Je to skvělý muzikant a mimořádný hudební vizionář, zaznělo o Aimardovi mnohokrát z takových adres jako je například Wall Street Journal. Francouzský pianista je považován za jednoho z nejlepších beethovenovských interpretů, nebojí se zahrát jako přídavekKlavierstückKarlheinze Stockhausena, nezapomenutelná je jeho kreace v RavelověKoncertu pro levou rukus Berlínskou filharmonií pod taktovkou Pierra Bouleze a takto by se dalo pokračovat ještě hodně dlouho. Aimard nikdy nepostrádá své osobité hudební pojetí, oscilace mezi instinktem a rozumem je u něj vyvážená a přináší překvapivé momenty a nečekané nové souvislosti.
Recitál v Ostravě dvaašedesátiletý pianista zahájil skladbouFantasia cromaticanizozemského Jana Pieterszoona Sweelincka, jedné z nejdůležitějších skladatelských osobností raného baroka v oblasti instrumentální hudby.Fantasia cromaticaobsahuje jedno z nejvýraznějších barokních témat, spočívající v modu klesající chromatické řady tónů, která je zahušťována stále novými protihlasy. Proces měl na půdorysu osmi minut v Aimardově pojetí neuvěřitelnou akceleraci, výraznou tektoniku a napětí, jež vyústilo v závěrečných virtuózních figuracích a bězích. Všechny komplikované pasáže pianista vysázel s nepochopitelně volnýma rukama a mimořádně kultivovaným úhozem, který prozradil detailní promyšlenost.
Po první skladbě Aimard s mikrofonem v ruce zasvětil obecenstvo do dramaturgie svého koncertu. Vysvětlil v několika stručných větách výstižně koncepci a stylové prostředky jednotlivých skladatelů programu a pustil se do další skladby, kterou bylyShadowlinessoučasného britského autoraGeorge Benjamina. Benjamin je jedním z posledních žáků Oliviera Messiaena, který sám mladého Brita velmi oceňoval. Cyklus šesti poměrně krátkých skladeb se stal opojnou ochutnávkou ryzí zvukové barevnosti, kterou je potřeba vnímat jinak než běžnými měřítky. Aimard si došel k nejsubtilnějším pianissimům, vyzdvihl neokázale zajímavé sonoristické valéry a neodhadnutelnou strukturu jednotlivých částíShadowlinesmodeloval s nádhernou výrazovou úsporností, otesanou na samotnou tektonickou dřeň. S jakousi bezvýhradnou samozřejmostí Aimard způsobil, že po Sweelinckovi nepůsobilyShadowlinessložitěji, naopak, jejich hudba pomluvila srozumitelně a aktuálně.
Podobnou, avšak barevně diametrálně odlišnou záležitostí se stalaKlavírní sonáta č. 1Albana Berga. Ta patří ještě do Bergových učednických let, kdy studoval kompozici u Schönberga. Její hypertrofovaný, pozdně romantický styl Aimard prosvětlil lehkostí a srozumitelností výkladu zahuštěné akordické sazby, sonáta vyzněla se značně nezvyklým, jakoby pročištěným a proto – zdánlivě paradoxně – tajemným nasvícením. Samostatnou kapitolou byla Aimardova paleta úhozu, jejíž barvitost a distinktivní škála se skutečně jen tak neslyší.
Po pauze zaznělo už jen jediné dílo.Sonáta č. 29, op. 106(Hammmerklavier)Ludwiga van Beethovena je jedním z největších monumentů klavírní literatury a její interpretace oříškem každého pianisty, avšak i zde si Aimard věděl rady. Začnu tentokrát od konce, protože až po doznění posledních tónů jsem si s úžasem uvědomil, jak neuvěřitelnou tektonickou výstavbu francouzský „hudební filozof“ představil. Protikladnou dualitu Beethovenovy sonáty vyjádřil bez stopy šablonovitého přístupu ve stylu hrubé versus něžné, nebo sklíčené kontra odbojné. Hudba mu pod rukama vyrůstala z vzácné symbiózy racionálního a podvědomého principu.
Symfonickou zvukovost první věty sonáty Aimard nijak nepřepálil, ritardanda a koruny, stejně jako dravé fugato plynuly z jasně formulovaného postoje a úvahy. Úchvatné byloAdagio sostenutos netušenými odstíny něhy, humoru i zoufalství, z nichž se tajil dech. Jak bohaté individuální vlastnosti vytěžil Aimard z každé věty, nelze ani vypovědět. To, jak se dynamicky držel (aniž by to sebeméně uškodilo předešlým větám!) na uzdě, se projevilo ve finální větěLargo-allegro risoluto. Tak funkční a důslednou tektoniku celku jsem v této sonátě živě dosud neslyšel…
Po závěrečném Beethovenovi se nekonal téměř obligátní „standing ovation“ a bylo zřejmé, že někteří se musí s dramaturgicky neotřelým koncertem ještě trochu „porovnat“ doma. Obecenstvo bylo progresivitou skladeb evidentně trochu zaskočeno, což se odrazilo i na spíše vlažnějším potlesku, který sympatický pianista přesto rytířsky odměnil ještě dvěma přídavky.
Aimardovo proniknutí k podstatě hudebního kódu toho kterého skladatele je mimořádné. Vyděluje se tím ze zástupů dalších pianistů s obsáhlými životopisy, ale neosobním a opatrnickým přístupem. I tímto koncertem potvrdil, že je ideální tlumočník nové hudby, zasvěcený a spektakulární komentátor hudby starších epoch a člověk, který nenuceně dokáže vysvětlit zdánlivě složité. A to je velmi vzácný dar! Pověst, která Aimarda předchází, ani trochu nepřehání.
