dokázala beze stop napětí zcela ponořit do čarovně barevné hudby a neztratila přitom nit s orchestrem a dirigentem v příjemně komunikativní souhře. Třetí větu Allegro energico (první věta nebyla hrána) zahrála s dynamickou razancí i precizní rytmizací a vysloužila si nadšené ovace publika.

Anežka Štenclová přesvědčila, že na pódiu vedle prestižního českého orchestru nestojí náhodou, a dělala pro to maximum. Hudba je evidentně pro mladou akordeonistku vším, jelikož se s druhým nejvyšším počtem bodů tento týden dostala na Vysokou školu múzických umění v Bratislavě, čímž se jí splnil další sen. Blahopřejeme!

Pak přišla řada na druhou talentovanou interpretku, která měla náročnější úkol. Koncert pro violoncello a orchestr op. 32 Miklóse Rózsy zahrála celý. Pětatřicetiminutové dílo maďarského skladatele klade na interpreta velké nároky, slovenská violoncellistka Paulína Glacová však má více zkušeností a nenechala se ničím zaskočit. Několikrát už v sólové roli s orchestrem stanula a je řadovou členkou Janáčkovy filharmonie, takže vlastně hrála mezi svými.

Rózsův koncert snoubí vlivy filmové, populární i klasické hudební estetiky a patří k posluchačsky oblíbeným trvalkám. Jeho hudba je plná vzrušujícího, místy až horrorového napětí, které přináší virtuózně napsaný a velice obtížný sólový part.

Jestliže jsme interpretaci Anežky Štenclové nastínili jako vášnivou, hru Paulíny Glacové, by mohlo výstižně charakterizovat slovo něha. Slovenská violoncellistka zahrála náročný koncert s citem a pozorností k hřejivé kantiléně svého nástroje. Její interpretace byla něžná a fráze krásně prozpívané a prodýchané, v některých pasážích sice postrádaly dynamický tah, ale bylo to její osobní a sofistikované pojetí. Vzhledem k tomu, jak je koncert technicky záludný, šlo o ztvárnění velice přesvědčivé. Glacová není ve srovnání se Štenclovou tak spontánní typ, vsadila na jistotu, a to se jí vyplatilo. Její hru odměnilo publikum rovněž bouřlivým potleskem a jásotem a sympatická, pokorně vyhlížející a usměvavá violoncellistka si je do poslední dlaně plně zasloužila.

Závěr koncertu patřil třetímu mladému talentu – dirigentu Marku Štilcovi a Janáčkově filharmonii. Symfonie č. 3 e moll op. 53 Zdeňka Fibicha je vrcholným dílem českého romantického mistra 19. století a klade na orchestr (zejména na dechové nástroje) značné nároky. Štilec mne osobně přesvědčil, že Fibichově hudbě rozumí a dokázal její dramatické i lyrické ideje přenést na posluchače. Jeho dirigentská gesta byla svěží, říkala si o aktivní spolupráci a soustředěnost nejen na obsah, ale i na výkony orchestru.

První a druhá věta symfonie zněly v celkovém výrazovém ustrojení jako napínavý a neklidný protiklad zasmušilých i radostných emocí, které působily jako hudební podobenství pohnutých událostí Fibichova života. Janáčkova filharmonie zahrála poslední skladbu podobně jako ty předchozí: s dynamickým nasazením a brilantními výkony v sólových houslích, violoncellu, klarinetu, hoboji, fagotu i dalších nástrojích.

Finální větu Allegro maestoso sice provázely drobné nesrovnalosti v souhře a zdálo se, že živější tempo není ještě stoprocentně usazené, to však nezabránilo veskrze pozitivnímu dojmu z výkonu filharmoniků a bodrého mladého dirigenta Štilce.

Koncert Janáčkovy filharmonie s mladými talenty mne osobně velice potěšil nejen kvalitními výkony všech protagonistů, ale též programem, který rozhodně nezůstal hráčům ani diváků nic dlužen. Po interpretační stránce se jednalo o náročné a současně atraktivní skladby, které patří na repertoár předních světových sólistů.

Nejen něha a vášeň, ale také kvalita. To jsou atributy, které doprovodily čtvrteční koncert a jež jsou bezmála pravidelnou součástí výkonů špičkového českého orchestru jménem Janáčkova filharmonie.

Autorem fotografií je Ivan Korč.